Nový portál Vatikánského rozhlasu

Redipuglia. „Jsme jako / na podzim / na stromech / listí”, napsal italský básník Ungaretti na frontě v červenci roku 1918. Jeho kratičká báseň Vojáci vystihuje atmosféru dnešní papežovy návštěvy na severoitalských vojenských hřbitovech. Doprovázelo ji ryze podzimní, deštivé a chladné počasí, které ostře kontrastovalo s ranním římským sluncem. A zároveň ticho, výmluvnější než slova, strohá sevřenost papežova hlasu, hutnost jeho výpovědi, ze které bylo vymazáno vše zbytečné…

Papežský speciál přistál na letišti Ronchi dei Legionáři v severoitalském kraji Furlánsko-Julské Benátsko o půl deváté ráno. Kromě místních biskupů a italského premiéra Petrova nástupce vítaly desetitisíce věřících. Papež František však ke svým přesunům používal zakrytý vůz, aby zachoval pietní ráz dnešní vzpomínky.

Petrův nástupce se do historického regionu Furlánsko vrací po dvaadvaceti letech. Jan Pavel II. se v květnu 1992 modlil za oběti první světové války právě ve vojenském památníku Redipuglia. Je dobré si uvědomit, že dějiny této oblasti severovýchodní Itálie, která se rozlohou i počtem obyvatel rovná asi jedné desetině České republiky, psaly tři etnicko-jazykové kultury evropského kontinentu : románská, slovanská a germánská. Po staletí tu spolu žili, ale také se střetávali Furlanové, tedy mluvčí furlanštiny, východní odnože rétorománštiny, a dále Italové, Slovinci, Němci, Židé a Romové. Proto také vnímání dějinných událostí, včetně první světové války, tu není černobílé, podotýká Carlo Roberto Maria Redaelli, biskup Gorice, diecézního města kdysi rozděleného hraniční zdí na italskou a slovinskou část.

„Je tu jistě historický a turistický zájem spojený se stým výročím první světové války, avšak v gorickém kraji je tato vzpomínka dosud živá, velmi živá…Máme tu kněze, kteří si pamatují své tatínky v rakouské uniformě. Téměř všechny kostely v této oblasti byly za první války zničeny a poté znovu vystaveny. Lidé tu vědí, co je válka, a rozumí tak i dnešním válkám. V naší pomezní oblasti jsme hodně pokročili, podstoupili jsme očišťování paměti, protože na obou stranách dosud žijí lidé s bolestnými vzpomínkami. Také hranice, které dělily Gorici na dvě části, už neexistují. Přesto je důležité více se poznávat, poskytovat možnosti k navázání vztahů. Snažíme se o to se sousedními diecézemi a hledáme příležitosti ke společné modlitbě i zamyšlení.”

Popisuje život ve své diecézi biskup Redaelli. První zastávkou Františkovy jednodenní cesty byl rakousko-uherský vojenský hřbitov v obci Fogliano, na kterém jsou uloženy ostatky téměř patnácti tisíc vojáků. Bývalí nepřátelé tehdejšího Italského království odpočívají většinou ve společných hrobech. Právě jim patřila první modlitba Svatého otce, který na hřbitov vstoupil sám a položil tu květiny. Jistě tak uctil rovněž památku našich padlých. Do vojenských operací v oblasti řeky Soča (italsky Isonzo) bylo na jaře roku 1917 nasazeno 40-45 tisíc mužů, pocházejících z Čech a Moravy. Mnozí z nich tu v rakousko-uherské uniformě položili život.

Ve vzdálenosti pěti set metrů od rakousko-uherského vojenského hřbitova, v obci Redipuglia, leží nejrozlehlejší italský vojenský památník. Architektonické dílo z konce třicátých let minulého století (1938) slavnostně otevírali italský král Viktor Emanuel III. spolu s Benitem Mussolinim, který na italské frontě bojoval. Památník má podobu vojenského šiku, který se řadí za hrobem generála Emanuela Filiberta, vévody z Aosty. Monumentálních dvaadvacet stupňů obřího schodiště zakrývá hroby sta tisíce mrtvých italských vojáků. Pouze necelých čtyřicet tisíc z nich má jméno. Na samém vrcholu pomyslné Kalvárie ční trojice křížů.

