Nový portál Vatikánského rozhlasu

Děkuji za vaši početnou a radostnou účast. Děkuji mons. Pietro Santorovi za jeho pastorační službu mezi mládeží a děkuji tobě, Sáro, že jsi se ujala role mluvčí a představila naděje a starosti mladých Abruzza a Molise.

Nadšení a sváteční atmosféra, kterou umíte vytvářet, jsou nakažlivé. Nadšení je nakažlivé. Víte odkud pochází slovo nadšení? Je z řeckého entusiasmus, což znamená „mít v sobě něco z Boha“ nebo „být v Bohu“. Nadšení, je-li zdravé, dokazuje, že ten, kdo v sobě má něco z Boha, vyjadřuje to radostí. Tímto nadšením jste otevřeni naději a toužíte po plnosti, abyste dali smysl svojí budoucnosti a celému svému životu, spatřili cestu vhodnou pro každého z vás a zvolili si takovou, která vám přinese pokoj a lidskou realizaci. Zvolit si vhodnou cestu – co to znamená? Nezůstávat stát. Kdo je mladý, nemůže nehnutě stát. Jít - to znamená jít za něčím, protože někdo sice může být v pohybu, ale nejde, bloudí a bloumá životem. Život však není k tomu, aby byl stráven bloumáním, je třeba jít, a to je pro vás výzva.

Na jedné straně hledáte to, na čem opravdu záleží, zůstává stabilní během času a je definitivní, hledáte odpovědi, které osvítí vaši mysl a zahřejí vaše srdce nejenom chvilku ráno nebo na krátkém úseku cesty, ale navždy. Stálé světlo v srdci, stálé světlo v mysli, srdce stále hřející, definitivně. Na druhé straně zakoušíte silné obavy z pochybení a je pravdou, že ten, kdo jde, může se splést. Zakoušíte strach z toho, že se nasadíte příliš. Jistě jste měli toto pokušení nechávat si stále otevřenou únikovou cestičku, která by v případě potřeby mohla vždycky podat nové scénáře a možnosti. Jdu tímto směrem, zvolím si tento směr, ale nechávám si otevřená tato dvířka. A nebude-li se mi to líbit, vrátím se a odejdu. Tato provizornost nedělá dobře, nedělá dobře, protože vnáší do mysli temnotu a srdce činí chladným.

Soudobá společnost a její převažující kulturní vzory – například tato kultura provizoria – nevytvářejí ovzduší, které by napomáhalo přijímání stabilních životních rozhodnutí a pevných svazků, postavených spíše na skále lásky a odpovědnosti než na písku chvilkových emocí. Touha po individuální autonomii je vyhrocena až do té míry, že všechno podrobuje diskusi a s relativní snadností narušuje důležitá a dlouze zvažovaná rozhodnutí, svobodně zvolené životní cesty započaté s nasazením a zanícením. To vede k povrchnosti při přebírání odpovědnosti, která je tak v hloubi duše vystavena tomu, že bude považována za něco, čeho je možné se nakonec zbavit. Dnes si vyberu to, zítra zase ono. Kam vítr, tam plášť. Když mi dojde nadšení, moje chuť, vydám se jinudy. A tak vzniká ono bloumání životem, které je vlastní labyrintu. Putovat, jít však neznamená procházet labyrint! Když se octnete v labyrintu: půjdu tudy, tamtudy nebo tam – zastavte se! Hledejte niť, abyste z labyrintu vyšli, hledejte niť. Není možné zahodit život bloumáním.

