Nový portál Vatikánského rozhlasu

I.
Zastrašený Pilát, který nehledá pravdu, prstem ukazující obžaloba a sílící křik rozběsněného davu jsou prvními Ježíšovými kroky na smrt. Nevinný jako beránek, jehož krev zachraňuje jeho lid. Ježíš, který procházel mezi námi, uzdravoval a žehnal, je nyní odsouzen k nejvyššímu trestu. Dav nemá jediné slovo vděčnosti. Volí Barnabáše. Pro Piláta je to nepříjemný případ. Ponechává ho davu a - zcela zaujat svou vlastní mocí - si myje ruce. Vydává jej, aby byl ukřižován! Nechce o něm už nic vědět. Je to uzavřený případ!
Spěšné Ježíšovo odsouzení do sebe pojímá snadná obvinění, povrchní soudy, urážky a předsudky, které uzavírají srdce...Dokážeme jednat s přímým, zodpovědným a průzračným svědomím, které se neobrací zády k nevinnému, ale s odvahou stojí v obraně slabých, odolává nespravedlnostem a zasahuje všude tam, kde je pravda znásilňována?

II.
Vložili mu na ramena kříž. Nese v něm i všechny nespravedlnosti, které vedly k dnešní ekonomické krizi, s jejími důsledky...nezaměstnanost...peníze, které vládnou místo toho, aby sloužily, finanční spekulace, sebevraždy podnikatelů, korupce a lichva...
Ježíš přijímá tuto tíži na svá ramena a učí nás vykročit z nespravedlnosti, vytvářet mosty solidarity a naděje. Vraťme se proto ke Kristu, pastýři a ochránci našich duší. Poneseme-li svůj kříž s Ježíšem, stane se lehčím, neboť v jeho ranách jsme uzdraveni (srov. 1 Pt 2, 24)

III.
Ježíš padá poprvé. Ukazuje se nám v lidské křehkosti. Pád do prachu nám vyjevuje ještě více jeho lásku. Uprostřed tísnícího se davu, pokřikování vojáků, s palčivými ranami po bičování a vnitřní hořkostí z lidského nevděku – padá na zem.
Přesto je pro nás v tomto pádu, v tomto podlehnutí tíži, učitelem života. Učí nás přijímat křehkost, nedat se odradit selháním a uznat svá omezení. Pomáhá nám přijímat křehkost druhých, nevychloubat se nad tím, kdo padl, a nebýt k němu lhostejný. Dává nám sílu nezavírat dveře před tím, kdo klepe a hledá azyl, důstojnost a vlast. S vědomím vlastní křehkosti přijměme křehkost přistěhovalců, aby nalezli bezpečí a naději.

IV.
Ježíš se setkává s Matkou. Pociťujeme trýznivé slzy v Ježíšově setkání s Marií. Ukazuje se v něm nepřemožitelná síla mateřské lásky, jež překonává jakékoli nebezpečí a otvírá všechny cesty. V jejich setkání se skryly slzy všech matek, které pláčou pro vzdálené děti, pro mladé odsouzené k smrti, zabité nebo naverbované do válek a zvláště za dětské vojáky. Cítíme v nich mučivý nářek matek, jejichž děti umírají na nádory způsobené spalováním toxického odpadu. Slzy matek chvějících se dlouho do noci o mladé lidi zmítané nejistotou nebo podléhající drogám a alkoholu. V Mariině blízkosti nebudeme nikdy sirotci! Nebudeme zapomenuti.

V.
Šimon z Kyrény pomáhá Ježíšovi nést kříž. Prochází kolem náhodou. Přesto dojde k rozhodujícímu setkání jeho života. Náhodné se změní v základní a životodárné pravidlo následování Krista, které vybízí nést každý den svůj kříž, zapírat sebe sama (srov. Mt 16, 24-25). Pokud se příliš držíš vlastního života, začne plesnivět nebo vysychat. Když jej nabídneš druhým, rozkvete a vydá zrno – pro tebe a celé společenství!
V tom spočívá skutečné uzdravení našeho sobectví. Vztah k druhým nás uzdravuje a plodí mystické, kontemplativní přátelství, v němž jsme s to nahlédnout posvátnou velikost bližního, objevit Boha v každé lidské bytosti, zachytit se Boží lásky a snášet tak životní nesnáze. Jedině otevřu-li srdce Boží lásce, začínám hledat štěstí druhých v rozmanitých dobrovolných gestech: noc strávená v nemocnici, půjčka bez úroků, útěšná slova v rodině, upřímná nezištnost, nasazení pro společné dobro, sdílení chleba a práce. Tak mohu zvítězit nad veškerou žárlivostí a závistí. „Co jste udělali pro jednoho z těchto mých nejmenších bratří, pro mne jste udělali,“ připomíná Ježíš.

