Nový portál Vatikánského rozhlasu

Tirana. 1. Nešpory papeže s katolickou komunitou v katedrále.
2. Návštěva papeže v charitním centru Betánie.

ad 1. Značné citové pohnutí doprovázelo předposlední bod včerejší papežovy jednodenní cesty do Albánie. V podvečer se Svatý otec modlil nešpory s albánskou katolickou komunitou v tiranské katedrále, která byla nově vybudována a vysvěcena roku 2002. Novostavba s trojúhelníkovým půdorysem a velkou vitráží, zobrazující setkání Matky Terezy s Janem Pavlem II., může pojmout 700 lidí. Je to největší kostel v Tiraně a v neděli večer byl zcela zaplněný. Po úvodním pozdravu tiranského arcibiskupa si Petrův nástupce vyslechl dvě svědectví o pronásledování církve komunistickým režimem.

Diecézní kněz O. Emest Simoni Troshani vyprávěl o dlouholetém věznění a osmnácti letech pracovního tábora.

„Po návratu náboženské svobody mi Pán pomohl, abych mohl sloužit v mnoha vesnicích, smiřovat mnoho pomstychtivých lidí s Kristovým křížem, oddalovat nenávist a ďábla z lidských srdcí.”

Zakončil své svědectví čtyřiaosmdesátiletý kněz.
Pětaosmdesátiletá řeholnice sestra Maria Kaletová prohlásila, že “dodnes nechápe, jak bylo možné vydržet ona hrůzná utrpení”. Je si však vědoma toho, dodala, že Bůh vždy dával sílu, trpělivost a naději.

„Pán čeká, tak jako v podobenství o koukolu a pšenici. Očekává plné dozrání, než koukol oddělí od pšenice. I když práce v družstvu byla dlouhá a těžká, Pán dal sílu těm, které povolal. Nahradil nám veškeré utrpení, a to už zde, na zemi.”

Řekla žena, která mohla vstoupit do kongregace stigmatinek až po pádu komunistického režimu. Její přítelkyni Marii Tuci se to již nepodařilo. Zemřela v mladém věku po brutálním mučení a její jméno dnes stojí v seznamu čtyřiceti budoucích blahoslavených albánských mučedníků. Je mezi nimi také strýc sestry, která pronášela svědectví, O. Ndoc Suma.

Papež František neskrýval své dojetí až k slzám a oba staré lidi silně objal. Poté odložil připravenou promluvu a komentoval krátké čtení z večerních chval z druhého listu Korinťanům (2 Kor 1,3-4).

„Nevěděl jsem, že váš lid tolik trpěl! (…) Je to lid mučedníků. (…) Můžeme se jich zeptat: „Jak jste dokázali přežít takové soužení?“ A povědí nám to, co jsme dnes slyšeli v úryvku z druhého listu Korinťanům: „Bůh je milosrdným Otcem a Bohem veškeré útěchy. On nám dodal útěchy“. Takto jednoduše to řeknou. Trpěli příliš. Trpěli fyzicky, psychicky i úzkostí nejistoty, zda budou zastřeleni či nikoli... A s touto úzkostí žili. A Pán je těšil.”

Svatý otec vzpomenul na prvotní církev, která se modlila za Petra, když byl uvězněn. Pán těšil Petra a nadále těší mučedníky každé doby, dodal.

„Pán je těšil, protože byl v církvi lid Boží, svaté a dobré stařenky, klauzurní sestry, které se za ně modlili. Toto je tajemství církve. Když církev prosí, aby Pán utěšil svůj lid, Pán jej potěší jemně a ve skrytu. Těší v důvěrnosti srdce a mocně.”

Svědectví albánských mučedníků však promlouvají také k dnešku, zdůraznil Svatý otec. Všem, kdo byli povoláni k následování Pána, připomínají, že jediná útěcha pochází od Boha.

„Běda nám, budeme-li hledat jinou útěchu! Běda kněžím, řeholníkům, sestrám, novickám, zasvěceným osobám, hledají-li útěchu vzdálenou Pánu! Nechci vás dnes plísnit. Nechci se tady stát katem, ale vězte, že budete-li hledat útěchu jinde, nebudete šťastní! Ba více: nebudeš moci těšit druhé, protože tvoje srdce nebylo otevřené Pánově útěše. A skončíš, jak to řekl velký prorok Eliáš izraelskému lidu, „kulháním na dvě strany (1 Král 18,21)!“

„Neklesejte na mysli”, zněla závěrečná papežova výzva, po které doplnil: „Jděme domů a dobře přemýšlejme: dnes jsme se dotkli mučedníků.”