Svatý otec u vstupu do památníku slavil v 10 hodin dopoledne mši svatou spolu s vídeňským arcibiskupem, kardinálem Schönbornem, záhřebským arcibiskupem, kardinálem Bozaničem, a emeritním pražským arcibiskupem, kardinálem Vlkem. Ten zastoupil kard. Dominika Duku, který je v rámci České biskupské konference předsedou rady pro duchovní službu v armádě, avšak nemohl se zúčastnit. Dále byli kromě místních biskupů přítomni biskupové ze Slovinska, Slovenska, Rakouska, Maďarska a Chorvatska, stejně jako delegace italské islámské komunity. Za přítomné vojenské biskupy a kaplany papeže Františka přivítal arcibiskup Santo Marcianò, vojenský ordinář pro Itálii.

„Děkujeme vám, že jste nás vyburcoval z naší lhostejnosti. Válka povstává z netečnosti a její vinou také pokračuje. Přišli jsme z mnoha zemí, které světová válka zranila a poničila a ze kterých poslala na smrt mnohé naše bratry. Válka podněcuje nezájem, protože už nevnímáme, že trpící a umírající jsou naši bratři. Vy, Svatý otče, nám však stále připomínáte, že základem míru je bratrství.“

Zdůraznil italský vojenský biskup v úvodním pozdravu. Na podobenství o posledním soudu z Matoušova evangelia ( Mt 25,31 – 46) pak Svatý otec navázal homilií, ve které pronesl působivý apel na svědomí lidstva, které „potřebuje plakat“, a mimo jiné řekl:

„Chamtivost, nesnášenlivost, mocenské ambice… jsou motivy, které podněcují rozhodnutí vést válku, a tyto motivy jsou nezřídka ospravedlňovány ideologií. Předchází jim však vášeň, pokřivený popud. Ideologie je ospravedlnění a není-li ideologie, přichází Kainova odpověď: »Co je mi do toho?« , „Copak jsem já hlídačem svého bratra?” (Gen 4,9). Válka se nedívá nikomu do tváře: staří, děti, maminky, tatínkové... - »Co je mi do toho?«
…
I dnes existují četné oběti... Jak je to možné? Je to možné, protože také dnes jsou v zákulisí geopolitické zájmy a plány, chtivost peněz a moci; zbrojní průmysl vypadá velice důležitě!
A tito plánovači teroru, tito organizátoři střetu jakož i zbrojní podnikatelé si vepsali do srdce: »Co je mi do toho?«
Moudří uznávají pochybení, zakoušejí bolest, litují, žádají odpuštění a pláčí.
Váleční kšeftaři svým »Co je mi do toho?«, vepsaným v srdci, možná hodně vydělají, jejich zkažené srdce však postrádá schopnost plakat. Kain neplakal, nedovedl plakat. Dnes visí Kainův stín nad námi tady, na tomto hřbitově. Je tady patrný. Je zřetelný v dějinách, které začínají rokem 1914, a táhne se až do našich dnů. Je patrný i v těchto našich dnech.“

PLNÉ ZNĚNÍ homilie papeže Františka je ZDE

Mše svaté na italském vojenském hřbitově se účastnilo přibližně 15 tisíc lidí. V závěru liturgie Svatý otec daroval třinácti přítomným vojenským ordinářům františkánské votivní lampy, které budou v italských diecézích doprovázet pietní vzpomínku na padlé první světové války.

Náčelník Generálního štábu Italské armády, generál Binelli Mantelli, naopak papeži věnoval kartotéční list jeho dědečka, Giovanniho Bergoglia. Ten jako člen pluku italských bersaliérů, tedy polních myslivců či ostřostřelců, bojoval na řece Piavě.

V poledne papež František ze severní Itálie odletěl, aby o hodinu později přistál v Římě a vrátil se do Vatikánu.

Další články z podrubriky Cesty v Itálii

(jag)