Šel jsem po městě s misionářem z Dalekého Východu. ?Dnes už jsou moderní města na celém světě asi stejná?, prohodil jsem. ?Semafory, jezdí a chodí se doprava, jeden si nevšímá druhého.? Misionář nebyl toho názoru. Řekl mi: ?Na první pohled ani, ale jisté rozdíly jsou přece jenom nápadné. Dvoutisíciletá křesťanská tradice přece jenom cosi vtiskla do tvářnosti města. Nejsou to jenom kostely, ale jakýsi zásadní postoj. I tu v Evropě chodí lidé a jeden si druhého nevšímá. Ale v okamžiku, kdyby někdo spadl na zem, kdyby se poranil, hned někdo přiskočí, pomůže vstát, zeptá se, co se stalo, zavolá záchranku. Vím, že ten pocit soudržnosti už hodně ochabl i zde, ale něco z něho zbylo vždycky. I ti lidé, kteří od pomoci utečou, si jsou vědomi, že by se tu něco dělat mělo, jenomže to není jejich věc, že oni od toho nejsou. V zemích s typicky pohanskou kulturou je tomu jinak. Tam člověk umírá na ulici, lidé chodí okolo a diví se, kdyby jim někdo řekl, aby pomohli. Co by s tím měli společného, když to není jejich příbuzný nebo známý!?
Namítl jsem, a misionář to uznal, že je tu protiklad mezi Evropou a Dálným Východem vyjádřen drasticky nápadně. Život nejsou schémata, ale jistý znak vývoje lidstva tu přece jenom vyniká. Každá lidská společnost má pojem bližního, tj. někdo je nám blízký. Rozdíly vznikají nejenom podle stupně blízkosti, ale i podle hodnocení, podle kriteria, kterým se blízkost měří.
V primitivní přirozené společnosti se blízkost váží podle pokrevního příbuzenství. Rodina, blízcí příbuzní, kmen. I národy vznikly rozšířením tohoto pokrevního svazku.Čím kulturnější a organizovanější je společnost, tím víc se projevuje snaha tyto pokrevní svazky překročit a vybudovat vztahy nové. Lidé nemají společný jenom původ, ale také zájmy, plány, ideje.
Měli jsme kdysi na gymnasiu profesora, který nám kvartánům napsal na tabuli schéma dvojí společnosti před Kristem a po Kristu. Před Kristem mělo platit to, co jsme už řekli: rodina, kmen, národ, společenství podle krve. Po Kristu prý nastoupilo schéma nové: přátelství, spolek, všelidství, jednota v myšlenkách, jednota ideologická. Lidé prý však pořád zůstávají ve ?starém řádu?, tím vznikají války, nenávist, rasismus. Mimochodem podotýkám, že to bylo v době, kdy začínal vystupovat Hitler. Schéma dvojího řádu mělo tedy zvláštní časové opodstatnění.
Nevím, čím to je, že mně tento profesorův výklad z tehdejší kvarty gymnasia utkvěl až dodnes v mysli a dokonce jsem na něj častěji myslel. Je to skutečně tak jednoduché? Je to nové schéma, tzv. ideologické, podstatně a zásadně lepší než spojení pokrevní?
Na prvním místě musíme konstatovat, že není snadno uskutečnitelné. Kolik lidí doopravdy se shodne v ideologii. V demokratických státech se s rozdíly v ideologii počítá strukturálně. Vznikají odlišné politické strany. Předpokládá se jako docela samozřejmé, že spolu zápasí o vládu. Doufá se, že se ten boj povede čestně, demokraticky, bez násilí. Ale není to právě historie politických stran a jejich bojů, která boří důvěru v tzv. ideologické sjednocení lidí? Vznikají tím větší rozdíly a bloky daleko nesmiřitelnější než kdekoli jinde. Bylo a je mimoto stále nebezpečí, že se i náboženství ztotožní s ideologií a pak vznikají třenice a války náboženské.