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy homilie při odpoledních nešporách je ZDE

ad 2. Poslední hodinu jednodenního pobytu na albánské půdě Petrův nástupce strávil v dětské vesničce, kterou poblíž Tirany v roce 1999 založila italská nezisková organizace Betania. Obdobné komunity asociace Betánie, sestávající ze zasvěcených laiků, rodin a sítě dobrovolníků, fungují také v Itálii a Africe. Přijímají sirotky a děti ze složitých rodinných situací. Asociace, která vznikla před třemi desetiletími z popudu Antonietty Vitalové, se inspiruje evangelním duchem, avšak v domovské veronské dicézi dosud nemá církevní schválení. V Albánii charitní dílo oficiálně uznaly státní úřady i dračsko-tiranský arcibiskup Mirdita, který v dětské vesničce před pěti lety vysvětil kostel sv. Antonína. Papeže Františka v něm kromě dobrovolníků a zaměstnanců místního střediska očekávali také zástupci dalších albánských charitativních organizací.

„Na místech, jakým je toto, se všichni utvrzujeme ve víře, dostává se nám pomoci, abychom věřili, protože vidíme víru projevující se konkrétní láskou. Vidíme, že vnáší světlo a naději do obtížných situací, vidíme, jak se znovu zapaluje v srdcích lidí, kterých se dotkl Ježíšův Duch: »Kdo přijme jedno z takových dětí kvůli mně, mne přijímá« (Mk 9,37).“

Toto charitní cenrum také dosvědčuje, pokračoval papež, že je možné mírumilovné a bratrské soužití lidí patřících k různým etnikům a náboženským vyznáním. Poté odpověděl zakladatelce asociace Betánie, která ve svém úvodním pozdravu zmínila také mnohé těžkosti a nepochopení, jimiž dílo procházelo.

„Kdo v sobě nechá růst dobrotu, dostane se mu klidného svědomí a hluboké radosti i uprostřed těžkostí a nepochopení. Dobrota nedá bohatství, moc či věhlas, ale nabízí to, co nemohou dát peníze a moc. Dobro je odměnou sobě samému a přibližuje nás Bohu, Svrchovanému Dobru. Umožňuje nám myslet jako On, vidět realitu vlastního života ve světle plánu lásky, který má s každým z nás; umožňuje nám zakoušet malé každodenní radosti a je nám oporou v těžkostech a zkouškách. Dobro odměňuje nekonečně víc než peníze, které naopak klamou, protože jsme byli stvořeni k přijetí Boží lásky a jejímu rozdávání a nikoli k tomu, abychom všechno poměřovali penězi či mocí, což je nebezpečí, které nás zabíjí všechny.”

Papež se pak vrátil ke slovům bývalého dětského obyvatele centra, který tu našel víru. Pavel o místních dobrovolnících prohlásil, že se “radostně obětují z lásky k Ježíši”. Tento výrok může znít dnešnímu světu paradoxně, podotkl papež.

„Tajemstvím vydařeného života je však láska a darování se z lásky. Potom přichází síla k radostné obětavosti a usilovnější nasazení se stává zdrojem větší radosti. Potom už definitivní životní rozhodnutí nevyvolávají strach, ale ukazují se ve svém pravém světle jako způsob plného uskutečnění vlastní svobody.

Zakončil papež svou poslední promluvu na albánské půdě.

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy promluvy je ZDE

Definitivní tečkou za čtvrtou mezinárodní apoštolskou cestou papeže Františka se pak dnes v poledne stala krátká návštěva v římské bazilice Panny Marie Větší. Svatý otec položil k mariánské ikoně v kapli Salus Populi Romani květiny, které dostal právě v albánském charitním centru Betánie. V tiché modlitbě pak poděkoval Matce Boží za její ochranu a za zdárný průběh albánské cesty. Přítomní věřící se pak připojili k závěrečnému chorálu Salve Regina. Kolem půl jedné se papež vrátil zpět do Vatikánu.

Další články z podrubriky Cesty mimo Itálii

(jag)