Nový portál Vatikánského rozhlasu

110. Po zamyšlení nad některými výzvami soudobé reality, rád bych nyní připomněl úkol, který na nás doléhá v jakékoli době a na každém místě, protože „není pravé evangelizace bez výslovné zvěsti, že Ježíš je Pán“ a bez „primátu hlásání Ježíše Krista v každé evangelizační aktivitě“.[77] Jan Pavel II. shrnul starosti asijských biskupů a řekl jim, že, pokud má církev „plnit svůj prozřetelnostní úděl, jímž je evangelizace jakožto radostné, trpělivé a postupné hlásání spásonosné smrti a vzkříšení Ježíše Krista, musí to být absolutní priorita“.[78] Platí to pro všechny.

I. Veškerý Boží lid zvěstuje evangelium

111. Evangelizace je úkolem církve. Avšak podmět evangelizace je mnohem víc než organická a hierarchická instituce, poněvadž je především lidem putujícím k Bohu. Zajisté se jedná o tajemství, jehož kořeny tkví v Trojici, ale svoji dějinnou konkrétnost má v putujícím a evangelizujícím lidu, který přesahuje každé, byť nezbytné institucionální vyjádření. Navrhuji pozastavit se trochu u tohoto způsobu chápání církve, jež má svůj nejhlubší základ ve svobodné a nezištné iniciativě Boha.

Jeden lid pro všechny

112. Spása, kterou nám Bůh nabízí, je dílem Jeho milosrdenství. Neexistuje žádný lidský čin, byť by mohl být jakkoli dobrý, kterým bychom si zasloužili tak obrovský dar. Bůh nás čirou milostí přitahuje, aby nás sjednotil se Sebou.[79] On sesílá svého Ducha do našich srdcí, aby z nás učinil Své děti, proměnil nás a dal nám schopnost odpovědět svým životem na Jeho lásku. Církev je poslána Ježíšem Kristem jako svátost spásy nabízené Bohem.[80] Svou evangelizační činností spolupracuje jako nástroj božské milosti, která působí nepřetržitě a přesahuje každou možnou supervizi. Dobře to vyjádřil Benedikt XVI. v zahajovací reflexi synodu: „Je důležité vždycky vědět, že první slovo, pravá iniciativa, opravdová činnost přichází od Boha a jedině zapojením se do této božské iniciativy, jedině vyprošením si této božské iniciativy můžeme se také my spolu s Ním a v Něm stát evangelizátory.“[81] Princip primátu milosti musí být majákem, který ustavičně osvěcuje naše reflexe o evangelizaci.

113. Tato spása, kterou Bůh realizuje a kterou církev radostně hlásá, je pro všechny,[82] a Bůh započal cestu ke sjednocení s každou lidskou bytostí všech dob. Vybral je jako lid a nikoli jako izolované bytosti.[83] Nikdo se nespasí sám, to znamená nikoli jako izolovaný jedinec, ani svými vlastními silami. Bůh nás přitahuje a počítá se složitou osnovou osobních vztahů, které jsou součástí života lidského společenství. Tímto lidem, který si Bůh vyvolil a svolal, je církev. Ježíš neříká apoštolům, aby vytvořili exkluzivní skupinu, élite. Ježíš říká: „Získejte za učedníky všechny národy“ (Mt 28,19). Svatý Pavel praví, že v Božím lidu, v církvi „není ani Žid, ani Řek... protože všichni jste jeden v Kristu Ježíši“ (Gal 3,28). Rád bych řekl těm, kteří se cítí daleko od Boha a církve, těm, kdo jsou bázliví, i lhostejným: Pán volá také tebe, abys byl součástí Jeho lidu, a činí tak s velkým respektem a láskou!

114. Být církví znamená být lidem Božím ve shodě s velkým plánem lásky Otcovy. To znamená být kvasem Božím v lidstvu. Znamená to zvěstovat a přinášet Boží spásu do tohoto světa, který často bloudí, potřebuje odpovědi, jež povzbuzují, dávají naději a novou sílu na cestu. Církev musí být místem zdarma rozdávaného milosrdenství, kde všichni budou moci pocítit, že jsou přijati, milováni, že je jim odpuštěno a dodáváno odvahy žít dobrým životem evangelia.

Lid mnoha tváří

115. Tento Boží lid se vtěluje do národů, z nichž každý má svoji kulturu. Pojem kultura je cenným nástrojem chápání různých výrazů křesťanského života přítomných v Božím lidu. Jde o životní styl určité společnosti, zvláštní způsob, jakým se její členové vztahují k sobě navzájem, k ostatnímu stvoření a k Bohu. Kultura takto pojatá zahrnuje celek života určitého lidu.[84] Každý lid ve svém dějinném vývoji rozvíjí vlastní kulturu v legitimní autonomii.[85] Je to dáno skutečností, že člověk „má přirozenou potřebu žít společensky“[86] a ustavičně se vztahuje ke společnosti, kde konkrétně žije vztah k realitě. Lidská bytost je vždy kulturně situovaná: „přirozenost a kultura velmi těsně souvisí“.[87] Milost předpokládá kulturu a dar Boží se vtěluje do kultury toho, kdo jej přijímá.

116. Za dva tisíce let křesťanství obdrželo milost víry bezpočet národů, které ji ve svém každodenním životě přivedly k rozkvětu a předávaly způsobem, jež je vlastní jejich kulturám. Když nějaké společenství přijme zvěst spásy, Duch svatý ji činí plodnou v kultuře skrze proměňující sílu evangelia. V dějinách církve můžeme vidět, že křesťanství nedisponuje jediným kulturním vzorem, a „třebaže skrze věrnost evangeliu a tradici církve zůstane samo sebou, bude mít také tvář mnoha kultur a národů, které je přijaly a které z něj žijí“.[88] V různých národech, které zakoušejí Boží dar podle vlastní kultury, církev vyjadřuje svoji autentickou katolicitu a ukazuje „krásu této mnohotvaré podoby církve“.[89] V křesťanských výrazech evangelizovaného lidu Duch svatý zdobí církev, ukazuje jí nové aspekty Zjevení a dává jí novou tvář. V inkulturaci církev „vtěluje evangelium do různých kultur a současně přivádí národy s jejich kulturou do svého společenství,“[90] protože „pozitivní hodnoty a formy“, které každá kultura nabízí, „mohou obohatit způsob, jakým je evangelium hlásáno, chápáno a žito“.[91] Takto se „církev přijetím hodnot různých kultur stává »sponsa ornata monilibus suis - nevěstou ozdobenou šperky« (srov. Iz 61,10)“.[92]