VI.
Veronika utírá Ježíšovu tvář. Ježíš jde s vypětím sil, avšak světlo jeho tváře zůstává. Nezatemnilo je plivání, neuhasily je políčky. Jeho tvář je jako hořící keř, čím více je urážena, tím více vyzařuje světlo spásy. Tiché slzy prozrazují tíži opuštěnosti. Ježíš však pokračuje, nezastaví se a nevrací se zpět. Ví, že jeho smrt nebude nadarmo!
V ústrety mu vychází Veronika, která je pravým obrazem ženského soucítění! Pán se tu stává ztělesněním našeho volání po nezištné lásce, touze cítit se milováni, touze po projevech starostlivosti a péče. Veroničino pohlazení dostává na oplátku otisk vzácné Ježíšovy krve – a jakoby odstraňovalo znesvěcující skutky, kterých se mu dostalo v hodinách mučení. Její dotek rozpoznává v Ježíšovi každého bližního, který potřebuje útěchu, doléhá k bolestnému úpění těch, jimž se nedostává pomoci, soucitu – a umírají v osamocení.

VII.
Ježíš padá podruhé. V Ježíši se naplňují dávná proroctví o pokorném a poslušném služebníku, který bere na svá ramena všechnu bolest našich dějin. Kráčí dál, stále osamocenější a v temnotě stále hlubší.
Zahlídáme v Něm hořkou zkušenost odsouzených ve vězení, s jeho nelidskými protiklady. Jsou tu absurdnosti byrokracie, pomalost spravedlnosti. Dvojí trest – a k tomu přelidnění. Mnozí - a je jich příliš mnoho! – to neunesou... A když některý z těchto našich bratří vyjde, nese stigma bývalého vězně, které mu zavírá dveře do společnosti i k práci.
Jak pravdivá se nám jeví Ježíšova slova: „Byl jsem ve vězení a navštívili jste mě“ (Mt 25,36). Vedle každého trestance, v každém vězení je vždy On, trpící, vězněný a mučený Kristus. On je naší pomocí, abychom nepodlehli strachu.

VIII.
Ježíš potkává jeruzalémské ženy. Ženské postavy vystupují na křížové cestě jako hořící pochodně. Nedají se zastrašit vojáky, nepohoršují je rány na těle Dobrého Mistra.
Ježíš cítí jejich hořký pláč, ale povzbuzuje je, aby se nevyčerpávaly pláčem, aby nebyly plačími nýbrž věřícími! Jde mu o sdílení bolesti, ne plačtivé a plané dojetí. Nechce nářky, nýbrž odhodlání k znovuzrození, k pohledu kupředu ve víře a naději. Plačme nad sebou samými, nevěříme-li ještě v Ježíše, který nám hlásal Království spásy. Plačme nad svými nevyznanými hříchy.
A plačme také nad těmi muži, kteří si vybíjejí násilí na ženách. Plačme nad ženami zotročenými strachem a zneužíváním. Nestačí však bít se v prsa a cítit soucit. Ježíš vyžaduje víc. Ženy mají cítit bezpečí, být milovány jako dar pro celé lidstvo, aby naše děti mohly vyrůstat v důstojnosti a naději.

IX.
Ježíš padá potřetí. Třikrát padá Ježíš na své cestě na Golgotu. Jakoby říkal: „Už nemohu dál!“ - podobně jako my v temných chvílích života. Je to volání pronásledovaných, umírajících, nemocných v terminálním stádiu, lidí ujařmených a utiskovaných.
V Ježíši lze však zahlédnout také sílu. Ukazuje, že v zármutku je vždy také útěcha, to, co jej přesahuje do naděje. Kéž nám rozjímaní Ježíše, který je zdrcený, ale schopný povstat, pomůže přemáhat uzavřenost, kterou do našich srdcí zasévá strach ze zítřka, zejména v této době krize. Překonejme škodlivou nostalgii po minulém, pohodlnou stagnaci ve smyslu „tak to bylo vždycky“! Ježíš, který se potácí a padá, ale znovu povstává, ukazuje jistotu naděje živené modlitbou, naděje, která se rodí uprostřed zkoušky a nikoli až po ní nebo bez ní!
V síle jeho lásky můžeme vždy vítězit!

