Rádio Vaticana

Vatikán. Vřelého přijetí se dostalo papeži Františkovi na pondělním (16.6.) podvečerním setkání s faráři, kněžími, řeholnicemi a katechety pořádaném vikariátem římské diecéze. Šlo o pravidelné církevní sympozium, které je vždy věnováno určitému tématu, jež tentokrát znělo: „Lid, který rodí své děti. Společenství a rodina v hlavních etapách křesťanské iniciace“. Konalo se v přeplněné vatikánské aule Pavla VI., jež pojme 7 tisíc lidí, a uvedli jej generální vikář římské diecéze, kardinál Agostino Vallini, dále don Giampiero Palmieri a dva laičtí katecheti.

Papežova spontánní promluva byla protkána stejně spontánními reakcemi publika na Františkovy originální narážky a verbální obraty. Už v úvodu, poté co poděkoval svým předřečníkům za jejich slova, papež podotkl, že vlastně všechno už řekli, takže jemu nezbývá, než udělit přítomným požehnání a jít domů. Z jejich reakce však vyplynulo, že něco takového nepřipadá v úvahu. Na více než půl hodiny pak Svatý otec zcela upoutal jejich pozornost.

Nejprve papež s potěšením přijal zmínku jednoho z katechetů o exhortaci Pavla VI. Evangelii nuntiandi a označil ji za „nejdůležitější pastorační dokument, který pokoncilním vývojem nebyl překonán“ a který vytyčil „směr, kterým je třeba se stále ubírat“. František potom načrtnul zásadní rysy dnešního uspěchaného životního stylu a pocity dezorientace, které se k němu pojí: omezování času, který rodina tráví společně, a z toho někdy plynoucí zužování citového zázemí, jímž trpí hlavně děti. Papež označil tento jev za svého druhu osiřelost.

„Naše společnost je společností sirotků! Přemýšlejme o tom, je to důležité. Jsou sirotky, kteří nemají paměť rodiny, protože např. prarodiče jsou daleko, v domově důchodců, a postrádají tedy jejich přítomnost, onu paměť rodiny. Sirotkům dneška se dostává málo citu nebo příliš uspěchaného citu: tatínek je unaven, maminka je unavena, jdou spát.... A stávají se sirotky! Chybí jim obdaření! Tedy to, co jsem říkal prve, ono obdaření tatínkem a maminkou, kteří umí ztratit čas, aby si s dětmi hráli. Potřebujeme smysl pro toto obdaření v rodinách, ve farnostech a v celé společnosti. A pomyslíme-li na to, že Pán se nám zjevil obdarováním, tedy milostí, je tato potřeba velmi důležitá. Lidské darování je jakýmsi otevřením srdce Boží milosti. Všechno je gratis. On nám přichází darovat Svoji milost.Avšak nemáme-li smysl pro obdarování v rodině, ve škole, ve farnosti, bude velmi těžké chápat, co je milost Boží, ona milost, která se neprodává, ani nekupuje, ale která je darem, Božím darem, samotným Bohem. A proto existují sirotci, protože postrádají obdarování“

A v tom spočívá hluboký smysl křesťanské iniciace, pokračoval papež. Zrodit k víře totiž znamená zvěstovat, že nejsme sirotci:

„Ježíš nám dal velký příslib: „Nenechám vás sirotky“ (Jan 14,18), protože On je cestou, kterou je třeba se ubírat, učitelem, jemuž třeba naslouchat, nadějí, která neklame. Jak nevnímat tento žár srdce, abychom zejména mladým řekli: „Nejsi sirotek! Ježíš Kristus nám zjevil, že Bůh je Otcem a chce ti pomoci, protože tě má rád.“

Velký výzvou dnešní církve, řekl dále papež, je to aby byla matkou:

„Matkou! Nikoli nějakou nevládní organizací se spoustou pastoračních plánů... ty sice potřebujeme, ale není to podstatné. Je to pomoc. K čemu? Pro mateřství církve: není-li církev matkou, pak se - ač je ošklivé to říci - stává starou pannou! A tak není plodná. Církev nejenom, že rodí děti, sama její identita spočívá v tom, že rodí děti, tedy evangelizuje, jak to říká Pavel VI. v Evangelii nuntiandi.“

Plodnost je však milost, pokračoval Petrův nástupce. O tu musíme prosit Ducha svatého, abychom mohli postoupit vpřed v naší misionářské pastorální konverzi. Neznamená to tedy jít hledat proselyty.