Kdo je tedy můj bližní ve smyslu evangelia? Podle jakého měřítka mám posuzovat, kdo je mi bližší a kdo je mi vzdálenější? Nemůžeme popřít, že bylo spojení krve, národa, rasy, jedním z hlavních pojítek vyvoleného lidu Božího ve Starém zákoně. Jahve mluvil k Abrahámovi a jeho potomkům. Ti dostali zvláštní přísliby a k těm přišel Mesiáš z rodu Davidova. Z židovského národa byla Ježíšova matka a ?bratří?, tj. příbuzní.
Evangelia i epištoly Nového zákona na tuto okolnost zvlášť upozorňují. Proto nás překvapí to, co čteme ve 12. kap. Matouše. Ježíš mluvil k lidu. Mezitím ?matka a jeho bratři stáli venku a přáli si s ním mluvit?. To, co následuje, vypadá jako přísné zřeknutí se krevních vztahů. Ježíš ukazuje na zástupy: ?Hle, tu je má matka a tu jsou moji bratři!? (v. 50). Proto Ježíš dodává: ?Kdo plní vůli mého Otce, ten je můj bratr? (v. 50). Ti, kdo by v tom chtěli vidět přechod od spojení rodiny k ideologii, ať si všimnou výrazu: ?Kdo plní Boží vůli?. Plnit Boží vůli je biblický výraz, který má nedozírnou hloubku. Ježíš sám sebe jmenuje Božím Synem, protože plní vůli nebeského Otce (srov. Mt 7,21). Tři božské osoby jsou jeden Bůh, protože mají jednu jedinou vůli. Svobodná vůle je výraz osobnosti. Shodnou-li se osoby ve vůli, tvoří jednotu. Jednota Otce, Syna i Ducha sv. je jednota Boží rodiny na nebi. Člověk pak může přijmout za své to, co se modlí: Buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi. Přenáší tím princip nebeského spojení do tohoto světa a sebe povznáší do rodiny Boží, stává se i on synem Otce a bratrem Syna. Nejkrásnější příklad tohoto nového vztahu vidíme u Bohorodičky. Je matkou podle těla a krve. Ale je i matkou Boží v novém smyslu, duchovním, svým bezvýhradným souhlasem s Boží vůlí: ?Staň se mně podle tvého slova? (Lk 1,38).
Všeobecně platí, že Ježíš přišel Starý zákon splnit, ne zrušit (Mt 5,17). Ve filosofii se stanoví protiklad mezi hmotou a duchem. V bibli je sice také důraz na rozdílu mezi obojím, ale v jiném smyslu. Bůh hmotě vdechuje Ducha (Gn 2,7). Často říkají církevní Otcové, že znamená přechod ze Starého zákona k Novému totéž, co přechod z hmotného k duchovnímu. Musíme tomu rozumět ve smyslu biblickém, ne filosofickém. Bylo-li spojení mezi lidmi dříve podle krve, v rodině, v národu, v lidu, Kristus tato přirozená pouta nepřišel zrušit a nahradit ideologiemi po způsobu politických stran. Vdechl jim však nového ducha. To, co byla dříve rodina podle těla a krve, stává se nyní rodinou duchovní, lid izraelský přechází v lid Boží, tj. všeobecnou církev.
I v přirozeném řádu je stálá snaha překročit úzké hranice rodinných svazků. Děje se to manželstvím. Děvče se, jak říkáme, přivdá do jiné rodiny, chlapec se přižení jinam než kde vyrostl. Obrazu manželství a zasnoubení užívají už starozákonní proroci k tomu, aby osvětlili poměr člověka k Bohu. Stává se členem rodiny Boží.
Ta pak je velmi široká. Obsahuje všechny svaté na zemi i na nebi, všechny, kteří plní Boží vůli, v nichž koluje krev Ježíše Krista. I farizej věděl, že je jeden z nejdůležitějších příkazů milovat bližního. Ale nebylo mu jasné, kdo je jeho bližní (Lk 10,21). Křesťan si tuto otázku už neklade. Těžko by mohl dokázat, že někdo jeho bližní není. Proto je základní vlastnost křesťanské lásky její všeobecnost, tak jak je i církev všeobecná, katolická.
odeslat článek
vytisknout článek