117. Pokud je kulturní různost správně chápána, neohrožuje jednotu církve. Duch svatý poslaný Otcem i Synem proměňuje naše srdce a uschopňuje nás vstoupit do dokonalého společenství Nejsvětější Trojice, kde každá věc najde svoji jednotu. On vytváří společenství a harmonii Božího lidu. Samotný Duch svatý je harmonií, stejně jako je poutem lásky mezi Otcem a Synem.[93] On je Tím, kdo vzbuzuje mnohotvárné a rozmanité bohatství darů, a současně buduje jednotu, která nikdy není jednotvárnou, nýbrž mnohotvárnou harmonií, která přitahuje. Evangelizace radostně uznává toto mnohotvárné bohatství, které Duch rodí v církvi. Neodpovídalo by logice vtělení přemýšlet o monokulturním a monotónním křesťanství. Ačkoli je pravdou, že některé kultury byly úzce spojeny se zvěstováním evangelia a s rozvojem křesťanského myšlení, zjevené poselství se neztotožňuje se žádnou z nich a má transkulturní obsah. Proto při evangelizaci nových kultur nebo kultur, které nepřijaly křesťanskou zvěst, není nezbytné vnucovat zároveň s nabídkou evangelia určitou kulturní formu, byť je krásná a starobylá. Poselství, které hlásáme, se vždycky prezentuje v určitém kulturním hávu. V církvi však někdy upadáme do marnivé sakralizace vlastní kultury, čímž můžeme projevovat spíše fanatismus než autentický evangelizační zápal.

118. Biskupové Oceánie žádali, aby tam církev „rozvíjela porozumění a prezentaci Kristovy pravdy vycházející z tradic a kultur regionu“ a „všichni misionáři jsou povzbuzováni, aby působili v harmonii s domorodými křesťany a zajistili tak, že víra a život církve budou vyjádřeny legitimními formami vlastními každé kultuře“.[94] Nemůžeme požadovat, aby všechny národy všech kontinentů při vyjadřování křesťanské víry imitovaly způsoby přijaté v určitých dějinných okamžicích evropskými národy, protože víru nelze uzavírat do hranic chápání a výrazů určité místní kultury.[95]

Všichni jsme misionářskými učedníky

119. Ve všech pokřtěných, od prvního do posledního, působí Duch, který podněcuje k evangelizaci. Boží lid je svatý z důvodů tohoto pomazání, které jej činí neomylným „in credendo“ . To znamená, že když věří, nemýlí se, i když nenachází slova, jak svoji víru vyjádřit. Duch svatý jej vede v pravdě a ke spáse.[96] Bůh jako součást Svého tajemství lásky k lidstvu obdařuje celek věřících určitým instinktem víry – sensus fidei, který mu pomáhá rozpoznávat to, co skutečně přichází od Boha. Přítomnost Ducha uděluje křesťanům jakousi sounáležitost s božskými skutečnostmi a moudrost, která jim dovoluje chápat je intuitivně, ačkoli nedisponují odpovídajícími prostředky k jejich přesnému vyjádření.

120. Mocí obdrženého křtu se každý člen Božího lidu stává misionářským učedníkem (srov. Mt 28,19). Každý pokřtěný bez ohledu na svoji funkci v církvi či stupeň vzdělání svojí víry je aktivním podmětem evangelizace, a nebylo by vhodné pomýšlet na takové pojetí evangelizace, které by uskutečňovali kvalifikovaní aktéři, zatímco zbytek věřícího lidu by byl pouze receptivní složkou jejich působení. Nová evangelizace v sobě musí zahrnovat nový protagonismus každého pokřtěného. Toto přesvědčení se stává přímou výzvou každému křesťanovi, aby se nikdo nezříkal svého závazku evangelizovat, poněvadž, zakusil-li někdo skutečně Boží lásku, která jej zachránila, nepotřebuje moc času na přípravu k tomu, aby ji mohl hlásat, nemůže čekat, že se mu dostane mnoha přednášek či zevrubného poučení. Každý křesťan je misionářem do té míry, v jaké se setkal s Boží láskou v Ježíši Kristu; už neříkejme, že jsme „učedníci“ a „misionáři“, nýbrž vždycky „učedníci-misionáři“. Pokud o tom nejsme přesvědčeni, pohleďme na první učedníky, kteří hned poté co na sobě zakusili Ježíšův pohled, šli a naplněni radostí hlásali: „Našli jsme Mesiáše!“ (Jan 1,41). Samaritánka, jakmile skončila svůj dialog s Ježíšem, stala se misionářkou, a mnozí Samaritáni uvěřili v Ježíše „pro řeč té ženy“ (Jan 4,39). Také svatý Pavel po setkání s Ježíšem Kristem „hned začal hlásat Ježíše, že je to Boží Syn“ (Sk 9,20). Na co čekáme my?

121. My všichni jsme zajisté povoláni růst jakožto evangelizátoři. Zároveň usilujeme o lepší formaci, prohloubení své lásky a zřetelnější svědectví evangelia. V tomto smyslu musíme všichni druhým dovolit, aby nás neustále evangelizovali. Neznamená to ovšem, že se musíme zříci evangelizačního poslání, ale spíše hledat takový způsob hlásání Ježíše, který by odpovídal situaci, ve které se nacházíme. V každém případě jsme všichni povoláni nabízet druhým explicitní svědectví o zachraňující lásce Pána, který nám i přes naše nedokonalosti nabízí svoji blízkost, své Slovo, svoji sílu a dává našemu životu smysl. Tvé srdce ví, že bez Něho není život tentýž, a to, co jsi objevil, ti tedy pomáhá žít a dává naději, je tím, co máš hlásat druhým. Naše nedokonalost nám nesmí být výmluvou. Naopak, misijní poslání je stálým podnětem k tomu, abychom se nepřizpůsobovali průměrnosti a stále rostli. Svědectví víry, které je každý křesťan povolán nabízet, vede k tomu, aby spolu se sv. Pavlem prohlásil: „Neříkám, že už bych dosáhl cíle nebo že už jsem dokonalý, ale ze všech sil se snažím to uchvátit... ženu se k tomu, co je přede mnou“ (Flp 3,12-13).

