Jeden z východních myslitelů měl přednášku v Římě o poměru mezi západním a východním křesťanstvím. Velmi se líbila, jenom nad jedním jeho tvrzením většina posluchačů kroutila hlavou. Říkal, že jsme my na západě ztratili bázeň z pekla a že to má smutné následky. Věříme v Boha, ale neuvědomujeme si dostatečně, že ta víra musí mít vážné důsledky pro naše jednání a že porušení Božích příkazů je katastrofické. Současně to vede k sekularizaci, zesvětštění. Nevidíme-li důsledky víry v Boha v životě, přestamene se o něj starat. Soustředíme se plně na to, co je okolo nás, na svět a jeho problémy.
Co máme o tomto mínění soudit? Je jisté, že je poměr Boha a světa jeden ze základních náboženských problémů. Jde tu o dvojí realitu, která se nedá snadno smířit. Proto bydlí i pohanští bohové kdesi na vysokých horách, na Olympu nebo v hlubokých neproniknutelných lesích, kam obyčejný člověk nepronikne. Ostatně i Bible umisťuje Boha na nebesa nebes. A protiklad mezi Bohem a světem zdůraznil i Ježíš. Říká o učednících: "Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa" (Jan 17,16). Ale přece ten svět nemohou opustit: "Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého" (v.15). A na jiném místě v témže evangeliu píše sv. Jan: "Bůj tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen" (Jan 3,16-17).
Tento protiklad nacházíme v celé křesťanské tradici. Jsou tu světci, kteří utíkají před světem do samoty a jsou vedle nich jiní, kteří chodí do světa, aby svět spasili. Není divu, že byla i na 2. vatikánském sněmu debata o poměru křesťanů ke světu velice živá.
Abychom vyšli z bludné uličky, začali jsme rozlišovat. Slovo "svět" je podobně jako i "tělo" v Bibli dvojznačné. Jsou tu jakoby dva různé světy, č.1 a č.2. První svět stvořil Bůh, proto jej miluje jako své dílo. Druhý svět je ten, který je zkažený hříchem, tomu se tedy musíme vyhýbat, stranit se ho. Je to teoreticky správné rozlišení. I autem jezdíme, když je v pořádku, ale nesedneme do něho, když jsme spálili motor. U auta se to tedy i prakticky snadno pozná. Horší je umět rozeznat, kdy nám svět slouží a kdy nám je na škodu.
Protože máme rádi, aby se mluvilo jasně, začaly se už od dávných dob stanovovat protichůdné dvojice. Náboženští lidí mluví pohrdavě o tomto časném světě, plném bídy a starostí a těší se nadějí na lepší svět po smrti v nebeském království. Přesto se však tento svět musí snášet, protože sebevražda je těžký hřích.
Intelektuální lidé si pomáhají rozlišením na svět viditelný a neviditelný. To, co vidíme očima, je jenom povrch věcí, pravá skutečnost se pozná bystrým rozumem. Prosťáčkové ulpí na zevnějšku, inteligent pronikne dále, k jádru věcí. Takoví inteligenti jsou ovšem snadno domýšliví a i v kostele při bohoslužbách pohrdají ceremoniemi a lidovými pobožnostmi, raději prý meditují.
Třetí dvojice se vyjadřuje takto: hluk, zmatek a falešné názory se rodí ve společnosti lidí. Myslitelé a umělci naopak milují samotu. Staří platónští mudrci hlásali, že pravý filosof nezná cestu, která vede na náměstí nebo do lázní. Tam se mluví o marnostech a pošetilostech. Najde si tedy samotu, kde ho svět neruší.
Křesťanští myslitelé ovšem tyto rady znali a svým způsobem je i aplikovali, ale přesto si byli vědomi, že se nedají brát příliš doslovně. Proto Origenes nazývá špatným světem falešné nauky a škodlivé názory, které se ve společnosti opakují a propagují. Těm se musíme vyhýbat a přidržet se pravdy Kristovy, se kterou se setkáváme v evangeliu. Jeho radou se řídí v kontemplativních řeholích, kde se vylučuje nebo omezuje čtení novin a více času se věnuje duchovní četbě a rozjímání.
Uznáváme, že se všechna tato rozlišení a rady zrodily ze zkušenosti a zkušenost také potvrzuje jejich platnost a udává míru, jak jich máme rozumně užívat. V jejich duchu se vychovávají děti. I malého školáčka napomínáme, aby se zbytečně nedíval z okna, ale aby se raději učil násobilku, nemá si hrát dlouho na ulici, ale posedět doma. Zakazuje se mu, aby doma opakoval to, co slyšel na ulici, ale aby poslouchal to, co mu říkají jeho rodiče a učitelé. Ale co se stane, když pak Jeníček přistihne tatínka, že se zabral do četby toho, co chlapcovi zabavil jako četbu velice škodlibou. Na jízlivou otázku: "A ty to smíš číst?" odpoví chladnokrevně: "Ano, já jsem už dospělý". Z toho tedy plyne, že pro dospělé už svět není zlý, škodí jenom nedospělým. Ale koho máme v tomto směru považovat za dospělého?
Je vidět, že musíme poměr ke svět řešit z jiného hlediska. Jde o to, jak viditelný svět vznikl. Bible to říká stručně: Božím slovem, Bůh řekl a byla tu země, rostliny, zvířata (Gen 1,1nn). Slovo je část mluvy. Bůh se tedy k někomu obrací, aby mu něco řekl. Mluví k člověku a ten má porozumět, co se mu říká. Rozumí tomu vždycky? Jak je to smutné, když posloucháme někoho v cizí řeči, kterou neznáme! Chvilku to vydržíme, ale pak odejdeme. Ale může se to stát i ve vlastním jazyku. Posloucháme přednášku o něčem, co je pro nás nepochopitelné, protože to nespadá do našich zájmů.
Takový je svět pro nevěřící a pro nás, když na Boha zapomeneme. Stává se nesrozumitelný. Syrský autor Abba Izajáš proto definuje svět, kterému se máme vyhýbat, takto: to co působí zapomenutí na Boha. Co je to konkrétně? Může to být všechno nebo nic. Táž voda, píše Origenes, potopila Egypťany a zachránila Izraelity. Tzv. světácký, zesvětštělý člověk nerozumí světu. Jeho krása a dobrota ho vede ke zlému. Naopak milujícícm Boha všechno napomáhá k dobrému (Řím 8,28). Křesťané pak jsou povoláni spasit svět: dát mu smysl tak, aby i jiným lidem mluvil o dobru, o kráse, o Bohu.
odeslat článek
vytisknout článek
