Naposled jsme v našem cyklu rozebírali architekturu kostela Il Gesù, jednoho z prototypů barokního sakrálního prostoru. Do mateřského kostela jezuitů se vrátíme ještě jednou. Jeho výzdoba jak ji vidíme dnes, patří totiž z velké části období patří vrcholnému a pozdnímu baroku. Je tedy o více než 100 let mladší než návrh jeho architektonického rozvrhu.
Hlavní prostor kostela sleduje, jak jsme již řekli, půdorys latinského kříže. Málokdo si jej dnes dovede představit jako strohý prostor v bílo-šedých odstínech. Kostel Il Gesù byl vysvěcen 25. listopadu 1584 a celé generace jej znaly právě tak - jako střídmě zdobenou stavbu, ve které mecenášové zadávali výzdobu postranních kaplí podle plánu, vypracovaného předem otci Jezuity. Hlavní prostor zůstával opravdu jen velkým shromaždištěm, kde se lidé scházeli k bohoslužbám a kázáním otců jezuitů. Ta však nebývala hlásána, jak si snad někdo představuje, od vzdáleného oltáře, ale od přenosného dřevěného pulpitu, postaveného podle potřeby v lodi kostela tak, aby se lidé mohli v kruzích shromáždit kolem něho. Zvláštní výzdobu dostával chrám v mimořádně slavnostních dnech, jako byla například slavná kanonizace 12.3. 1622, kdy byl mezi světce zapsán sv. Ignác a František Xaverský (pro úplnost dodejme, že v dobré společnosti sv. Terezie z Avily, Filipa Neriho či sv. Isidora). O podobných slavnostech byly pilastry kostela povlékány červeným suknem. A jindy, o hlavních svátcích církevního roku, bývalo do kostela vestavěno celé jeviště ilustrující některé z hlavních tajemství křesťanské víry. V Il Gesù jsou doloženy podobné scénické obrazy od Gian Lorenza Berniniho, prvního mezi těmi, kdo se pokoušeli o výtvarné zachycení barokního universa.
Pod vedením a díky inspiraci tohoto tvůrce římského vrcholného baroka, vytvořil jeho přítel, Giovanni Battista Gaulli, známý pod přezdívkou Baciccio, freskovou výzdobu kleneb v Il Gesù, která mu přinesla světovou proslulost.
Zadání fresky bylo jako obvykle pečlivě formulováno objednavateli. Otcové tovaryšstva, které neváhalo vložit do svého titulu Ježíšovo jméno, si přáli, aby se interiér kostela napříště stal impozantní oslavou Kristova vykupitelského díla.
Baciccio začal na výzdobě pracovat roku 1672. Nejprve vznikla freska v kupoli, zachycující ráj, jak oslavuje Ježíše, na pandantivech doprovázejí nebeskou scénu ti, kdo Kristův příchod očekávali a ohlašovali ? starozákonní proroci a vůdci Izraele; dále čtyři evangelisté, kteří o Ježíšovi podali zprávu a čtyři učitelé církve, jako prototypy těch, kdo učí Kristovu odkazu rozumět. Po kupoli následovala výzdoba hlavní lodi. Tématem fresky je Triumf jména Ježíš. Před jeho slávou poklekají všichni na nebi i na zemi ? jak píše sv. Pavel ? a zachráněn je každý, kdo se k němu přizná. Ti kdo jsou opanováni hříchem naopak Boží světlo nesnesou. Zakrývají si oči, zacpávají uši a řítí se dolů do věčné propasti. Oproti dramatičnosti scény, která vydá za bouřlivé barokní kázání, se v apsidě kostela otevírá pohled na Mystického Beránka, doprovázeného scénou s anděly ? hudebníky.
Chronologicky posledním Bacicciovým dílem je freska nad oltářem svatého Ignáce v levém transeptu z roku 1685.
Malířskou výzdobu doplňují bílé a zlaté štuky od Antonia Raggiho a Leonarda Rettiho, kteří modelovali rovněž podle Bacicciových kreseb. Z jejich rukou vyšly alegorické postavy ctností po stranách oken. Štukovou výzdobu pravého transeptu provedl Michele Maille a v levém Leonardo Retti.
V polovině 19. století (1858-1861) dal bankéř Alessandro Torlonia obložit loď kostela mramorem. Dnešní barevnost nepochybně ztlumila strhující drama na klenbě, které jistě počítalo i s odrazem světla z bočních stěn.
Vedle hlavního oltáře, který má být v barokním interiéru významovým i vizuálním těžištěm prostoru, jsou na druhém místě významové hierarchie oltáře v příčné lodi, zasvěcené dvěma prvním světcům jezuitského řádu ? Ignácovi a Františku Xaverskému. Zakladateli jezuitů byl zasvěcen velkolepý oltář v kapli, dedikované původně Ukřižovanému (vyzdobené Giacomem della Portou a pak Pietrem Cortonou.) V 90. letech 17. století byla zcela změněna a přestavěna podle projektu jezuity Andrey Pozza. Hlavní díl sochařské výzdoby provedl Pierre le Gros. Socha sv. Ignáce a andělé, kteří ji doprovázejí byla původně odlita ve stříbře. Roztavena byla roku 1798 a nahrazena štukovou, provedenou pod vedením Antonia Canovy v letech 1803-4. Svatý Ignác je uložen pod oltářní menzou v bronzové schránce. Alessandro Algardi ji vyzdobil ve 30. letech 17. století reliéfem, sv. Ignáce uprostřed světců Tovaryšstva Ježíšova. Po stranách velkolepého Pozzova oltáře stojí dvě mramorová sousoší: Náboženství potírající herezi od Le Grose a Víra vítězící nad modloslužebnictvím od Jeana Baptiste Théodona. Původní součástí výzdoby je bronzová balustráda z konce 17. století, v dekorativních tvarech předjímající nástup rokoka.
V čele pravého transeptu stojí oltář sv. Františka Xaverského. Také tato kaple původně nesla kristologickou dedikaci, měla připomínat Vzkříšení. Oblíbenému řádovému světci byla zasvěcena o celých dvacet let dříve, než vznikl oltář sv. Ignáce. Oltářní obraz umírajícího sv. Františka Xaverského namaloval roku 1679 Carlo Maratta. I další výzdoba kaple se vztahuje k Františkovu misijnímu dílu v Indii. Na oltáři stojí relikviář obsahující pravou paži světce.
Paradoxem zůstává, že presbytář, který byl původně pod patronátem hlavního mecenáše stavby, kardinála Farnese, zůstal bez bohatší výzdoby více než dvě století. Dnešní hlavní oltář pochází až z 19. století. Byly na něj sice využity sloupy původního raně barokního oltáře, jejich rozestavení do jedné roviny však působí příliš staticky. Při úpravě presbytáře vzal za své také náhrobek Roberta Bellarmina, ze kterého dnes zbyl pouze portrét tohoto velkého jezuitského teologa, jedno z raných děl Gian Lorenza Berniniho (1623-24).
Další články z podrubriky Baziliky, chrámy a kostelíky města Říma
odeslat článek
vytisknout článek
