V dnešním pokračování našeho pořadu se ještě jednou vydáme do kostela oratoriánu, Sta Maria in Vallicella. Životopisy sv. Filipa Neriho zachovaly celou řadu epizod o jeho vnímavosti k tomu, co bychom dnes nazvali sakrální umění a čemu se v jeho době možná výstižněji říkalo posvátné historie. Taková zobrazení měla učit modlitbě a rozjímání tajemství Kristova života ?očima mysli?. Sv. Filip nenapsal sám sice žádný traktát o posvátném umění ani předpisy pro malíře. Ale snad žádný jiný z římských kostelů se nepyšní tolika skvělými díly z konce 16. a z prvních desetiletí 17. století jako právě Santa Maria in Vallicella.
Svatý Filip byl už čtyři roky mrtev, když byl roku 1599 hlavní oltář kostela Filipínů zasvěcen Narození P. Marie a sv. Řehoři Velikému. Hned po dokončení hrubých prací začali jeho následovníci myslet na důstojné místo pro tělo zakladatele. Jak jsme již slyšeli, po levé straně presbytáře byla vybudována skvostná kaple. Prostředky na ní poskytl florentský šlechtic, Nero del Nero, s Filipem spřízněný. 24. května 1602 se konala slavnostní translace Filipova těla. Nesmírná popularita sv. Filipa Neriho učinila z translace ohromnou slavnost. Potíž však byla v tom, že jakékoli formy veřejného uctívání před kanonizací byly zakázány, aby se předešlo pověrčivým praktikám a jiným nešvarům. Římská kurie v podstatě oprávněně namítala, že došlo k lidové kanonizaci. Oltářní plátno bylo v kapli umístěno až v souvislosti s beatifikací Filipa roku 1615. Namaloval ho Guido Reni, nejvýznamnější z tehdy žijících malířů tzv. Boloňské školy. Vytvořil typ zobrazení světce, který se později nekonečně opakoval nejen v ikonografii sv. Filipa, ale i dalších světců po celé 17. a 18. století. Zachycuje sv. Filipa s rukama rozpřaženýma v modlitbě a tváří zalitou světlem vycházejícím shůry. Nejde však o extázi, nýbrž o vidění, ve kterém se tělesné gesto i duchovní zrak sjednocují a jejich volání dostává shůry odpověď. Nebe sestupuje na zem a země je pozvednuta k nebesům ? i tak lze formulovat zadání platné pro většinu barokních děl s náboženskou tematikou.
Pětice postranních kaplí, transept kostela i hlavní oltář byly koncipovány, jak už jsme řekly podle jednotného ikonografického programu, představujícího Mariinu úlohu v dějinách spásy. Jak už to bývá, čas vnesl do pečlivě připraveného řádu výjimky. V našem případě jednu ze slavných výjimek.
K výzdobě druhé kaple vpravo, na jejímž oltářním plátně měla být původně Pieta, byl přizván jeden z nejslavnějších malířů všech dob, Michelangelo Merisi da Caravaggio. Obraz kladení do hrobu, na místě dnes nahrazený zdařilou kopií, protože originál je dnes ve Vatikánské Pinakotéce, podle některých souvisí právě s přenesením těla sv. Filipa. Architekt Onorio Longhi, který budoval kapli sv. Filipa, byl Caravaggiovým nejbližším přítelem. A budoucí kardinál Cesare Baronio, slavný historik z římského oratoria, se přátelil s Caravaggiovým ochráncem, kardinálem Francesco Maria del Monte. Také potíže kolem translace mohly vést k zadání tématu, které konkrétní události dává obecnější rozměr. Skupina lidí, která se chystá uložit Ježíšovo mrtvé tělo do hrobu, stojí na kamenném bloku, snad náhrobním kameni, vytočeném hranou šikmo do prostoru směrem k divákovi. Podobný kámen v souvislosti se scénami oplakávání nebo kladení do hrobu má prastarou symboliku: odkazuje k tzv. kameni pomazání, uloženém v chrámu sv. Hrobu v Jeruzalémě. Ježíšovo tělo je spouštěno do země, směrem k divákovi. Ten si má uvědomit, že zatím stojí ve smrti a jeho kamenem pomazání je kámen oltáře pod obrazem, na kterém se při každé eucharistii opakuje Kristova oběť. Symboliku smrti a vzkříšení k věčnému životu doplňuje zobrazení brčálu ? italsky sempreverde ? vždy zelený, nepodléhající času; jeho protějškem na obraze je suchá rostlina. Jako Kristus vstal zmrtých skrze tento kámen, i ten ? kdo pozorně čte Caravaggiův obraz ? se má dozvědět, že jeho kamenem, který povede k věčnému životu je oltář, před kterým právě stojí. O podobné, ryze barokní, čtení obrazu je samozřejmě ochuzen ten, kdo jej uvidí pouze v Pinakotéce.