Evangelizační síla lidové zbožnosti

122. Zároveň můžeme přemýšlet o tom, že různé národy, ve kterých bylo inkulturováno evangelium, jsou činnými kolektivními podměty, činiteli evangelizace. Děje se tak, protože každý lid je tvůrcem vlastní kultury a protagonistou svých dějin. Kultura je něčím dynamickým, co lid neustále znovu tvoří. Každá generace předává té následující určitý souhrn postojů k různým existenciálním situacím. Ta jej pak musí zpracovat ve vztahu k vlastním výzvám. Člověk „je zároveň synem a otcem kultury, do níž je ponořen“.[97] Když se do lidu vtělilo evangelium, pak v procesu kulturního předávání sdílí také víru stále novým způsobem. Z toho plyne důležitost evangelizace pojaté jako inkulturace. Každá složka Božího lidu, která převádí do svého života Boží dar podle vlastního talentu, nabízí svědectví obdržené víry a obohacuje ji novými výmluvnými výrazy. Lze říci, že „lid ustavičně evangelizuje sebe“.[98] Tady nabývá důležitosti lidová zbožnost, autentický výraz spontánní misionářské činnosti Božího lidu. Jde o realitu v ustavičném vývoji, kde je protagonistou Duch svatý.[99]

123. V lidové zbožnosti lze vnímat způsob, jakým se obdržená víra vtělila do kultury a je předávána dále. V některých momentech byla nahlížena s nedůvěrou a po koncilu byla předmětem přehodnocení. Rozhodující impuls k tomu dal Pavel VI. ve své exhortaci Evangelii nuntiandi. Vysvětluje tam, že lidová zbožnost „dokazuje žízeň po Bohu, kterou mohou cítit jen prostí a chudí lidé“,[100] a která „v nich vzbuzuje velkodušnost, jež hraničí až s hrdinstvím, jde-li o vyznání víry“.[101] Nedávno pak Benedikt XVI. v Latinské Americe poznamenal, že jde o „cenný poklad katolické církve“, ve kterém se „ukazuje duše latinskoamerických národů“.[102]

124. V Dokumentu z Aparecidy je popsáno bohatství, které Duch svatý ze své iniciativy rozvíjí v lidové zbožnosti. Biskupové onoho milovaného kontinentu, kde mnozí křesťané vyjadřují svoji víru skrze lidovou zbožnost, ji nazývají „lidovou spiritualitou“ či „lidovou mystikou“.[103] Jde opravdu o „spiritualitu vtělenou do kultury prostých lidí“.[104] Není bezobsažná, nýbrž odhaluje a vyjadřuje bezprostředněji symbolickou cestu, která s užitím instrumentálního rozumu a v úkonu víry akcentuje spíše credere in Deum než credere Deum.[105] Je to „legitimní způsob života víry, způsob, jak se cítit součástí církve a být misionáři“;[106] nese s sebou milost misionářství, vyjití ze sebe sama a bytí poutníkem: „Společně putovat ke svatyním a účastnit se dalších projevů lidové zbožnosti a přivádět s sebou také děti nebo zvát další lidi, je samo o sobě úkon evangelizace“.[107] Nevynucujme, ani nepožadujme kontrolu této misionářské síly!

125. Pro pochopení této reality je třeba přiblížit se k ní pohledem Dobrého Pastýře, který se nesnaží soudit, ale mít rád. Pouze touto citovou sounáležitostí, kterou dává láska, můžeme docenit teologální život přítomný v křesťanské lidové zbožnosti, zvláště mezi chudými. Myslím na pevnou víru matek u lůžka nemocného dítěte, které se chápou růžence, i když neumějí dát dohromady věty Kréda; anebo na obrovský náboj naděje šířené světlem svíce, která se zapaluje ve skromném příbytku, aby se prosilo o pomoc Pannu Marii, nebo na pronikavé pohledy lásky na Ukřižovaného Krista. Kdo miluje věřící lid Boží, nemůže v těchto skutcích spatřovat jenom nějaké přirozené hledání božství. Jsou to projevy teologálního života oživované Duchem svatým, který nám byl vylit do srdcí (srov. Řím 5,5).

126. V lidové zbožnosti, která je plodem vtěleného evangelia, je obsažena aktivující síla evangelizace, kterou nemůžeme podceňovat. Bylo by to zneuznáním díla Ducha svatého. Spíše jsme povoláni ji povzbuzovat a posilovat, abychom prohloubili proces inkulturace, která se nikdy nekončí. Výrazy lidové zbožnosti nás mohou mnohé naučit a pro toho, kdo je umí číst, jsou teologickým místem, kterému máme věnovat pozornost, zejména tehdy, přemýšlíme-li o nové evangelizaci.

Od člověka k člověku

127. Církev touží po prožití misijní obnovy a určitá forma kázání přísluší nám všem jako každodenní úkol. Jde o podávání evangelia lidem, s nimiž má každý co do činění, jak těm bližším, tak neznámým. Je to neformální kázání, které lze konat během konverzace, a pak takové, které koná misionář, přijde-li někam na návštěvu. Být učedníkem znamená mít stálou ochotu přinášet druhým Ježíšovu lásku, a děje se to spontánně kdekoliv, na cestě, na náměstí, v práci, na ulici.

128. Toto vždy uctivé a laskavé kázání spočívá v osobním dialogu, ve kterém druhý vyjadřuje a sdílí svoje radosti, naděje, starosti o své drahé a spoustu věcí, které mu leží na srdci. Teprve po takovéto konverzaci je možné prezentovat Slovo, např. čtením z nějaké pasáže Písma nebo vyprávěním, ale vždycky připomenutím zásadní zvěsti: osobní lásky Boha, který se stal člověkem, dal sebe samého za nás, žije a nabízí svoji spásu a své přátelství. Je to zvěst, která se sdílí ve skromném a dosvědčujícím postoji toho, kdo se dovede vždycky učit, a s vědomím, že poselství je natolik bohaté a hluboké, že nás vždycky přesahuje. Někdy se vyjadřuje přímo, jindy osobním svědectvím, vyprávěním, gestem nebo formou, kterou může v konkrétní situaci vnuknout Duch svatý. Pokud se to zdá rozumné a jsou pro to podmínky, je dobré zakončit toto bratrské a misijní setkání krátkou modlitbou, která naváže na starosti, jež dotyčný vyjádřil. Tak pocítí zřetelněji, že byl vyslechnut a že jeho situace byla interpretována a vložena do rukou Božích, a uzná, že Boží Slovo skutečně mluví v jeho životě.