„Jít a zazvonit se slovy: »Nechcete vstoupit do asociace zvané katolická církev?“ Je třeba vyplnit formulář…« - A Jeden člen navíc... Církev, jak řekl Benedikt XVI., neroste proselytismem, nýbrž přitažlivostí, mateřskou přitažlivostí, nabídkou mateřství, roste něhou, roste mateřstvím, svědectvím, které rodí děti.“

„Naše Matka církev trochu zestárla,“ posteskl si dále papež. Netřeba mluvit o babičce církvi, ale přece jen trochu zestárla... Musíme ji omladit, což však neznamená dovést ji k lékaři, který ji udělá kosmetiku. Tak to nejde. Církev omládne tím, že dovede dát více dětí, stane se mladší, když se stane více matkou. Naše matka církev je láskou nás dětí. Být v církvi znamená být doma, s maminkou, u maminky doma. V tom je velikost zjevení.

„Máme mít srdce Ježíše, který „když viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře“ (Mt 9,36). Uviděl zástupy a pocítil soucit. Rád sním o církvi, která žije Ježíšovým soucitem. Soucítit znamená trpět společně, cítit to, co cítí druzí, doprovázet v tomto cítění. Taková je matka církev: hladí své děti soucitem. Církev má srdce bez hranic, ale nejen srdce; má také pohled, něhu Ježíšova pohledu, který je často výmluvnější než spousta slov. Lidé často, aniž by o tom věděli, čekají, že se jim u nás dostane Ježíšova pohledu, onoho klidného, přívětivého pohledu, který proniká srdce. Jak to zde řekli vaši zástupci, celá farnost musí být přívětivým společenstvím, nejenom kněží a katecheté. Celá farnost.“

Musíme znovu promyslet, jak jsou naše farnosti přívětivé - pokračoval papež - zda časy našich aktivit usnadňují účast mladých, zda jsme schopni mluvit jejich jazykem a chápat se možností hlásat evangelium i v jiných prostředích (sportoviště, nové technologie). Buďme smělí v rozvíjení nových způsobů, jimiž se naše společenství stanou domy se stále otevřenými dveřmi. Avšak po přijetí musí následovat jasná nabídka víry, často třeba nevyslovená, ale obsahující postoj, který dosvědčuje instituci zvanou církev či farnost, jež dýchá vírou v Pána Ježíše. Poprosím vás, - řekl Svatý otec - abyste studovali dobře věci, o kterých jsem mluvil, tedy onu osiřelost, a abyste studovali, jak obnovovat paměť rodiny, jak dosáhnout toho, aby farnosti byly hřejivé, oplývaly obdarováním a nebyly pouhými příležitostnými institucemi, které skýtají identitu pouhé příslušnosti na způsob fotbalového mužstva.

„Mám moc rád kněze, protože dělat faráře není snadné! Snadnější je dělat biskupa než faráře... Protože my biskupové máme stále možnost zaujmout odstup nebo se skrýt za „Jeho excelenci“ a to nás chrání! Avšak dělat faráře, když ti klepou na dveře a říkají: „Otče, toto, otče tady, otče tam...“ To není snadné! Když někdo přijde mluvit o problémech v rodině nebo o úmrtí anebo když přijdou „děvčata z charity“ a začnou mluvit proti „katechetkám“... Není snadné být farářem!“ Chci však říci jedno, už jsem to řekl dříve: italská církev je silná díky farářům. Díky farářům!“

Řekl papež František na pondělním sympoziu římské diecéze.

PLNÉ ZNĚNÍ promluvy papeže na sympoziu římské diecéze ZDE

(mig)