Il Gesù, neboli chrám Nejsvětějšího jména Ježíšova, je mateřským kostelem jezuitů. Patří ke stavbám, jejichž věhlas daleko překročil své nejbližší okolí a díky misijní činnosti řádu pronikl nejen do všech koutů Evropy, ale i na další kontinenty. Il Gesù stojí na začátku celé legendy o tzv. jezuitské architektuře: ta byla chválena i zatracována, ztotožňována s odmítaným barokem i používána jako nálepka, pod níž se zahrnovaly tak různé architektonické projevy, že vlastní označení spíš zatemňovalo základní charakteristiky než přispívalo k orientaci. Odhlédnuto od všech ideologizujících zátěží je však nepochybné, že architektura Il Gesù představuje rané, zdařilé a inspirativní zpracování požadavků, kladených na sakrální prostor tridentským koncilem.
Bulou Regimini militantis, vydanou 27. září 1540, potvrdil papež Pavel III. Tovaryšstvo Ježíšovo a dva roky na to přidělil společnosti malý farní kostel Sta Maria della Strada. V Breve z 5. dubna 1549 papež dovoluje zbourání kostelíka, aby na jeho místě mohl vzniknout větší chrám, lépe vyhovující množství lidí, kteří přicházeli poslouchat kázání otců jezuitů. Po téměř dvaceti letech majetkových sporů se jezuitům podařilo díky mocnému mecenáši, kardinálu Alessandro Farnesemu a vlivu nového generála, Františka Borgii, zahájit definitivně stavbu roku 1568.
Přípravná fáze projektu probíhala ještě za života sv. Ignáce. Zachovaly se zprávy o tom, že ke stavbě měl být přizván dokonce Michelangelo. Proč k tomu nakonec nedošlo se neví. Nejstarší zachované plány pocházejí z ruky Nanniho di Baccio Bigio a zdá se, že jsou spíš záznamem požadavků, které na hlavní chrám jezuitů měl zakladatel řehole. K realizované podobě kostela má ještě daleko, nicméně zdá se, že v debatě jezuitů s kardinálem Farnese hrál tento návrh roli už proto, že měl zachovat vůli Ignácovu vůli.
Kardinál Farnese, která stavbu z velké části financoval, přizval k práci na kostele architekta Jacopa Barozziho, nazývaného nejčastěji podle městečka z něhož pocházel, prostě Vignola. Kardinál sám s ním měl nejlepší zkušenosti. Pracoval na dostavbě jeho římského paláce a na pozoruhodné přestavbě starší pevnosti v Caprarole. Vignola tedy nebyl žádný začátečník. Z jeho traktátu o architektuře i z dalších zachovaných návrhů víme, že se vážně zabýval možnostmi centrálního kostela a mnozí také jeden z jeho oválných půsorysů spojují s jezuitským chrámem. Z bouřlivých diskusí, které se odehrávaly mezi kardinálem Farnese a Vignolou na jedné straně a jezuity, reprezentované Alfonsem Polancem a řádovým architektem Giovanni Tristanem, na straně druhé, zřetelně vysvítá, že conditio sine qua non bylo zachovat v hrubých rysech podobu kostela jak si ji představoval Ignác ? A to dokonce i za cenu toho, že by kardinál Farnese odmítl takový projekt platit.
Přesto není možné říct, že výsledný projekt je kompromisem: spíš naopak ? je dokladem toho, že pro schopného architekta je ?omezení?, formulované objednavatelem jedním z prvků inspirace. Půdorys kostela je na první pohled prostý. Sleduje rozvrh latinského kříže, zakončený širokou apsidou po vzoru raněkřesťanských bazilik. Na rozdíl od nich, ale všechny tři vchody vedou do hlavního prostoru. Na místo vedlejších lodí jsou po stranách kaple propojené jen malými průchody. Ale to není všechno. Vignola se své záliby v centrálních prostorech tak docela nevzdal. Celek kostela lze totiž číst i jako spojení centrály a podélné lodi. Centrálu tvoří kupole na vysokém tamburu, kterou lze obcházet přes transept a kapličky v pilířích, takže ji můžeme vnímat jako samostatnou jednotku. Ta je ovšem harmonicky zapojena do celku, určeného latinským křížem. Nic neruší klidnou kontinuitu prostoru ústícího do presbytáře. Hlavní loď člení zdvojené pilastry kompozitního řádu, vynášející přímé kladí. Nad nimi vybíhá hladká valená klenba osvětlená poměrně velkými okny v čelech lunet. Arkády kaplí otvírají prostor mezi pilastry jen o málo víc než ze dvou třetin, aby se nad ně dobře vešly tzv. ?coretti?, malé oratoře, které dovolovaly skrytou účast na bohoslužbách a byly spojeny s původně profesním domem ? dnes kolejí ? přiléhající ke kostelu.
Vignolův rozvrh Il Gesù má několik předností, díky kterým musel už ve své době zaujmout a imponovat. Na prvním místě je to jednoduchost, spojená s účelností, a zadruhé - respekt k tradičním požadavkům podaným s fantazií. Projekt vznikal v době, kdy se teprve hledalo, jak nejlépe převést do praxe akcenty zdůrazněné tridentským koncilem. Chrám se měl stát shromaždištěm lidí, které spojuje pohled na svatostánek, jako předobraz nebeského Jeruzaléma, kde všichni budou patřit na Beránka. Když Karel Boromejský vydal v roce 1577 podrobné předpisy pro zařízení chrámu, zdůrazňuje, že ze všech míst má být tabernákl vidět a že v žádné z bočních kaplí nemá být oltář umístěn tak, aby se celebrant obracel zády k hlavnímu oltáři. Proto zejména ve starých kostelech bylo potřeba ?vyklidit? všechno, co by mohlo překážet, a v nových zachovat maximální jednoduchost a sjednocenost prostoru. Proto se kostely přestávají dělit na několik lodí. Dává se přednost různým variantám na centrální půdorysy nebo - právě jako je tomu v Il Gesù - jednolodí s kaplemi oddělenými pro soukromou zbožnost.
V barokním chrámu ? mezi jehož prototypy římské Il Gesù bezpochyby patří ? má mít prostor zvláštní kvalitu ? totiž má být prostorem sakrálním. Znamená to, že má být vykloněn k svému těžišti a centru. Jeho střed nemusí být vždy polopatě vyjádřen umístěním oltáře doprostřed. Jde totiž o duchovní těžiště, kterým je hlavní oltář s tabernáklem, jako novozákonní Sancta Sanctorum, příbytek Boha mezi lidmi.
Další články z podrubriky Baziliky, chrámy a kostelíky města Říma
odeslat článek
vytisknout článek