129. Netřeba si myslet, že evangelní zvěst je nutné předávat vždy určitými ustálenými formulacemi nebo přesnými slovy, která vyjadřují absolutně neměnný obsah. Vyjadřuje se formami tak odlišnými, že není možné je sepsat či katalogizovat, a jejich kolektivním podmětem je Boží lid s jeho nesčetnými gesty a projevy. Plyne odtud, že pokud je evangelium vtěleno do určité kultury, nepředává se již jenom zvěstováním od člověka k člověku. To nás přivádí k zamyšlení nad tím, že místní církve musí v zemích, kde je křesťanství menšinou, kromě povzbuzování pokřtěného, aby hlásal evangelium, aktivně prosazovat alespoň počáteční formy inkulturace. Vposledku je třeba směřovat k tomu, aby kázání evangelia vyjadřované kategoriemi vlastními kultuře, v níž je hlásáno, vyvolávalo novou syntézu s touto kulturou. Ačkoli jsou tyto procesy vždy pomalé, někdy nás příliš paralyzuje strach. Dovolíme-li pochybnostem a obavám dusit každou neohroženost, může se stát, že namísto toho, abychom byli kreativní, jednoduše zpohodlníme, aniž bychom vyvolali nějaký pokrok, a v takovém případě se nebudeme podílet na historických procesech svojí spoluprací, ale budeme pouhými diváky, kteří přihlížejí neplodné stagnaci církve.

Charismata ve službách evangelizujícího společenství

130. Duch svatý obohacuje celou církev, která evangelizuje, také různými charismaty. Jsou to dary pro obnovu a rozvoj církve.[108] Nejsou nějakým uzavřeným dědictvím, které bylo předáno nějaké skupině, aby je střežila. Jde spíše o dary Ducha integrované v těle církve a vtahující do středu, kterým je Kristus, odkud přicházejí jako podnět k evangelizaci. Jasným znamením autenticity charismatu je jeho církevnost, jeho schopnost harmonicky se včlenit do života svatého Božího lidu pro dobro všech. Autentická novost vzbuzená Duchem nepotřebuje vrhat stín na ostatní spirituality a dary, aby sama sebe potvrdila. Čím více nějaké charisma upře svůj pohled na jádro evangelia, tím více se bude uplatňovat v rámci církve. Pouze ve společenství, ač namáhavě, vyjevuje charisma autenticky a tajemně svoji plodnost. Pokud se církev tohoto úkolu zhostí, může se stát vzorem pro pokojné soužití ve světě.

131. Odlišnosti mezi lidmi a společenstvími jsou někdy nemilé, ale Duch svatý, který tuto různost probouzí, může ze všeho vytěžit něco dobrého a přetvořit to na evangelizační dynamismus, který působí přitažlivě. Různost musí být vždy smířena pomocí Ducha svatého. Jedině On může vzbudit různost, pluralitu, mnohost a zároveň uskutečnit jednotu. Avšak nárokujeme-li si odlišnost my, a uzavíráme-li se do svých partikularismů, do svojí exkluzivity, způsobujeme rozdělení. A chceme-li na druhé straně budovat jednotu svými lidskými plány, zavádíme nakonec uniformitu, jednotvárnost. To nepomáhá misijnímu poslání církve.

Kultura, myšlení a výchova

132. Zvěstování kultuře v sobě zahrnuje zvěstování profesnímu, vědeckému a akademickému prostředí. Jde o setkání víry, rozumu a věd zaměřené na rozvoj nového pojednání věrohodnosti, originální apologetiky,[109] jež pomůže vytvořit dispozice k tomu, aby evangelium slyšel každý člověk. Když jsou některé kategorie rozumu a věd zahrnuty do hlásání zvěsti, stanou se nástroji evangelizace; jsou vodou proměněnou na víno. A co je jednou přijato, je nejenom vykoupeno, ale stává se nástrojem Ducha, aby osvěcovalo a obnovovalo svět.

133. Poněvadž nestačí starat se o to, aby evangelium dosáhlo ke každému jednotlivému člověku, a hlásá se také kulturám jako celku, nabývá teologie – nejenom ta pastorální – v dialogu s ostatními vědami značnou důležitost při přemýšlení o tom, jak hlásat evangelium odlišným kulturním kontextům a adresátům.[110] Evangelizující církev oceňuje a povzbuzuje charisma teologů a jejich snahu o teologické bádání, které prosazuje dialog se světem kultury a vědy. Vyzývám teology, aby plnili tuto službu jako součást spásonosného misijního poslání církve. Je však nezbytné aby za tímto účelem měli na srdci evangelizační zaměření církve i samotné teologie a nespokojili se s nějakou salónní teologií.

134. Univerzity představují privilegované prostředí pro přemýšlení a rozvíjení tohoto evangelizačního úsilí interdisciplinárním a celistvým způsobem. Katolické školy, které se vždy snaží spojovat výchovné poslání s výslovným hlásáním evangelia, mají zásadní přínos v evangelizaci kultury i v těch zemích a městech, kde nevraživost nutí ke kreativnímu hledání vhodných cest.[111]

II. Homilie

135. Uvažujme nyní o kázání v rámci liturgie, což si od pastýřů žádá seriózní posouzení. Pozastavím se obzvláště a dokonce poněkud puntičkářsky u homilie a její přípravy, protože se vyskytují mnohé reklamace na tuto důležitou službu, před nimiž si nemůžeme zacpávat uši. Homilie je prubířským kamenem schopnosti a kvality setkávání pastýře a jeho lidu. Víme, že jí věřící skutečně přikládají velkou důležitost a často se trápí podobně jako svěcení služebníci. Jedni nasloucháním a druzí kázáním. Je smutné, že tomu tak je. Homilie může být skutečně intenzivní a potěšující zkušeností Ducha, útěšným setkáním se Slovem a stálým pramenem obnovy a růstu.

136. Obnovme svoji důvěru v kázání, které se zakládá na přesvědčení, že je to Bůh, kdo touží proniknout k druhým prostřednictvím kazatele a vyjadřuje Svoji moc lidským slovem. Svatý Pavel mluví důrazně o nezbytnosti kázání, protože Pán chce proniknout k druhým také naším slovem (srov. Řím 10,14-17). Pán uchvátil lidská srdce slovem. Přicházeli ze všech stran, aby jej slyšeli (srov. srov. Mk 1,45). Žasli a „sáli“ jeho učení (srov. Mk 6,2). Slyšeli, že k nim mluvil jako ten, kdo má autoritu (srov. Mk 1,27). Apoštolové, které ustanovil, „aby byli s ním, protože je chtěl posílat kázat“ (Mk 3,14), přitáhli slovem do církve všechny národy (srov. Mk 16,15.20).

