Pane rektore,
Představitelé státních institucí, univerzitní studenti, zaměstnanci a profesoři,
Bratři a sestry ze světa práce,
Děkuji za vaše přijetí. Především vám děkuji za to, že jste se mnou sdíleli svůj život, námahu a naději. Pan rektor převzal výraz, který jsem jednou použil : náš Bůh je Bohem, který překvapuje. To je pravda, každý den je tu nové překvapení. Náš Otec už je takový. Vyslovil však o Bohu ještě něco jiného, co zase převezmu já: Bůh boří schémata. A pokud my nebudeme mít dostatečnou odvahu prolomit schémata, nikdy nepokročíme, protože právě k tomu nás Bůh vede – abychom v souvislosti s budoucností byli kreativní.
Má návštěva v Molise začíná tímto setkáním s pracovním světem, avšak místem, na němž se nacházíme, je univerzita. A to je výmluvné, poněvadž to vyjadřuje, jakou důležitost mají bádání a formace v reakci na nové a složité otázky, které nám na místní, národní i mezinárodní rovině klade současná hospodářská krize. Před chvílí to dosvědčil mladý zemědělec, který si zvolil vysokoškolské studium na zemědělské fakultě, aby naplnil své povolání obdělávat zemi. Být zemědělcem obdělávajícím půdu není cosi nehybného, je to dialog, plodný a kreativní dialog. Je to dialog člověka se svou zemí, která díky němu rozkvete a vydává plody pro nás všechny. A to je důležité. Dobrá formace nenabízí snadná řešení, ale napomáhá k otevřenějšímu a kreativnějšímu pohledu, který lépe docení území zdroje.
Plně sdílím to, co bylo řečeno o ochraně země, aby vydávala plody, aniž by se z ní těžilo stůj co stůj. To je jedna z nejvýznamnějších výzev naší doby, abychom se obrátili k takovému vývoji, který by dokázal ctít stvořené. Vidím, jak se v Americe, mé vlasti, kácejí pralesy a obnažuje se půda, kterou nelze obdělávat, která nemůže vydat život. To je náš hřích – těžit ze země a nedovolit, aby ona sama nám dala to, co v sobě nese, za pomoci našeho obdělávání.
Další výzva zazněla z úst oné šikovné maminky a dělnice, která mluvila také jménem své rodiny – manžela, malého synka a dalšího dítěte na cestě. Odvolávala se na práci, ale současně také na rodinu. Děkuji za toto svědectví! Chci vám něco říci – když chodím zpovídat, nyní už ne tak často jako v předchozí diecézi, a přijde mladá maminka nebo tatínek, ptám se: Kolik máš dětí. Odpovídají mi a já kladu další otázku: „Řekni mi, hraješ si s dětmi?“ Většina z nich odpovídá: „Jakže, Otče?“. „Ano, ano, hraješ si s dětmi? Ztrácíš čas se svými dětmi?“. Ztrácíme tuto schopnost, tuto moudrost hrát si se svými dětmi. Hospodářská situace nás nutí k tomu, abychom o ni přicházeli. Prosím, ztrácejte čas se svými dětmi! V neděli – vy jste se zmínila o neděli v rodině (obrací se k dělnici) – jim věnujte čas…Toto je kritický bod, který nám umožní rozlišit a zhodnotit lidskou kvalitu ekonomického systému, ve kterém žijeme. Do tohoto rámce náleží také otázka pracovní neděle, která se netýká jen věřících, ale jako etická volba zasahuje všechny. Ztrácíme prostor pro nezištnost. Otázka zní: čemu chceme dát přednost? Volná neděle – s výjimkou nezbytných služeb – potvrzuje, že prioritou není to ekonomické, nýbrž to lidské, nezištné, nikoliv obchodní, nýbrž rodinné a přátelské vztahy, pro věřící pak vztah s Bohem a společenstvím. Možná nadešel okamžik, abychom se dotázali, zda pracovat v neděli je pravá svoboda. Překvapující Bůh a Bůh prolamující schémata překvapuje a boří schémata proto, abychom byli svobodnější. Je Bohem svobody.
Drazí přátelé, chtěl bych připojit svůj hlas ke hlasu mnoha zaměstnanců a podnikatelů na tomto území, abych žádal o uskutečnění „paktu zaměstnanosti“. Zaznamenal jsem, že kraj Molise se snaží reagovat na drama nezaměstnanosti a že konstruktivně spojuje síly. Mnohá pracovní místa by se dala navrátit prostřednictvím strategie dohodnuté s národními institucemi, tohoto zaměstnaneckého paktu, který by měl využít příležitosti nabízené národními a evropskými směrnicemi. Povzbuzuji vás, abyste pokračovali v tomto úsilí, které může vydat plody jak zde, tak v jiných regionech.
Chtěl bych se vrátit k jednomu výrazu, který jsi vyslovil (obrací se k mladému zemědělci). Řekl jsi: důstojnost. Nemít práci neznamená pouze nemít nutné prostředky k obživě. Nikoliv, můžeme se každý den najíst – jdeme na charitu, té či oné asociace nebo klubu, kde nám dají pokrm. V tom tedy není problém. Potíž je v tom, že nepřinášíme chléb domů, a to je vážné, obírá nás to o důstojnost! Odnímá nám to důstojnost. Nejvážnější problém tedy není hlad, i když je tu také. Nejvážnější problém je důstojnost. Kvůli ní musíme pracovat a hájit důstojnost, kterou nám práce dodává.
Nakonec bych vám chtěl říci, že mne zasáhla skutečnost, že jste mi darovali obraz, který je právě výjevem mateřství. Mateřství s sebou nese porodní bolesti, ale porodní bolesti směřují k životu a jsou tudíž plné naděje. Děkuji vám proto za tento dar a ještě více vám děkuji za naději v něm obsaženou: nadějeplných porodních bolestí. Děkuji! A ještě bych chtěl připojit jednu historickou poznámku. Když jsem byl provinciálem jezuitů, bylo třeba vyslat někoho na Antarktidu, aby tam jako kaplan žil deset měsíců v roce. Přemýšlel jsem, kdo by tam mohl jít, a jeden spolubratr (O. Bonaventura de Filippis, pozn. red.) pak šel. Představte si, že byl rodákem z Campobasso!
Děkuji!
Přeložila Jana Gruberová
Další články z podrubriky Promluvy
odeslat článek
vytisknout článek
