Dobrý den, drazí bratři a sestry!
Včera jsme slavili slavnost Všech svatých a dnes nás liturgie vybízí, abychom pamatovali na věrné zemřelé. Tyto dvě příležitosti jsou vnitřně spojeny a stejně jako radost a slzy nacházejí v Ježíši Kristu syntézu, která je základem naší víry a naší naděje. Církev se totiž na jedné straně raduje z přímluvy svatých, kteří ji podporují v jejím poslání hlásat evangelium, a na druhé straně - stejně jako Ježíš - pláče spolu s těmi, kdo strádají odloučením od svých drahých, a jako On a díky Jemu pronáší díkůvzdání Otci, který nás osvobodil od nadvlády hříchu a smrti.
V těchto dnech mnozí navštěvují hřbitov, který je, jak samo slovo naznačuje, „místem odpočinutí“, očekávání konečného probuzení. Jak krásné je pomyšlení, že sám Ježíš nás probudí! Ježíš zjevil, že tělesná smrt je jako spánek, z něhož nás probudí On. V této víře se – i pomyslně – zastavujeme u hrobů svých drahých, těch kdo nás měli rádi a prokazovali nám dobro. Dnes jsme však povoláni vzpomenout na všechny i na ty, na které nikdo nevzpomíná. Pamatujme na oběti válek a násilí, množství „maličkých“ tohoto světa deptaných hladem a bídou; pamatujme na bezejmenné, kteří jsou ve společných hrobech. Pamatujme na bratry a sestry zabité proto, že byli křesťany, a na ty, kteří obětovali svůj život při službě druhým. Svěřme Pánu zvláště ty, kteří nás opustili během tohoto roku.
Církevní tradice vždycky vybízela k modlitbě za zesnulé, zejména slavením eucharistické bohoslužby, která je tou nejlepší duchovní pomocí, kterou můžeme poskytnout jejich duším, zvláště těm nejopuštěnějším. Základem modlitby za duše zemřelých je společenství mystického Těla. Jak zdůrazňuje Druhý vatikánský koncil, „putující církev uznala bez váhání toto společenství celého tajemného těla Ježíše Krista, a proto už od prvních dob křesťanského náboženství konala památku zesnulých s velkou úctou“ (Lumen gentium, 50).
Vzpomínka na zesnulé, péče o hroby a zádušní mše jsou svědectvím důvěřivé naděje, která má kořeny v jistotě, že smrt není posledním slovem lidského údělu, poněvadž člověk je určen k životu, který nemá hranice, a svůj původ a dovršení má v Bohu. Obraťme se k Bohu následující modlitbou: „Bože nekonečného milosrdenství, svěřujeme tvé nezměrné dobrotě ty, kteří odešli z tohoto světa na věčnost, kde očekáváš celé lidstvo vykoupené drahocennou krví Krista, tvého Syna, který zemřel na odčinění našich hříchů. Nehleď Pane na mnohou lidskou chudobu, bídu a slabost, až staneme před Tvým soudem, abychom byli odsouzeni k blaženosti nebo zavržení. Obrať k nám Svůj slitovný pohled, rodící se z něhy Tvého srdce, a pomoz nám jít cestou plného očištění. Nikdo z Tvých dětí ať nezahyne ve věčném ohni pekla, kde již není lítosti. Svěřujeme Ti, Pane, duše svých drahých, lidí, kteří zemřeli bez svátostné útěchy anebo neměli ani v závěru svého života možnost litovat. Nikdo ať se neobává setkání s Tebou po pozemské pouti, v naději, že bude přijat náručí Tvého nekonečného milosrdenství. Sestra tělesná smrt ať nás nalezne, jak bdíme v modlitbě a s dobrými skutky, které jsme prokázali během svého dlouhého či krátkého života. Pane, nic ať nás neoddálí od Tebe na této zemi, ale všechno a všichni ať podporují naši vroucí touhu spočinout pokojně a věčně v Tobě. Amen.“ (P. Antonio Rungi, passionista, Modlitba za zemřelé).
S touto vírou ve svrchovaný úděl člověka se nyní obraťme k Matce Boží, která pod křížem vytrpěla drama Kristovy smrti a měla pak účast na radosti Jeho vzkříšení. Ona, Brána nebeská, kéž nám pomůže stále více chápat hodnotu modlitby za duše zemřelých. Oni jsou nám nablízku! Kéž je nám oporou na každodenní pozemské pouti a pomůže nám, abychom nikdy neztratili z obzoru poslední cíl života, kterým je Ráj. S touto nadějí, která nikdy neklame, jděme vpřed!
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Angelus
odeslat článek
vytisknout článek