Liturgický kontext

137. Je třeba připomenout, že „liturgické hlásání slova Božího, zvláště při eucharistickém shromáždění, není ani tak momentem rozjímání a katecheze jako spíše dialogem mezi Bohem a jeho lidem, dialogem, v němž se zvěstují divy spásy a stále se obnovují požadavky Úmluvy“.[112] Toto specifické hodnocení homilie vyplývá z jejího eucharistického kontextu a je důvodem, proč homilie překračuje jakoukoli katechezi a je nejvznešenějším momentem dialogu mezi Bohem a jeho lidem před svatým přijímáním. Homilie je navázáním na dialog, který zahájil se svým lidem Pán. Kdo káže, musí znát srdce svého společenství, aby hledal, kde je živá a vroucí touha po Bohu a kde byl tento dialog lásky udušen a nemohl vydat plody.

138. Homilie nemůže být zábavnou podívanou, neodpovídá logice mediálních zdrojů, ale má dodávat vroucnost a význam liturgickému slavení. Je to osobitý žánr, poněvadž jde o kázání v rámci liturgického slavení, a v důsledku toho musí být krátká a vyhýbat se zdání, že je přednáškou či konferencí. Kazatel může být schopen udržet pozornost lidí celou hodinu, ale tak se jeho slovo stává důležitější než slavnost víry. Pokud se homilie prodlužuje příliš, poškozuje dvě charakteristiky liturgického slavení: harmonii jeho částí a jeho rytmus. Když se kázání koná v liturgickém kontextu, je přivtěleno k oběti, která se podává Otci, a zprostředkovává milost, kterou Kristus rozdává v liturgii. Tentýž kontext žádá, aby kázání orientovalo shromáždění a také kazatele ke společenství s Kristem v eucharistii, jež přetváří život. To si žádá, aby slovo kazatele nezabralo příliš mnoho místa a Pán tak zářil více než jeho služebník.

Mateřská mluva

139. Řekli jsme, že Boží lid, ve kterém stále působí Duch svatý, nepřetržitě evangelizuje sebe sama. Co z tohoto přesvědčení plyne pro kazatele? Připomíná nám, že církev je matkou a káže lidu jako matka, která mluví ke svému dítěti a ví, že dítě důvěřuje tomu, že vše, čemu jej matka učí, bude k jeho dobru, protože ví, že je milováno. Dobrá matka dále umí rozpoznat vše, co Bůh jejímu dítěti dal, naslouchá jeho starostem a učí se od něho. Duch lásky, který vládne v rodině, vede jak matku, tak dítě v jejich dialogu, ve kterém dochází k učení i osvojování, korigují se a oceňují dobré věci; tak je tomu také v homilii. Duch, který inspiroval evangelia a který působí v Božím lidu, inspiruje také v tom, jak třeba naslouchat víře lidu a jak se při eucharistii má kázat. Křesťanské kázání proto nachází v kultuře lidu pramen živé vody toho, co má říkat, i vhodného způsobu, jak to říkat. Stejně jako se nám všem líbí, když slyšíme svůj mateřský jazyk, tak také ve víře nás těší, když slyšíme řeč „mateřské kultury“ v mateřském jazyce (srov. 2 Mak 7,21.27), a srdce je lépe disponováno naslouchat. Tímto jazykem je určitá tonalita, která předává odvahu, rozlet, sílu a podnět.

140. Toto mateřsko-církevní prostředí, ve kterém se odvíjí dialog Pána s jeho lidem, má favorizovat a pěstovat srdečná blízkost kazatele, vřelý tón jeho hlasu, krotký styl jeho výroků, radost jeho gest. I tehdy, kdy je homilie poněkud nudná, a za předpokladu, že je cítit tento mateřsko-církevní duch, bude vždycky plodná, jako i nudné rady matky přinesou v srdcích dětí časem plody.

141. Úžas vzbuzuje Pánovo úsilí vynaložené na dialog s Jeho lidem, na zjevení Jeho tajemství všem, na přivábení běžných lidí tak vznešenou a náročnou naukou. Myslím, že tajemství je skryto v pohledu, kterým se Ježíš obrací k lidu: „Neboj se malé stádce! Váš otec rozhodl, že vám dá království“ (Lk 12,32); V tomto duchu Ježíš káže. Dobrořečí, naplněn radostí v Otcově Duchu, který vábí maličké: „Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci ukryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým“ (Lk 10,21). Pán má vskutku zalíbení v dialogu se svým lidem a kazatel má toto Pánovo zalíbení umožnit vnímat Jeho lidu.

Slova zapalující srdce

142. Dialog je mnohem víc než sdělení pravdy. Uskutečňuje se pro potěšení z rozmluvy a kvůli konkrétnímu dobru, které sdílí ti, kteří se mají rádi, prostřednictvím slov. Je to dobro, které nespočívá ve věcech, nýbrž v samotných lidech, kteří se v dialogu vzájemně odevzdávají. Čistě moralistní nebo indoktrinující kázání a také takové, které se stává exegetickou přednáškou, redukují toto sdílení srdcí, které nastává v homilii a které má mít povahu téměř svátostnou: „Víra je z hlásání, hlásání pak se děje slovem o Kristu“ (Řím 10,17). Pravda je v homilii doprovázena krásou a dobrem. Nejedná se o abstraktní či chladné sylogismy, protože se předává také krása obrazů, které Pán užíval, aby podnítil ke konání dobra. Paměť věřícího lidu i paměť Mariina neustále překypuje v Božích divech. Srdce lidu, otevřené naději radostného a možného prokazování lásky, která mu byla zvěstována, vnímá každé slovo Písma nejprve jako dar a potom jako požadavek.