Nicméně, drazí mladí, srdce člověka očekává velké věci, významné hodnoty, hluboká přátelství, svazky, které v životních zkouškách spíše sílí než ochabují. Člověk touží po tom, aby miloval a byl milován, a to definitivně. Kultura provizoria naši svobodu nepovznáší, nýbrž zbavuje nás našeho pravého údělu a těch nejopravdovějších a nejvíce autentických cílů. Je to rozkouskovaný život. Je smutné zjistit v určitém věku při pohledu na cestu, kterou jsme ušli, že život je rozbitý na kusy, bez jednoty, bez definitivnosti, samé provizorium... Nenechte si ukrást touhu vytvořit ve svém životě věci velké a pevné! To vás povede vpřed. Nespokojujte se s malými cíli! Mějte touhu po štěstí, mějte odvahu vyjít ze sebe samých a vydat se k plnosti svojí budoucnosti s Ježíšem. Sami to nedokážeme. V tlaku událostí a mód nikdy nedovedeme sami najít správnou cestu a, i kdybychom ji nalezli, neměli bychom dostatek sil vytrvat a čelit strmosti a nečekaným překážkám. Sem zapadá výzva Pána Ježíše: „Chceš-li.. následuj mne“. Je to pozvání, že nás bude doprovázet, nikoli proto, aby nás zneužíval, dělal z nás otroky, ale aby nás osvobodil. V této svobodě nás zve, že nás bude doprovázet. Tak je to. Jedině spolu s Ježíšem v modlitbě a následování nalezneme zřetelnou vizi a sílu pokračovat dál. On nás miluje definitivně, vyvolil nás definitivně a daroval se definitivně každému z nás. Je naším obráncem a starším bratrem a bude jediným naším soudcem. Je krásné, že můžeme prožívat střídající se životní události společně s Ježíšem a mít mezi sebou Jeho Osobu a Jeho poselství! On nám neodnímá autonomii či svobodu. Naopak, dodává nám sílu v naší křehkost a umožňuje nám, abychom byli opravdu svobodní, svobodní v konání dobra, silní pro pokračování v dobrém a schopní odpouštět a žádat o odpuštění. Takový je Ježíš, který nás doprovází. Takový je Pán!

Rád opakuji slova, která často zapomínáme: Bůh neochabuje v odpouštění. Taková je pravda. Jeho láska je tak obrovská, že je nám neustále nablízku. Nás omrzí žádat o odpuštění, ale On odpouští vždy, kdykoliv Jej o to žádáme. On odpouští definitivně, ruší a zapomíná náš hřích, obrátíme-li se k Němu s pokorou a důvěrou. Pomáhá nám, abychom uprostřed těžkostí neklesali na mysli a nepovažovali je za nepřekonatelné. A pak s důvěrou v Něho opět rozhodíte sítě k překvapivému a hojnému úlovku, budete mít odvahu a naději také při vyrovnávání se s obtížemi, které vyplývají z ekonomické krize. Odvaha a naděje jsou dary patřící všem, ale jsou vlastní zejména mladým lidem. Odvaha a naděje. Budoucnost je zajisté v rukou Božích, v rukou prozíravého Otce. To neznamená negovat těžkosti a problémy, nýbrž vidět, že právě ony jsou provizorní a překonatelné. Těžkosti a krize mohou být s pomocí Boží a dobrou vůlí všech překonány, přemoženy a proměněny.

Nechci skončit, aniž bych se dotknul problému, který se vás týká a který nyní prožíváte: nezaměstnanosti. Je smutné potkat mladé, kteří nejsou ani to, ani ono. Co to znamená „ani to, ani ono“? Ani nestudují, protože nemohou, nemají možnost, ani nepracují. To je výzva, kterou musíme společně překonat! Musíme postoupit vpřed, abychom tuto výzvu přemohli. Nesmíme připustit ztrátu celé generace mladých lidí, kteří postrádají řádnou důstojnost práce. Práce nám dává důstojnost a všichni se musíme všemožně přičinit, aby nezanikla generace mladých. Rozvíjet svoji kreativitu, protože mladí vnímají radost z důstojnosti, kterou dává práce. Generace bez práce je budoucí porážka vlasti i lidství. Proti tomu se musíme postavit a vzájemně si pomáhat při hledání řešení. Pomocí a solidaritou. Mladí jsou odvážní, jak jsem řekl, mají naději a za třetí mají schopnost být solidární. Slovo solidarita je dnešním světem vnímáno s nechutí. Někteří ho považují za nadávku. Ale není to nadávka, je to křesťanské slovo. Jít bratrovi vstříc, na pomoc, aby překonal problémy. Tedy odvaha, naděje a solidarita.

Sešli jsme se před svatyní Matky Bolestné, zbudované v místech, kde dvě děvčata této země, Fabiána a Serafína měly během polních prací v roce 1888 vidění Matky Boží. Maria je Matka, vždy nás podporuje. Když pracujeme i když hledáme práci, když máme jasné ideje i když jsme zmateni, když modlitba plyne spontánně i když je srdce vyprahlé. Ona nám vždycky pomáhá. Maria je Matkou Boží, naší matkou a matkou církve. Mnoho mužů a žen, mladých a starých se obrací k Ní, aby jí děkovalo a vyprošovalo si milost. Maria nás nese k Ježíši, který nám daruje pokoj. Obracejme se k Ní s důvěrou v Její pomoc, s odvahou a nadějí. Pán ať žehná každému z vás i vašim drahým na vaší cestě odvahy, naděje a solidarity.
A prosím vás, modlete se za mne, prosím. A nezapomeňte životem jít, nikdy nebloumejte.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Promluvy