Na půl cesty mezi mateřskými chrámy dvou v Římě nesporně nejvýznamnějších řeholních společenství v období po Tridentském koncilu, jezuitů a oratoriánů, stojí kostel teatinů, další kongregace, která se zasloužila o reformu katolické církve v 16. století a později. Teatini vynikli rovněž v přírodních vědách, v astronomii a v matematice a ? mluvíme-li o umění - z jejich řad vyšel také jeden z největších architektů všech dob, Guarino Guarini.
Kongregaci řeholních kleriků, zvaných teatini, založili dva členové římského oratoria: Gaetano z Thiene (sv. kajetán) a Gian Pietro Carafa. 24. června 1524 byla potvrzena papežem Klementem VII. Za krutého rabování Říma německými lancknechty Karla V., roku 1527 opouštějí teatini Řím a sídly kongregace se na dlouho stávají Benátky a Neapol. Do Říma se vracejí až po té, co jejich první superior Carafa dosedl roku 1555 na papežský stolec jakožto Pavel IV. a dva roky na to jim přidělil kostel Sv. Silvestra na Quirinálu.
Roku 1582 odkázala teatinům Donna Costanza Piccolomini z Aragonu, vévodkyně z Amalfi, rodinný palác na tzv. Sienském náměstí. Vybudoval jej v polovině 15. století sienský kardinál Enea Silvio Piccolomini, pozdější papež Pius II., autor známé Kroniky české. Bylo zřejmě přáním vévodkyně, aby na nádvoří paláce vznikl provizorní kostel, zasvěcený patronu města Amalfi, sv. Ondřeji. Ten však brzy přestal stačit davům přicházejícím poslouchat teatinské kazatele. Brzy se proto začalo mluvit o nové stavbě. V takové situaci bylo nejdůležitější najít dobrého mecenáše, obvykle z řad bohatých římských kardinálů. Stavby teatinského chrámu se ujal kardinál Alfonso Gesualdo, ze slavné neapolské rodiny knížat z Venosy. První plán kostela vypracoval jeden z členů kongregace, P. Francesco Grimaldi. Teatinský architekt představil chrám vskutku velkolepý: po vzoru Svatopetrské baziliky měl míst křížení s ochozem a pěti kupolemi. Je pochopitelné, že kardinála Gesualda příliš nenadchl. Povolal tehdejšího římského architekta číslo jedna, Giacoma della Portu, zaměstnaného na dostavbě vatikánské baziliky, aby pomohl ambiciózní projekt zredukovat. I tak rozměry kostela daleko přesahovaly prostor náměstí při paláci. Záhy bylo zřejmé, že staveniště bude třeba rozšířit směrem k tehdejší Via Papale, Papežské cestě, dnes pojmenované Corso Vittorio Emanuele. A nejen to. Bylo nutné zbořit také kostelík zvaný San Sebastianello, tedy sv. Šebestiánek. Podle tradice stál na místě, kde sv. Lucina našla mrtvé tělo sv. Šebestiána.
Roku 1590 byl kostelík formálně postoupen teatinům. Za pozornost nicméně stojí, že posvátná půda někdejšího kostela musela být ohrazena, než se stane součástí nového chrámu.
Základní kámen nového teatinského kostela zasvěceného sv. Ondřeji, byl položen v únoru roku 1591. Už následujícího roku vznikl požadavek rozšířit staveniště do stran a vyměřit hlubší kaple. V té době se v dokumentech objevuje jméno dalšího významného architekta své doby, Francesca Volterry, pověřeného dozorem od kardinála Gesualda. Stavba postupovala směrem od Via Papale, tedy od vlastní lodi kostela. Roku 1596 byla dokončena první část hlavní lodi s dvojicemi kaplí po stranách a 31. října toho roku se v ještě nezaklenuté novostavbě sloužila první mše.
V té době byl však kardinál Gesualdo jmenován arcibiskupem v Neapoli. Před svým odjezdem jmenoval architektem kostela Pietra Paola Olivieriho, a patronátem nad stavbou pověřil kardinála Alessandra de Medici, mecenáše nedalekého chrámu oratoriánů s. Maria in Vallicella. Teatin Grimaldi, který s kardinálem nikdy dobře nevycházel, se stavbou už dále nezabýval. A když v červenci roku 1599 umírá Olivieri, byla loď již zaklenuta.
Kardinál Gesualdo zavítal do Říma na slavný Jubilejní rok 1600. Předsevzal si postavit fasádu teatinského chrámu ? podle různých odhadů navštívilo tehdy Věčné město 1 300 000 až 3 miliony poutníků ? a osobní znak na novostavbě by se dobře vyjímal. Sám papež Klement VIII. tehdy obešel hlavní římské baziliky šedesátkrát. Vítězný návrh fasády však nakonec nebyl uskutečněn. Dnešní postavil až v 60. letech 17. století Carlo Rainaldi.
Po Gesualdově smrti roku 1603 zastavil další práce na chrámu Sant´Andrea della Valle dvouletý spor s jeho dědici. Nicméně právě díky zaznamenaným výpovědím svědků se zachovalo tolik podrobností jako málokde.
Roku 1608 přebírá patronát nad stavbou kardinál Alessandro Peretti Montalto a architektem se stává Carlo Maderno. Pod jeho vedením byla dokončena loď kostela (1612-13), transept (1619-1620) a roku 1620 se začalo s konstrukcí tamburu kupole, jejíž podoba je dílem Madernova synovce, Francesca Borrominiho.
Po 34 letech od položení základního kamene, se na květnou neděli 23. března 1625, sloužila první bohoslužba v dokončeném kostele.
Na teatinském staveništi se objevili snad všichni významní římští architekti. Jejich podíl je nesnadné určit. Jisté je snad jen to, že před převzetím stavby Carlem Madernou stála čtveřice kaplí a zaklenutá hlavní loď. Maderna prý stavebníky ujistil, že nový chrám nebude o nic méně krásný než Il Gesu ? a svůj příslib vskutku dodržel. Sám byl tehdy Svatopetrským architektem a řešil problém dostavby lodi k Michelangelovu křížení. U theatinů měl opačný úkol ? dostavět křížení a závěr kostela ? a zároveň podobný problém, který patřil k hlavním oříškům architektury od doby renesance: totiž způsob, jak spojit centrální zónu křížení a loď.
Interiér kostela Sant´Andrea della Valle může být počítám mezi první barokní prostory v Římě. Objevuje se v něm řada dynamizujících prvků: nejvýznamnější z nich jsou Michelangelovské svazkové pilíře, které pokračují v pasech klenby a zalamují kladí, jako výraz siločar, prostupujících celou stavbou. Stejně tak po horizontále rozkmitané kladí vzbuzuje pochybnosti o hranicích prostoru, který bezpečně objímá. Architektura odráží drama tektonických sil: tíže hmoty prostoupení formujícím pohybem vzhůru. Zároveň dovoluje otevřít stěny velkými okenními otvory, které plní interiér světlem.
Prosvětlenou atmosférou vystupují organizující linie architektury, jako rámec prostoru, který má být jevištěm posvátného dění. Ono jeviště nezůstalo prázdné ? bohatá fresková výzdoba usiluje o to, aby člověk do posvátného děje vstoupil a stal se svědkem událostí, které doposud znal jen z vyprávění. Jak k tomu dochází právě v teatinském kostele sv. Ondřeje si povíme v příštím pokračování našeho pořadu, za týden.
Další články z podrubriky Baziliky, chrámy a kostelíky města Říma
odeslat článek
vytisknout článek
