„Hospodin, tvůj Bůh…tě nasytil manou, kterou jsi neznal“ (
Dt 8,2).
Tato Mojžíšova slova se vztahují k dějinám Izraele, jehož Bůh vyvedl z Egypta, z domu otroctví, a po čtyřicet let vedl pouští do zaslíbené země. Když se v této zemi vyvolený lid usadil, dosáhl jisté autonomie a určitého blahobytu, byl vystaven riziku zapomnění na smutnou minulost překonanou Božím zásahem a Jeho nekonečnou dobrotou. Proto Písmo nabádá, aby si připomínal celou tuto cestu pouští za hladu a útrap. Mojžíš vybízí k návratu k podstatnému, ke zkušenosti naprosté závislosti na Bohu, který měl jejich život ve svých rukou, aby člověk pochopil, že „nežije pouze chlebem, ale že může žít vším, co vychází z Hospodinových úst“ (Dt 8,3).
Kromě fyzického hladu zakouší člověk jiný hlad, který nemůže být zasycen běžným pokrmem. Je to hlad po životě, po lásce a věčnosti. A znamení many – stejně jako celá zkušenost exodu – v sobě obsahovala také tuto dimenzi. Byl to předobraz pokrmu, který uspokojí tento vnitřní hlad, který v člověku je. Tento pokrm nám dává Ježíš, ba dokonce On sám je živým chlebem, který dává život světu (srov. Jan 6,51). Jeho Tělo je skutečný pokrm pod způsobou chleba; Jeho Krev je skutečný nápoj pod způsobou vína. Není to prostý pokrm pro nasycení našich těl, jako mana. Kristovo Tělo je chlebem posledních časů. Je schopno dávat život, věčný život, protože podstatou tohoto chleba je Láska.
Eucharistie komunikuje Pánovu lásku k nám. Je to láska tak obrovská, že nás živí sama Sebou; láska, jež obdarovává a je pokaždé k dispozici hladovějícímu člověku, jenž potřebuje obnovit svoje síly. Žít zkušenost víry, znamená nechat se živit Pánem a stavět svůj život nikoli na materiálních dobrech, nýbrž na nepomíjivých skutečnostech: darech Božích, Jeho Slovu a Jeho Těle.
Podíváme-li se kolem sebe, zjistíme, že se nabízejí mnohé pokrmy, které nepřicházejí od Pána a které zdánlivě zasytí více. Někteří se sytí penězi, jiní úspěchem a samolibostí, jiní mocí a pýchou. Avšak pokrmem, který nás opravdu živí a nasytí, je ten, který nám dává Pán! Pokrm, který nám nabízí Pán, se od ostatních liší a možná nám nepřipadá tak chutný jako poživatiny, které nabízí tento svět. Sníme tedy o jiných jídlech jako židé na poušti, kterým se stýskalo po masu a cibuli, které měli v Egyptě, přičemž ale zapomínali, že tyto pokrmy požívali ze stolu otroků. Ve chvíli takovýchto pokušení sice měli paměť, ale byla to nemocná paměť, vybíravá paměť. Otrocká paměť.
Každý z nás se dnes může zeptat: a já? Kde chci jíst? U kterého stolu chci jíst? U Pánova stolu? Anebo sním o tom, že budu jíst chutné pokrmy, ale v otroctví? Jaká je moje paměť? Ta, která hledí k Pánu, který mne zachraňuje, nebo k česneku a cibuli v otroctví? Jakou pamětí živím svou duši?
Otec nám říká: „Živil jsem tě manou, kterou jsi neznal“. Obnovme tuto paměť a učme se rozpoznávat falešný chléb, který zavádí a rozkládá, protože je plodem egoismu, soběstačnosti a hříchu.
Za chvíli půjdeme v procesí za Ježíšem skutečně přítomným v eucharistii. Hostie je naše mana, kterou nám Pán dává Sebe samého. Obraťme se k Němu s důvěrou: Ježíši, braň nás před pokušeními světského pokrmu, který z nás činí otroky, onoho otráveného pokrmu; očisti naši paměť, aby nebyla vězněna egoistickou a světskou vybíravostí, nýbrž aby byla živou pamětí Tvé přítomnosti v dějinách Tvého lidu, pamětí, která se stává památkou Tvého vykupitelského gesta lásky.
Amen
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