143. Otázka inkulturovaného kázání spočívá v předávání syntézy evangelního poselství, a nikoli idejí či odtržených hodnot. Kde je tvoje syntéza, tam je tvoje srdce. Rozdíl mezi objasněním syntézy a objasněním hodnot od sebe odtržených je totožný s rozdílem mezi nudou a srdečnou vroucností. Kazatel má krásné a obtížné poslání sjednocovat srdce, která se milují: srdce Páně se srdci jeho lidu. Dialog mezi Bohem a Jeho lidem dále posiluje smlouvu mezi nimi a upevňuje pouto lásky. Během homilie se ztišují srdce věřících a nechávají mluvit Jeho. Pán a Jeho lid promlouvají tisícerými způsoby, přímo a bez prostředníků. Nicméně v homilii chtějí, aby někdo byl nástrojem a vyjádřil cítění tak, aby si následně každý mohl vybrat jak bude v rozmluvě pokračovat. Slovo je bytostným prostředníkem a vyžaduje nejenom dva, kteří vedou dialog, ale také kazatele, který je představí jako takové v přesvědčení, že „nehlásáme sebe, ale kážeme, že Ježíš Kristus je Pán, my však že jsme vaši služebníci kvůli Ježíši“ (2 Kor 4,5).

144. Mluvení srdcem implikuje nejenom ustavičnou vroucnost, ale také osvícení integritou Zjevení a cestou, kterou Boží Slovo ušlo během dějin v srdci církve a v našem věřícím lidu. Křesťanská identita, jež je oním křestním objetím, jímž nás jako maličké přivinul Otec, nám dává touhu, abychom jako marnotratní a zároveň v Marii vyvolení synové toužili po dalším objetí milosrdného Otce, jenž nás očekává ve slávě. Postarat se, aby náš lid vnímal, že se nachází mezi těmito dvěma objetími, je obtížným, ale krásným úkolem toho, kdo káže evangelium.

III. Příprava na kázání

145. Příprava kázání je úkolem tak důležitým, že je mu třeba věnovat delší čas studia, modlitby, reflexe a pastorační kreativity. S velkým zaujetím bych se rád pozastavil u rozvrhu přípravy na homilii. Někomu tyto směrnice mohou připadat jako samozřejmé, ale považuji za vhodné je předložit, aby byla připomenuta nezbytnost vyhradit přednostní čas této cenné službě. Někteří faráři často tvrdí, že to není možné kvůli mnoha povinnostem, které musí plnit. Nicméně se odvažuji žádat, aby byl každý týden tomuto úkolu věnován dostatečně dlouhý osobní i komunitní čas, i kdyby se mělo dostat méně času na jiné, byť důležité závazky. Důvěra v Ducha svatého, jenž v homilii působí, není čistě pasivní, nýbrž aktivní a kreativní. Vyžaduje, abychom se stali nástrojem (srov. Řím 12,1) všemi svými schopnostmi, aby je mohl použít Bůh. Kazatel, který se nepřipravuje, není „duchovní“, nýbrž nepoctivý a nezodpovědný k darům, které dostal.

Úcta k pravdě

146. Prvním krokem po prosbě k Duchu svatému je obrácení veškeré pozornosti k biblickému textu, který musí být základem kázání. Když se někdo snaží porozumět, co je poselstvím nějakého textu, koná úkon „úcty k pravdě“.[113] Pokorné je srdce, které uznává, že Slovo nás vždycky transcenduje, že nejsme jeho „pány, ani s ním nemůžeme libovolně nakládat. Jsme pouze jeho strážci, hlasateli a služebníky“.[114] Postoj dispozice a ohromené úcty ke Slovu se vyjadřuje tím, že přistupujeme k jeho studiu s maximální pozorností a zacházíme s Ním v posvátné bázni. K výkladu biblického textu je zapotřebí trpělivosti, odložení veškerého stresu a poskytnutí času, zájmu a nezištné oddanosti. Je třeba odložit stranou jakoukoli starost, která nás trápí, a vstoupit na pole klidné pozornosti. Nemá cenu věnovat se četbě biblického textu za účelem obdržení rychlých, snadných a přímých výsledků. Příprava kázání tedy vyžaduje lásku, a tady jde o lásku Boha, který chtěl promluvit. Na základě této lásky je možné zaujímat po celou tuto nezbytnou dobu učednický postoj: „Mluv, Pane, tvůj služebník poslouchá“ (1 Sam 3,9).

147. Předně je vhodné se ujistit, že odpovídajícím způsobem chápeme význam slov, která čteme. Rád bych zdůraznil něco, co se zdá evidentní, ale ne vždy se na to dbá: biblický text, který studujeme, je dva či tři tisíce let starý, jeho slovník je velmi odlišný od toho, který užíváme dnes. Ačkoli se nám zdá, že chápeme slova, která jsou přeložena do našeho jazyka, neznamená to, že chápeme správně to, co chtěl vyjádřit svatopisec. Jsou známy různé prameny, které nám pomáhají provést literární analýzu, tedy věnovat pozornost slovům, která se opakují nebo se liší, poznat strukturu a dynamismus vlastní určitému textu, uvažovat o tom, jaké místo zaujímají jednotlivé osoby apod. Cílem však není pochopit všechny podrobnosti textu, nejdůležitější je objevit, co je hlavním poselstvím, které dává danému textu strukturu a ucelenost. Pokud kazatel nevynaloží toto úsilí, je možné, že i jeho kázání bude postrádat strukturu a ucelenost; jeho řeč bude pouhou sumou různých neartikulovaných idejí, které druhými nedokáží pohnout. Ústřední poselství je to, které chtěl autor předat nejprve, což znamená chápat nejenom ideu, ale také účinek, který chtěl autor způsobit. Pokud je nějaký text napsán, aby utěšoval, neměl by být používán k napravování omylů. Pokud byl napsán k povzbuzení, neměl by být používán k poučování. Pokud byl napsán k tomu, aby něco učil o Bohu, neměl by být používán k vysvětlování různých teologických idejí. Pokud byl napsán, aby motivoval chválu či misijní poslání, nepoužíváme ho pro informace o nejnovějších zprávách.

148. K odpovídajícímu chápání smyslu ústředního poselství nějakého textu je jistě nezbytné jej klást do souvislosti s učením celé Bible, předávané církví. To je důležitý princip biblické interpretace, která dbá na skutečnost, že Duch svatý neinspiroval jenom část Bible, nýbrž její celek, a že v některých otázkách lid vyrůstal v porozumění Boží vůli na základě zažitých zkušeností. Takto se lze vyhnout pomýleným nebo dílčím interpretacím, které protiřečí učení samotného Písma. To však neznamená oslabovat vlastní a specifický důraz textu, který má být hlásán. Jedním z defektů fádních a neúčinných kázání je právě to, že nebyla schopna předat sílu vlastní čtenému textu.

