Někdo četl v modlitební knize návod k duchovnímu svatému přijímání. Zdálo se mu to na první pohled divné. Copak nemá být každé přijímání duchovní? Jistěže má, ale výraz dostal po tridentském sněmu specifický význam.

Tridentský sněm mluví o trojím způsobu přijímání: svátostně, duchovně, svátostně i duchovně zároveň. I středověcí autoři mluví o "duchovním jídle", ale rozumějí tomu výrazu velmi široce: jí tělo Kristovo, kdo je spojen milostí s Vykupitelem. Protože je však eucharistie hlavní zdroj milosti, každé rozmnožení milosti má nějaký vztah k svatému přijímání. "Kdo v duchu církve věří," píše sv. Tomáš Akvinský, "ten podle úmyslů církve také touží po eucharistii a také přijímá?"

Podle dnešního způsobu mluvy patří k duchovnímu svatému přijímání na prvním místě touha. Píše sv. František Saleský: "Nemůžete-li mít to štěstí, že byste mohli přijímat skutečně při mši svaté, přijímejte alespoň srdcem a duchem, spojte se s životodárným tělem Spasitelovým alespoň touhou."

Je to touha po eucharistii. Nenazýváme tedy dnes "duchovním přijímáním" každou touhu po větší milosti a spojení s Bohem. Je to touha oživená láskou. Předpokládá tedy stav milosti, tak jako bychom měli přistoupit k přijímání skutečně. Je to touha vědomá.

Náznaky této zbožnosti čteme už u sv. Augustina. Kdo touží po dokonalosti, touží i po onom "chlebu z nebe". Mojžíš a Áron jedli jenom manu, která je symbol eucharistie. "Protože však chápali ten viditelný chléb duchovně, duchovně po něm lačněli, duchovně ho okusili a duchovně se nasytili." Čteme, že nezemře, kdo jí tento chléb (srov. Jan 6, 51). Toto jídlo je podle sv. Augustina především jedení duchovní, "v srdci a ne zuby". Rozlišuje svátost, nakolik je viditelný úkon, a její sílu (virtus sacramenti). Ty dvě věci se dají od sebe oddělit.

V tomto duchu mluví často středověcí autoři. Někomu se může dostat účinku svátosti (res sacramenti), i když navenek svátost nepřijal. "V církvi je dvojí přijímání těla Kristova," píše Alger z Lutychu, "jedno je tělesné, druhé duchovní, jedno ústy, druhé srdcem."

Protože našli oporu v Tridentském sněmu, propagují duchovní svaté přijímání známí autoři: sv. Terezie, sv. František Saleský, Ludvík de Ponte, Rodriguez, sv. Alfons z Liguori a mezi moderními např. W. Faber.

Teologicky se tato pobožnost opírá o dvě základní pravdy. Věříme, že hlavní zdroj nadpřirozeného života je v eucharistii. Živ bude jen ten, kdo "jí toto tělo" (Jan 6, 51). Věříme však i v účinnost vnitřní touhy po dokonalosti. Toto přání může nahradit i vnější svátostný úkon. Touha žít, píše P. de la Taille, je už životní úkon. Nejde Krista, kdo ho hledá.

O sv. Anděle z Merici se čte, že přijímala často v duchu, protože ji zakazovali chodit denně na mši. Dosvědčuje, že přitom cítila tolik milostí, jako kdyby byla v kostele. Teologové však rozlišují dvojí užitek svátosti: ten, který působí sama svátost (ex opere operato), a ten, který závisí na vnitřní dispozici, připravenosti toho, kdo přijímá (ex opere operantis).

Pro přijímání, které je pouze duchovní, jde ovšem o ten účinek druhý. Neznamená to, že by se dala přijatá milost matematicky dělit a počítat. "Může se stát," píše de Ponte, "že dostanete tolik milostí, kolik jich dostane kněz ve svátostném přijímání, budete-li přijímat duchovně s velkou touhou?" Aby tato touha byla účinná, je ovšem potřeba, jak říká Rodriguez a jiní, abychom byli ve stavu posvěcující milosti.

Jak tedy přijímat duchovně? Následování Krista píše: "Zbožný člověk může každý den i každou hodinu s užitkem a bez zábrany přistupovat k duchovnímu přijetí Krista." Faber uvádí, že blahoslavená Agata od Kříže se tak spojovala s Ježíšem až dvěstěkrát denně a že by byla zamřela touhou po eucharistii, kdyby ji byl zpovědník tuto pobožnost nenaučil.

Nejvhodnější okamžik k tomu je ovšem při večeři Páně, které jsme přítomni a sami nepřijímáme. Připravujeme se v duchu stejně, jako kdybychom šli ke stolu Páně. Spojení svátostným symbolem však nahradíme, jak píše Scaramelli, "poutem trpělivé a mírné lásky".

Není proto radno tuto pobožnost podceňovat, ale také ne upřílišovat. Každá touha se má v příhodném okamžiku projevit skutkem. Přijímání duchovní se doplňuje přijímáním svátostným. V tom smyslu je pravdivé přirovnání, které uvádí sv. Alfons z Liguori o "zlatých nádobách", které značí přistupování ke stolu Páně a o "nádobách ze stříbra", které mají znamenat přijímání duchem.