Mezi malíře, které měl Filip Neri osobně rád, patřil urbinský malíř Federico Barocci. Pro kostel oratoriánů namaloval dvě skvělá plátna: Uvedení do chrámu v levém transeptu, a Navštívení P. Marie ve čtvrté kapli vlevo. Uvedení do chrámu znázorňuje příběh z Jakubova protoevangelia, jednoho z novozákonních apokryfů na západě velmi rozšířených. Jeho obliba zvláště u malířů a autorů ikonografických předloh pramenila z toho, že poskytovala řadu detailů z Ježíšova života, o nichž kanonické texty mlčí.
Na Barocciho obraze (1593-1603) přivádějí Jáchym a Anna Marii do chrámu, takříkajíc s vědomím její role ve vykoupení lidstva. Ve vlysu doprovází scénu symboly z loretánských litanií: růže, lilie, chrám, pramen, věž Davidova a další. Slavnost uvedení P. Marie do chrámu, vnímaná jako další krok toho, co předznamenává Neposkvrněné početí, prošla v 2. polovině 16. století bouřlivými diskusemi. Papež Pius V., z řádu dominikánů, který se k učení o Neposkvrněném Početí stavil střízlivě, ba skepticky, dokonce vyškrtl tuto slavnost z Římského misálu. Až františkán Sixtus V. ? jistě proto, že o františkánech platil přesný opak ? svátek roku 1585 rehabilitoval.
Druhý obraz od Federica Barrocciho, Navštívení P. Marie, měl Filip Neri zvlášť v oblibě.V kanonizačních aktech sv. Filipa jsou záznamy o jeho extázích právě před tímto obrazem. Malíř na něm v průhledu zachytil vedutu svého rodného města, Urbina.
Vnitřek kostela filipínů je hotovou Mariologickou encyklopedií, ve které už dnes dokáže číst málokdo a ani nám nezbyde čas na podrobnější výklad. I na klenbě kostela najdeme Matku Boží. Objevuje se sv. Filipovi a zázračně podpírá celou stavbu kostela. Autorem je nejbravurnější freskař barokního Říma, Pietro da Cortona, který je také autorem fresek v kupoli, na pandantivech a v apsidě kostela.
Úběžníkem kostela je oltář, zasvěcený - jak jsme již řekli ? Narození P. Marie. Jeho výzdobu i obrazy světců po stranách provedl v letech 1606-1608 vlámský malíř Peter Paul Rubens. Uprostřed zachytil P. Marii s dítětem, která dala chrámu jméno ? Madonna Vallicellana. Prototypem je freska ze 13. století, původně na zdi jednoho z nedalekých domů. R. 1535 prý začala krvácet, když po ní jakýsi rouhač hodil kamenem a úcta k ní byla oživena. Po stranách oltáře jsou zobrazeni vpravo: Domitilla, mučednice z císařské rodiny Fláviů, a její služebníci Nereus a Achileus; vlevo sv. Papež Řehoř Veliký, druhý patron chrámu, a dále Maurus a Papius, jejichž těla byla do chrámu přenesena z popudu velkého ctitele raně-křesťanských svědků víry, Cesare Baronia.
Další články z podrubriky Baziliky, chrámy a kostelíky města Říma
odeslat článek
vytisknout článek