Personalizace Slova

149. Kazatel „musí sám rozvíjet velmi důvěrnou znalost Slova Božího. Nevystačí s poznáním jazykových nebo exegetických aspektů, i když i to je nezbytné; musí se k Slovu přiblížit srdcem chápavým a připraveným modlitbou, aby proniklo hluboce do jeho myšlenek a jeho citů a vyvolalo v něm nové smýšlení“.[115] Prospěje nám obnovovat denně, každou neděli, náš zápal pro přípravu homilie, a ověřovat si, zda v nás roste láska ke Slovu, které kážeme. Není dobré zapomínat, že „větší nebo menší stupeň svatosti udělovatele svátostí má především vliv na hlásání Slova“.[116] Jak praví svatý Pavel, „nechceme se dělat se svým kázáním pěknými v očích lidí, ale chceme se líbit Bohu, který zkoumá naše srdce“ (1 Sol 2,4). Je-li živá tato touha naslouchat jako první Slovu, které máme kázat, dříve či později bude sdělena Božímu lidu: „ústa mluví to, čeho je srdce plné“ (Mt 12,34). Nedělní čtení se v plném lesku rozezní v srdci lidu, pokud budou na prvním místě znít v srdci Pastýře.

150. Ježíš byl popuzen domnělými učiteli, kteří byli nároční vůči těm, které učili Božímu Slovu, ale sami se jím nenechávali osvítit: „Svazují těžká a neúnosná břemena a vkládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem“ (Mt 23,4). Apoštol Jakub vybízel: „Moji bratři, nechtějte být všichni učiteli. Víte přece, že my budeme souzeni přísněji“ (Jak 3,1). Kdokoli chce kázat, musí být nejprve ochoten nechat se pohnout Slovem a vtělit jej do svého konkrétního života. Takto se kázání stane onou plodnou a intenzivní činností, v níž je druhým „předáváno to, co bylo rozjímáno“.[117] Proto před konkrétní přípravou obsahu kázání musí se kazatel jako první nechat ranit oním Slovem, které zraní druhé, protože Slovo je živé a účinné jako meč, který „proniká až k rozdělení duše a ducha, kloubů a morku, a pronáší soud i nad nejvnitřnějšími lidskými myšlenkami a hnutími“ (Žid 4,12). To má pastorační význam. I v této době lidé raději naslouchají svědkům: „hledají pravdu a upřímnost... volají po hlasatelích evangelia, kteří by mluvili o Bohu, kterého by sami znali a se kterým by byli v důvěrném styku, jako kdyby viděli Neviditelné“.[118]

151. Nechce se po nás, abychom byli neposkvrnění, ale abychom stále rostli, hluboce prožívali touhu pokročit na cestě evangelia a nesvěšovali ruce. Neodmyslitelné je, aby měl kazatel jistotu, že jej Bůh miluje, Ježíš zachránil a že Jeho láska má vždy poslední slovo. Před tolikerou krásou mnohokrát pocítí, že Jej svým životem plně neoslavuje a upřímně zatouží odpovědět lépe na tak obrovskou lásku. Pokud se však nepozastaví u Slova s upřímnou otevřeností, pokud mu nedovolí, aby se dotklo jeho života, zpochybnilo jej, povzbudilo, pobídlo, rozohnilo, pokud nevěnuje čas modlitbě se Slovem, pak bude falešným prorokem, podvodníkem nebo prázdným mluvkou. Uznáním své chudoby a v touze plněji se nasadit však bude moci darovat Ježíše Krista a říci spolu s Petrem: „Stříbro, ani zlato nemám. Ale co mám , to ti dám“ (Sk 3,6). Pán nás chce užívat jako živé, svobodné a kreativní služebníky, kteří se nechají proniknout Jeho Slovem dříve, než Jej budou hlásat. Jeho poselství musí skutečně projít skrz kazatele, ale nejenom skrze rozum, ale musí uchvátit celé jeho bytí. Duch svatý, který inspiroval Slovo, je Tím, který „dnes stejně jako v prvních dobách církve působí v každém hlasateli evangelia, který se od něho nechá ovládat a řídit; On mu vnuká slova, jež by mu sama od sebe nenapadla“.[119]

Duchovní četba

152. Existuje konkrétní způsob, jak naslouchat tomu, co nám Pán chce říci svým Slovem, a nechávat se přetvářet Jeho Duchem. Nazývá se to lectio divina. Spočívá v četbě Božího Slova v rámci modlitby a poskytnutí možnosti, aby nás osvítilo a obnovilo. Tato modlitební četba Bible není oddělena od studia, kterému se kazatel věnuje, aby rozpoznal ústřední poselství textu. Naopak, odtud musí vyjít, aby našel, co totéž poselství říká jeho životu. Duchovní četba nějakého textu musí vycházet z jeho literárního významu. Jinak se textu snadno podsune takový význam, který se hodí či poslouží pro potvrzení vlastních rozhodnutí a přizpůsobí se vlastním myšlenkovým schematům. To by vposledku znamenalo používat něco posvátného k vlastnímu prospěchu a šířit toto zmatení v Božím lidu. Nikdy netřeba zapomenout, že „i satan na sebe brává podobu anděla světla“ (2 Kor 11,14).

153. V Boží přítomnosti při poklidné četbě textu je dobré se kupříkladu ptát: „Pane, co říká tento text mně? Co chceš v mém životě změnit tímto poselstvím? Co se mi příčí v tomto textu? Proč mne toto nezajímá?“ anebo „Co se mi líbí, co ve mně toto Slovo podněcuje? Co mne přitahuje? Proč mne přitahuje?“ Snažíme-li se naslouchat Pánu, je normální mít pokušení. Jedním z nich je jednoduše pocit rozmrzelosti či sklíčenosti a uzavřenosti. Jiným velmi běžným pokušením je přemýšlet o tom, co tento text říká druhým, a vyhnout se tak jeho aplikaci na vlastní život. Dochází také k tomu, že si někdo začne hledat výmluvy, které mu umožní rozředit specifické poselství textu. Jindy máme za to, že Bůh od nás vyžaduje příliš velké rozhodnutí, které dosud nejsme s to přijmout. To připraví mnohé lidi o radost ze setkání se Slovem. Znamenalo by to však zapomenout na to, že nikdo není trpělivější než Bůh Otec a že nikdo není tolik chápavý a nedovede čekat tolik jako On. On vždycky vybízí ke kroku navíc, ale nevyžaduje kompletní odpověď, dokud jsme ještě neušli cestu, která tuto odpověď umožňuje. Jednoduše si přeje, abychom upřímně pohlédli na svůj život a prezentovali jej Jeho očím bez fikcí, abychom byli ochotni dále růst a žádali od Něho to, co jsme ještě nedokázali obdržet.

