Otec Palacký z Tovaryšstva Ježíšova, český misionář v Bolívii na území indiánů kmene Mochoz, přijel do Říma nejen aby se dal řádně prohlédnout od lékařů, ale aby i od svých italských dobrodinců sehnal prostředky na přenosný ekograf, nutný pro jeho lékařskou praxi na misii.
Otče, první otázka tedy, jak jste na tom se zdravím?
Tato otázka souvisí s tím, na co se mne vždycky lidé ptají, a to, co bylo dřív, jestli jsem byl nejdřív knězem, nebo lékařem. Když se vrátím k mým zdravotním potížím, tak ty začaly 16. května, když jsem sloužil v katedrále v Trinidádu mši svatou. Místní biskup nemohl, poněvadž jel do jiného místa a při této mši svaté jsem omdlel, měl jsem tzv. lipotimii a odvezli mě do špitálu. Ve špitálu jsem dostal infekci, bronkopneumonii a z toho jsem dostal astmatické záchvaty. Tak jsem měl možnost poznat, co je dobré i pro lékaře, tzn. poznat z druhé strany té přepážky, jak je to s lidmi, jak jsou na tom pacienti.
Tady můžeme navázat na další otázku, jaké tedy jsou vaše zkušenosti, jako pacienta, s bolívijským zdravotnictvím obecně.
Bolívijské zdravotnictví má poměrně nízkou úroveň, ale nedá se říci, že by bylo zcela zanedbané. Pokud je člověk pojištěný, tak může dostat od nemocnice skoro všechno. Já, jako lékař, jsem pojištěný a dokonce mi tam udělali komputerizovanou tomografii, ale často se léky musí kupovat, a dobré zdravotnické zajištění si mohou dovolit jen ti bohatší. Převážná část obyvatelstva v Bolívii nemá vůbec žádné pojištění. Tak si představte, že máte šestileté dítě. Od šesti do čtrnácti let není žádné pojištění. Pojištění Universal materno infantil je pouze od nuly do pěti let a pro těhotné ženy, a pak už žádné. Dále v našem městě chybí ve zdravotnictví onkologické zajištění, onkologický ústav je v Santa Cruz, nemáme v Trinidadu ani jednoho hematologa, nemáme psychiatra a neurolog je jenom jeden, takový starší, už moc nekvalifikovaný pán. Taky tam není žádný endokrinolog, ačkoli je ho zapotřebí, zvláště kvůli diabetu. Co se týče Chagasovy nemoci, což je nemoc postihující hlavně srdce a v Bolívii je velice rozšířená, tak na její léčení je zapotřebí velice drahé zařízení.
Budete moci zůstat na oné ?ztracené vartě? na misiích sv. Františka Xaverského?
Já bych chtěl zůstat, ale zdá se, že nemohu. Také má komunita nechce, abych tam zůstal, ale problém je, že s mým představeným musíme provést rozhovor s lidmi a vysvětlit jim dobře mou situaci, aby pochopili, že je nebudu opouštět, ale že je budu podporovat i nadále. Předpokládá se, že bych měl jít ke sv. Ignáci a vrátit se k mé původní profesi, to znamená být nejenom všeobecným lékařem, ale také dětským lékařem, na což mám specializaci. A právě v nemocnici u sv. Ignáce nemají dětského lékaře, takže tam bych měl pokračovat. Kromě toho bych měl také pomáhat v duchovní správě. K velkým problémům v naší oblasti patří i velké násilí. Lidé se dnes snaží brát spravedlnost do svých rukou a rozlišují mezi tzv. spravedlností oficiální a komunitární.
Co říkali na váš možný odchod věřící z misie?
No, o odchodu z misie se zatím moc neuvažuje. Já bych musel nejdřív promluvit s páterem generálem. Kdybych ale odešel, chtěl bych zpátky do Itálie a pak třeba do jiné misie, například do Albánie. Dneska misie, já už jsem to jednou říkal, vymírá, ale také se znovu staví, a to díky lidem, přicházejících z Afriky, jižní Ameriky, kteří mají děti. Evropa nemá děti. Kromě toho bych se chtěl věnovat obraně života.
Slyšel jsem, že jste pomáhal v Ekvádoru hledat ztracenou horolezkyni. Jak jste se k tomu dostal?
Já jsem se k tomu dostal tak, že mi napsala jedna paní, která se představila jako spolužačka z medicíny od Víta Vaďury, který je dnes lékařem, psychiatrem v Praze. Požádala mě o pomoc. Obrátil jsem se na jednoho pátera v Ekvádoru, který tento e-mail přijal. Zmiňovaná slečna se ztratila v roce 2001 při sestupu z jedné sopky, která již naštěstí není žhavá, ale rozhodně to byl sestup nebezpečný. Doposud se o této, dvaceti osmi leté, slečně nic neví. Jestli mě poslouchají její rodiče z Jánských lázní, tak bych je chtěl ujistit, že jsem
e-mail páteru v Ekvádoru odeslal. Ten jej přijal a budou se snažit jim pomoci.
A otázka na závěr. Podíváte se také domů na Moravu?
Tentokrát na Moravu jet nemohu, mám málo času. Začnu v nemocnici u sv. Ignáce tu novou práci, v Ospedale tres de noviembre a tak mi začne nové životní údobí.
Otče, děkuji za rozhovor.
Připravil P. Josef Koláček, SJ
odeslat článek
vytisknout článek
