Vatikán.
„Hanbím se za tělo svého bratra, za tělo své sestry?“ Tak zněla jedna z otázek, které papež František kladl ve své dnešní ranní homilii. Svatý otec upozornil na úzké spojení mezi vírou a milosrdnou láskou k chudým, bez které je veškeré vyznávání pouhou přetvářkou.
Křesťanství nejsou bezduchá pravidla či seznam vnějších předpisů pro lidi, kteří si nasazují pěknou masku pokrtytectví, aby skryli prázdnotu nemilujícího srdce. Křesťanství je „tělo“ samého Krista, který se beze studu sklání nad trpícím člověkem. Papež František vysvětloval tento protiklad pomocí dialogu z dnešního evangelia (Mt 9, 14-15). Ježíš tu mluví s učiteli zákona, kteří jeho učedníkům vytýkají, že nedodržují půst. Na rozdíl od farizeů a učitelů zákona, kteří se naopak postí velmi často. Tito lidé, poukázal papež, učinili z dodržování Desatera pouhou formalitu, proměnili náboženský život na mravouku a zapomněli na jeho kořeny, tedy na příběh spásy, vyvolení a smlouvy.
“Přijmout Otcovu lásku, přijmout od Pána totožnost lidu a poté ji přeměnit v etiku, znamená odmítnout tento dar lásky. Tito pokrytci jsou dobří lidé, dodržují vše, co se má dělat. Jejich dobrota je však pouhé zdání! Jsou to etikové, ovšem nelaskaví etikové, vytratil se totiž jejich smysl pro příslušnost k lidu! Pán dává spásu uvnitř lidu, v příslušnosti k lidu.“
Nicméně již prorok Izaiáš zcela jasně popsal, jak Bůh pohlíží na půst, upozornil Svatý otec na dnešní první čtení (Iz 58, 1-9a): „rozvázat nespravedlivá pouta“, „utiskované propustit na svobodu“, ale také „lámat svůj chléb hladovému, popřát pohostinství bloudícím ubožákům, obléci nahého“.
“To je půst, který si Pán přeje! Půst, který si dělá starosti o bratrův život. Půst, který se, řečeno prorokovými slovy, „neodkrade od toho, jenž je tvým vlastním tělem“. Naše dokonalost, naše svatost jde ruku v ruce s naším lidem, v kterém jsme byli vyvoleni a do něhož jsme byli včleněni. Naše nejvyšší skutky svatosti jsou v bratrově těle, v těle Ježíše Krista. Náš dnešní skutek svatosti, zde, na oltáři, není pokrytecký půst. Spočívá v tom, že se nehanbíme za Kristovo tělo, které sem dnes přichází. Je to tajemství Kristova těla a krve. Znamená to jít a sdílet chléb s hladovým, léčit staré a nemocné, ty, kteří nám nemohou ničím oplatit. Takto se za tělo nestydíme.“
Avšak takovýto půst je zároveň nejnáročnější, poznamenal papež František. Vyžaduje totiž dobrotu, jaké je schopen milosrdný Samaritán, když se sklání nad zraněným mužem. Tuto schopnost ovšem nemá kněz, který na nešťastníka pohlédne a odvrací se, možná z obavy před pošpiněním. Církev se nás tedy dnes ptá: stydím se za bratrovo nebo sestřino tělo?
“Když dávám almužnu, minci jen hodím, aniž bych se dotkl ruky? A pokud se jí náhodou dotknu, ihned ji odtáhnu? Když se dozvím, že nějaký člověk onemocněl, jdu ho navštívit a pozdravím ho s něhou? Znamením může být tato otázka: Dokážu pohladit nemocné, staré lidi, děti, nebo jsem ztratil smysl pro pohlazení? Pokrytci totiž neuměli pohladit, zapomněli, co to je…Neostýchejme se před bratrovým tělem – je to naše tělo! Budeme souzeni podle toho, jak naložíme se svým bratrem a svou sestrou“.
Zakončil papež František své ranní kázání v kapli Domu svaté Marty.
Další články z podrubriky Kázání z Domu sv. Marty
(jag)