Naslouchat lidu

154. Kazatel musí také naslouchat lidu, aby objevil, co potřebují slyšet věřící. Kazatel rozjímá o Slovu a rozjímá také o lidu. Tak objevuje „tužby, zvláštní vlohy i meze, způsob jejich modlitby, jejich světový i životní názor“, věnuje pozornost „konkrétnímu lidu, k němuž se obrací, jeho jazyku, symbolům a otázkám, které klade“.[120] Jde o propojení poselství biblického textu s lidskou situací, s něčím, co lidé prožívají, se zkušeností, která potřebuje světlo Slova. Tato starost není postojem oportunistickým či diplomatickým, nýbrž hluboce náboženským a pastoračním. „Vnímavost pro duchovní hodnoty zcela postačí k tomu, abychom dovedli z události vyčíst Boží poselství,“[121] a to je mnohem více než najít, co zajímavého říci. Jde o to objevit, „co náš Pán řekl za podobných okolností“.[122] Příprava kázání se tak stává jakýmsi evangelním rozlišováním, kterým se – ve světle Ducha svatého - usiluje o rozpoznání oné „výzvy, které dává Bůh zaznít právě v této historické situaci.“ Také v ní a skrze ni Bůh volá věřícího.[123]

155. Při tomto hledání je možné jednoduše poukázat na nějakou častou lidskou zkušenost, jako radost z nového setkání, zklamání, strach ze samoty, soucit s utrpením druhých, nejistota z budoucnosti, starost o drahou osobu apod. Je však třeba růst ve vnímavosti, aby se rozpoznalo to, co se skutečně týká života lidu. Pamatujme, že netřeba nikdy odpovídat na otázky, které si nikdo neklade; není ani namístě podávat aktuální zpravodajství za účelem probuzení zájmu, k tomu jsou televizní programy. Je však možné vzít si za podnět určitou událost, aby Slovo mohlo zaznít mocně ve své výzvě k obrácení, adoraci, k zaujetí konkrétních postojů bratrství a služby, poněvadž některým lidem se občas líbí poslouchat v kázání komentáře k reálnému dění, ale nenechají se jimi osobně interpelovat.

Pedagogické nástroje

156. Někteří si myslí, že mohou být dobrými kazateli, protože vědí, co mají říci, ale přehlížejí, jak to říci, tedy konkrétní způsob, jak se má kázání odvíjet. Zlobí se, když jim druzí nenaslouchají a neoceňují je, ale patrně se nesnažili hledat vhodný způsob prezentace poselství. Připomeňme, že „zřejmá důležitost obsahu evangelizace nesmí zakrývat důležitost jejích metod a prostředků“.[124] Péče o způsob podání je také hluboce duchovním postojem. Je to odpověď na Boží lásku odevzdáním všech našich schopností a veškeré naší kreativity poslání, které nám svěřuje Bůh, ale je to také vytříbené prokazování lásky k bližnímu, protože nechceme druhým nabízet chabou kvalitu. V Bibli nalezneme i doporučení, jak připravovat kázání, abychom mu zajistili náležitou úroveň: „Shrň svou řeč, mnohé řekni málo slovy“ (Sir 32,8).

157. Pouze jako příklad připomeňme některé praktické nástroje, které mohou kázání obohatit a učinit přitažlivým. Jednou z nezbytných námah je osvojit si užívání příměrů, tedy mluvit za pomoci obrazů. Někdy se používají příklady, aby se dalo lépe chápat něco, co se chce vysvětlit, ale takové příklady promlouvají pouze k mysli. Obrazy však pomáhají docenit a akceptovat poselství, které se chce sdělit. Přitažlivý obraz způsobí, že je vnímán jako něco familiárního, blízkého, možného a pojícího se k vlastnímu životu. Dobře podaný obraz může pomoci zakusit poselství, které se chce předat, probouzí touhu a motivuje vůli evangelním směrem. Dobrá homilie, jak říkal jeden starý mistr, musí obsahovat „ideu, cit, obraz“.

158. Již Pavel VI. říkal, že věřící „si od kázání velmi mnoho slibují a mají z něho též užitek, je-li prosté, jasné, přiměřené“.[125] Jednoduchost souvisí s užitým jazykem. Má to být jazyk, kterému adresáti rozumějí, aby se nemluvilo naprázdno. Často se stává, že kazatelé užívají slov, kterým se naučili během studií a v určitém prostředí, ale která nejsou součástí běžného jazyka lidí, kteří jim naslouchají. Jsou to slova patřící teologii či katechezi, jejichž význam není pro většinu křesťanů srozumitelný. Největším rizikem pro kazatele je zvyknout si na svůj jazyk a myslet, že všichni ostatní jej spontánně užívají a chápou. Kdo se chce přizpůsobit jazyku druhých, aby jim doručil Slovo, musí jim hodně naslouchat, je třeba se účastnit života lidí a ochotně jim věnovat pozornost. Jednoduchost a zřetelnost jsou dvě odlišné věci. Jazyk může být velmi jednoduchý, ale kázání může být málo jasné. Může být nesrozumitelné svou neuspořádaností, nedostatkem logiky anebo proto, že pojednává současně o různých tématech. Je tedy nezbytné počínat si tak, aby kázání mělo jednotnou tématiku, jasný řád a věty na sebe navazovaly, aby lidé mohli kazatele snadno sledovat a rozumět logice toho, co říká.

159. Další charakteristikou je pozitivní jazyk. Nesděluje hlavně to, co se nemá dělat, ale spíše nabízí, co můžeme dělat lépe. V každém případě, pokud se poukazuje na něco negativního, je třeba se vždycky snažit ukázat také pozitivní hodnotu, která přitahuje, aby nezůstalo u nářku, stížnosti, kritiky a výčitky. Pozitivní kázání nabízí vždycky naději, směruje k budoucnosti, nenechává nás vězet v negativitě. Je dobré, když se kněží, jáhni a laici pravidelně setkávají, aby společně nacházeli nástroje, jež učiní kázání přitažlivým.

POKRAČOVÁNÍ je ZDE