X. Z Ježíše strhali šat. Obnažilili ho. Je to projev nejzažšího ponížení. Zakrývá jej pouze krev jeho ran. Tunika, kterou mu svlékli, však zůstává celá, jako symbol jednoty církve. Jednoty, kterou musíme znovu trpělivě hledat, v pokoji, o nějž je třeba usilovat každý den, spřádat ho zlatou nití přátelství, smíření a vzájemného odpuštění.
V obnaženém a mučeném Ježíši spatřujeme znásilněnou důstojnost všech nevinných, zejména těch nejmenších. Bůh nezabránil tomu, aby jeho obnažené tělo bylo vystaveno na kříži. Udělal to, aby vykoupil všechno nespravedlivě zakrývané zneužívání a ukázal, že On, Bůh je neodvolatelně a bez jakýchkoliv „ale“ na straně obětí.

XI.
Ukřižovali ho! Náš Pán Ježíš byl odsouzen k trestu ničemů, zrádců a vzpurných otroků. „Jiným pomohl, sám sobě pomoci nemůže!...Ať nyní sestoupí z kříže a uvěříme v něho“ (Mt 27, 46) - posmívají se mu. Ježíš však nesestoupí, neopustí kříž. Je až do dna poslušen Otcově vůli. Také dnes je mnoho našich bratří a sester přibito k lůžku bolesti – v nemocnicích, domovech důchodců, v rodinách. Je to čas zkoušky. Hořké dny opuštěnosti a beznaděje.
Kéž naše ruka nikdy nezraňuje, ale vždy utěšuje a doprovází nemocné, pozvedá je z lůžka bolesti. Choroby nežádají o povolení ke vstupu. Zaskakují neočekávaně, otřásají člověkem, omezují horizonty a podrobují naději těžké zkoušce. Teprve když najdeme vedle sebe někoho ochotného naslouchat, být nablízku, posadit na lůžku... může se nemoc stát školou trpělivosti, setkáním s Boží trpělivostí. To, co bylo z lidského hlediska odsouzením, se může proměnit ve výkupnou oběť pro dobro našich komunit a rodin. Po vzoru svatých.

XII.
Ježíš umírá na kříži. „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Bůh mlčí. Mlčí, protože jeho odpověď je tady, na kříži: Ježíš, On je Boží odpovědí, Věčné slovo vtělené z lásky.
„Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí“ (Lk 23,34) – Ježíš se hrdinsky vymaňuje z hrůzy smrti. Když žijeme nezištnou láskou, všechno se mění v život. Odpuštění obnovuje, ozdravuje, proměňuje a utěšuje! Vytváří nový lid, zastavuje boje.
„Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha“ (Lk 23, 46). Zoufalství střídá plná důvěra v Otcovy dlaně, v nichž spočine srdce. Neboť v Bohu každý úlomek nakonec nalezne jednotu!

XIII.
Dříve než bude pohřben, vrací se Ježíš do náručí Matky. Obraz nazývaný „Pieta“, soucit i žal. Je drásavý, ukazuje však, že smrt lásku nezlomí. Protože láska je silnější než smrt! Čistá láska přetrvává. Kdo je ochoten obětovat pro Krista svůj život, opět jej nalezne. Proměněný, překonávající smrt.
Slzy se mísí s krví v tomto obrazu. Jako v životě rodin zasažených náhlou bolestnou ztrátou, zejména smrtí dítěte. Pieta nás vybízí k blízkosti bratřím žijícím v zármutku, pečovat o ty, kdo trpí na těle či na duchu, kdo mají zlomeného ducha.

XIV.
Zahrada, v níž je hrob, kam Ježíše uložili, připomíná zahradu Eden. Zahradu, která kvůli neposlušnosti přišla o svou krásu a stala se místen neútěchy a smrti.
Plané výhonky, které nám brání zachytit Boží vůli, jako přilnutí k pěnězům, pýcha, pohrdání životem, musí být ustřiženy a naroubovány na dřevo Kříže. Tak vzniká nová zahrada, z kříže zasazeného do země!
Onen hrob znamená konec starého člověka. Bůh nedovolí, aby jeho synové byli potrestáni definitivní smrtí. V Kristově smrti padají všechny trůny zla, postavené na chtivosti a tvrdosti srdce. Smrt nás odzbrojuje, dává nám na srozuměnou, že naše pozemská exitence je konečná. Právě před Ježíšovým tělem uloženým do hrobu si uvědomujeme, kdo jsme. Stvoření, která – aby nezemřela – potřebují svého Stvořitele.
Chrámová opona se roztrhla. Konečně vidíme tvář našeho Pána a poznáváme jeho jméno: milosrdenství a věrnost.

(job)