Vatikán.
Nepoužívat Boha a Boží lid v těžkých chvílích pro vlastní obhajobu – zdůraznil papež František v homilii při ranní mši v kapli Domu sv. Marty. Papež se zaměřil na postoj krále Davida, když jej zradil jeho syn Absolon, a poukázal na to, že za všech okolností je třeba svěřovat se Bohu.
Král David prchá, protože jeho syn Absolon jej zradil. Papež František se soustředil na čtení z druhé knihy Samuelovy (2 Sam 15,13-14.30;16,5-13a), které podává tuto velkou zradu a její důsledky. David je zarmoucen, protože také lid byl s jeho synem proti němu, a má pocit „jakoby tento syn zemřel. Jaká však byla Davidova reakce?“ – tázal se papež a poukázal na tři jeho postoje. „David – řekl papež - byl vládcem, ale přijal realitu takovou, jaká je, s vědomím, že tato válka bude velmi tvrdá a přinese mnoho padlých. Rozhodl se tedy nenechat zemřít svůj lid. Mohl totiž - poznamenal papež – bojovat proti silám svého syna v Jeruzalémě, ale raději odchází, aby Jeruzalém nebyl zničen“.
„David – a to je první postoj – nepoužívá Boha, ani Jeho lid na svou obranu, a v tom spočívá láska krále k Bohu a Jeho lidu. Hříšného krále – známe ten příběh – avšak krále, který má tuto velkou lásku; krále, který přilnul k Bohu a k Jeho lidu a nevyužívá na svou obranu ani Boha, ani lid. V ošklivých momentech života se stává, že se v zoufalství někdo pokusí bránit, jak se dá, někdy i za použití Boha i za použití lidu. On nikoli. To je tedy první postoj: nevyužívat Boha a Jeho lid.“
David se rozhodne utéci, pokračoval papež. „Jeho druhým postojem je pokání. Vystupuje na horu s pláčem, zahalenou hlavou a bos. »Všechen zbrojný lid, který byl s ním, měl hlavu zahalenou a vystupoval s pláčem«. Šlo opravdu o kajícný výstup a možná – podotkl papež – přitom ve svém srdci uvažoval o špatnostech a hříších, kterých se dopustil. Nemyslí na to, že je nevinný. Nepovažuje za správné, že jej syn zradil, avšak uznává, že není svatý, a volí cestu pokání.“
„Tento výstup na horu nám připomíná ten Ježíšův. Také On rozbolavělý, bosý a s křížem vystupoval na horu. To je kajícný postoj. David akceptuje zármutek a pláče. Když se něco takového v životě stane, máme vždycky snahu – a je to instinktivní – ospravedlňovat sami sebe. David se neospravedlňuje, je realistou. Snaží se zachránit Boží archu, Jeho lid a cestou koná pokání. Je to velikán. Veliký hříšník a velký světec. Jak jdou dohromady tyto věci, ví Bůh.“
„A na cestě, dodal papež, se objeví jedna postava: Šimej, který hází kameny po něm a po jeho služebnících. Je to nepřítel a zlořečí Davidovi. Jeden z přátel králových prohlásí, že chce tohoto nešťastníka , tohoto »mrtvého psa« zabít. David jej však zastaví, a místo aby se snažil potrestat tyto inzultace, svěřuje se Bohu. Ba dokonce prohlašuje, že Šimej mu zlořečí, protože »mu to poručil Hospodin« a dodává, že Pán ví vše, co se děje, a dovoluje to. »Snad Hospodin shlédne na mé soužení – říká David –a splatí mi dobrem za kletbu tohoto dne.« Třetím Davidovým postojem, pokračoval papež, je tedy svěření se Pánu. Davidovo jednání, dodal, může pomoci také nám, protože všichni procházíme v životě temnými obdobími a zkouškami. Toto jsou tedy tři Davidovy postoje: nesmlouvat s Bohem, přijmout pokání a oplakávat vlastní pochybení a nakonec „neusilovat o spravedlnost vlastníma rukama, nýbrž svěřit se Bohu“.
„Je krásné slyšet a vidět tyto tři postoje člověka, který má rád Boha, Jeho lid a nesmlouvá o něj; člověka, který ví, že je hříšníkem, a koná pokání; člověka, který si je jist svým Bohem a svěřuje se Mu. David je světec a my jej ctíme jako světce. Prosme jej, aby nás učil těmto postojům ve špatných údobích života.“
Končil papež František dnešní ranní homilii.
Další články z podrubriky Kázání z Domu sv. Marty
(mig)
odeslat článek
vytisknout článek
