Nový portál Vatikánského rozhlasu

Na podzim roku 1622 byla dokončena kopule kostela, druhá největší v Římě. Samotná stavba tedy byla dokončena. Chybělo jen průčelí i většina vnitřního zařízení a výzdoby. Přestože se zachovaly návrhy na hlavní fasádu od Carla Maderny i jeho slavnějšího synovce Francesca Borrominiho, s její stavbou se začalo až o více než 30 let později. Zadána byla roku 1655 Carlu Rainaldimu. Ve spolupráci se svým asistentem Carlem Fontanou ji dokončil v dnešní podobě o deset let později, roku 1665. Vznikla tak jedna z nejzdařilejších variant typu chrámového průčelí, který se rozvíjel od druhé poloviny 16. století.

Dvouetážovou strukturu završenou tympanonem rytmizují dvojice sloupů kompozitního řádu. Vrstvení prostorových plánů je téměř nepatrné, přesto celek dobře vyjadřuje dva hlavní principy barokní architektury: gradaci k centru a vzhůru. Dokonale provázaný celek vede zrak diváka až k bohatě členěnému tympanonu a ke kříži nad ním. Žádná jednotlivost neexistuje sama pro sebe, každý detail má své místo v celku, pečlivě zrežírovaném v pohybu zalamovaného kladí a v průběžných vertikálních osách. Ve čtyřech nikách dolní etáže jsou zleva sochy Sv. Kajetána a sv. Ondřeje, vpravo pak sv. Sebastiána a sv. Ondřeje Avellina. Atributy světců drží putti nad nikami. Nápis ve vlysu nás zpravuje o tom, že průčelí chrámu sv. Ondřeje bylo dokončeno za papeže Alexandra VII. v roce 1665. Heraldické znaky tohoto papeže z rodu Chigi najdeme také jako zakončovací prvky soklu druhé etáže ? jsou to pahorky s hvězdou. V krajních osách je měly doprovázet postavy dvou andělů, z nichž byl podle projektu proveden jen jeden. Kombinace architektonických článků s volnou plastikou byla v Římě té doby běžnou praxí, kterou zavedl ve svých osobitých kreacích Francesco Borromini. Přestože Rainaldi sahá po klasičtějších předlohách, nemůže zcela zapřít vrcholně barokní východiska a pokus ?rozčeřit? obrys, jinak klasicky vyvážené stavby, je toho dokladem.

Vnitřek chrámu je jednolodím s trojicemi kaplí po stranách, na které navazuje podobně jako v Il Gesu centrální kupolová jednotka. Oproti jezuitskému chrámu vyšší a s hlubšími příčnými rameny. Výzdoba hlavní lodi je poměrně nedávná. Provedla ji skupina umělců roku 1905. Tématicky se váže k Neposkvrněnému početí P. Marie, dogmatu, vyhlášenému roku 1854.

Nad kopulové prostory spojujícíé napříč hlavní loď s transeptem, byly osazeny náhrobky papežů - vpravo Pia II. (1458-1464) a vlevo Pia III. (1503). Oba pocházejí z kaple sv. Ondřeje ve zbořené konstantinovské bazilice sv. Petra. Nechali ji vybudovat právě Pius II., v našich zemích proslulý Sieňan, Enea Silvio Piccolomini, z jehož pera povstala Kronika česká. Autorství náhrobku je nejisté, pravděpodobně na něm pracoval do roku 1477 Paolo Taccone a dokončen byl některým z následovníků Andrey Bregna, sochaře ze severoitalského Coma. Náhrobek Pia II. zachycuje v dolním pásu scénu přenesení hlavy sv. Ondřeje do Svatopetrské baziliky, rámovanou alegorickými postavami Víry a Lásky, nad ní je papežův sarkofág, doprovázený Prozíravostí a Spravedlností, v nejvyšší sféře Sv. Pavel oděný jako kardinál a sv. Petr v papežském rouchu představují Enea Silvia Piccolominiho Madoně s dítětem ? po strách stojí alegorie Vědy a Síly.

Výzdoba postranních kaplí vznikala po celé 17. století. Za pozornost stojí v první kapli vpravo suverénní vysoký reliéf Sen svatého Josefa od Antonia Raggiho. V kapli, která následuje jsou zajímavé kopie Piety, Rachel a Ley podle Michelangela, provedené roku 1616 Gregoriem de´Rossi. V pravém rameni křížení stojí oltář sv. Ondřeje Avellina, právníka, který se vzdal své profese po té, co při obhajobě svého přítele zalhal. Dal se na tvrdé pokání a posléze dostal za úkol reformovat zhýraly konvent Sv. Archangela v Neapoli. Podařilo se mu to, i když horlivost málem zaplatil životem. Před pronásledovateli našel útočiště v teatinském domě a tak se mu tam zalíbilo, že se k teatinům připojil. Stal se slavným kazatelem. Založil teatinské domy v Miláně a Piacenze a byl také dobrým přítelem a poradcem sv. Karla Boromejského. Zemřel v Neapoli roku 1608. Jeho poslední mši svatou v tamním chrámu sv. Pavla zachycuje oltářní obraz Giovanni Lanfranca. Podle tradice vznikl v pouhých osmi dnech, před vysvěcením oltáře v roce 1625.

Protější oltář v levém rameni křížení je zasvěcen zakladateli teatinů, sv. Kajetánovi. U příležitosti 100. výročí jeho kanonizace, roku 1770, provedl Alessio D´Elia také freskovou výzdobu této části transeptu, zachycující epizody z Kajetánova života. Z té doby pochází také oltářní obraz se zjevením P. Marie od zakladatelů teatinů.

Za zmínku stojí rovněž první kaple Barberini, první vlevo, zasvěcená Nanebevzetí P. Marie, kde se zachovala raná výzdoba z prvních desetiletí 17. století. Některé erby (vpravo) jsou ranými díly Gian Lorenza Berniniho. Pracoval na výzdobě kaple po boku svého otce Pietra, který je autorem sochy sv. Jana Křtitele. Malířskou výzdobu provedl Domenico Cresti, zvaný Passignano. Výsadní místo v italské malbě 17. století má malířská výzdoba kupole a presbytáře ? dílo Domenicha Zampieriho ? zvaného Domenichino, Giovanni Lanfranca a Mattia Pretiho. Od roku 1622 pracoval Domenichino nejprve na návrzích pro štukovou výzdobu a později na freskové výzdobě klenby presbytáře a pandantivů kupole. Ty poslední zachycují evangelisty. Na klenbě namaloval na centrálním obraze Jana Křtitele, který Janovi a Ondřejovi zvěstuje, kým je Ježíš. Na třech lichoběžných polích klenby apsidy jsou další scény ze života titulárního patrona chrámu: Povolání Ondřeje a Petra, a dále Ondřejovo bičování a adorace před křížem, na kterém má zemřít.

Chronologicky následovala výzdoba kopule. Mezi léty 1625 a 1627 vymaloval Lanfranco Nanebevzetí P. Marie v doprovodu Sv. Ondřeje, který Kristu ? zobrazenému v Lucerně ? představuje sv. Kajetána a sv. Petra, přivádějícího sv. Ondřeje Avellina. V oblacích se objevuje také řada dalších osobností dějin spásy, nechybějí ani Adam s Evou.

Poslední fázi výzdoby zahájil ve svatý rok 1650 Mattia Preti. Ve třech velkých polích v závěru presbytáře zachytil mučednickou smrt apoštola Ondřeje, kterou dosvědčil svou víru v Krista, v Achaji, 30. listopadu roku 60.

Další články z podrubriky Baziliky, chrámy a kostelíky města Říma