Rozjímejme tu, která poznala a milovala Ježíše jako žádný jiný tvor. Evangelium, které jsme slyšeli, ukazuje základní postoj, kterým Maria svoji lásku k Ježíši vyjádřila: splněním Boží vůle. „Každý totiž, kdo plní vůli mého nebeského Otce, to je můj bratr i sestra i matka“ (
Mt 12,50). V těchto slovech zanechává Ježíš důležité poselství: Boží vůle je svrchovaný zákon, který stanovuje pravou příslušnost k Němu. Proto Maria vytváří příbuzenský svazek s Ježíšem ještě dříve nežli jej přivede na svět, stává se učednicí i matkou svého Syna ve chvíli, kdy přijímá andělova slova a říká: „Hle, jsem služebnice Páně: ať se mi stane podle tvého slova“ (
Lk 1,38). Toto „ať se mi stane“ není jenom přijetí, ale také důvěřující otevření se budoucnosti. „Ať se mi stane“ je nadějí!
Maria je matkou naděje, nejvýmluvnější ikonou křesťanské naděje. Celý její život tvoří jakýsi celek postojů naděje, počínaje přitakáním ve chvíli Zvěstování. Maria nevěděla, jak by se mohla stát matkou, ale svěřila se zcela tajemství, které nadcházelo, a stala se ženou čekání a naděje. Potom ji vidíme v Betlémě, kde se Ten, který jí byl zvěstován jako Spasitel Izraele a Mesiáš, rodí v chudobě. Když se potom ocitá v Jeruzalémě, aby jej uvedla do chrámu přichází spolu s radostí starců Simona a Anny také příslib meče, který ji má protnout srdce, a proroctví o znamení odporu. Uvědomuje si, že poslání a sama totožnost onoho Syna přesahuje její mateřskou existenci. Pak dochází k příhodě, kdy se Ježíš ztratí v Jeruzalémě, je dotázán: „Synu, proč jsi nám to učinil?“ (Lk 2,48) a svou odpovědí se vymaňuje z matčiných starostí a obrací se k věcem nebeského Otce.
A přece se tváří v tvář všem těmto těžkostem a překvapením Božího plánu naděje Panny Marie nikdy nezachvěje! Je to žena naděje! Plyne z toho, že naděje se živí nasloucháním, rozjímáním a trpělivostí, protože Pánův čas uzrává. Také na svatbě v Káni je Maria matkou naděje, která ji činí pozornou a starostlivou vůči lidským záležitostem. Zahájením veřejného života se Ježíš stává Mistrem a Mesiášem: Matka Boží se dívá na Synovo poslání s radostí, ale také s pochopením, protože Ježíš se stále více stává oním znamením odporu, které předpovídal stařec Simeon. U paty kříže je ženou, která strádá bolestí a zároveň s bdělostí očekává uskutečňující se tajemství, které je větší než bolest. Zdá se, že všemu je opravdu konec a že každá naděje zhasla. Také ona mohla v oné chvíli říci s odkazem na příslib Zvěstování: „To není pravda! Byla jsem oklamána!“ A neučinila to. Ona, blahoslavená, která uvěřila, spatří, jak z této víry vyraší nová budoucnost a s nadějí očekává zítřek Boží. Často si říkám: „Dovedeme očekávat Boží zítřek anebo chceme dnešek, dnešek, dnešek?“ Boží zítřek je pro Marii jitrem onoho první dne v týdnu. Prospěje nám zamyslet se a rozjímat o objetí syna s matkou. Jedinou rozsvícenou lampou na Ježíšově hrobě je naděje Jeho matky, která je v oné chvíli nadějí celého lidstva. Ptám se vás i sebe: svítí ještě tato lampa v klášterech? Očekává se v klášterech Boží zítřek?
Jsme velkými dlužníky této Matky! V Ní, která je v každé chvíli dějin spásy přítomná, spatřujeme pevné svědectví naděje. Ona, matka naděje, nás podpírá ve chvílích temnoty, těžkostí, sklíčenosti, zdánlivých i opravdových lidských porážek. Maria, naše naděje, kéž nám pomáhá činit ze svého života oběť milou nebeskému Otci, radostný dar pro naše bratry, postoj, jež neustále vyhlíží zítřek.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
