Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. „Je nutno zprávu tisknout velkým písmem, aby si lidé mysleli, že je nepochybně pravdivá – tento výrok Jorgeho Luis Borgese není metrem, který by se vztahoval na služebníky církve. Naopak – jejich život je – navzdory omezeným osobním možnostem a podmínkám – protkán mlčenlivou a velkorysou oddaností ryzímu dobru Kristova těla a stálou službou člověku“.

Tato slova papeže Františka uzavírají předmluvu ke knize kard. Tarcisa Bertoneho, nazvané „Papežská diplomacie v globalizovaném světě“ (La diplomazia pontificia in un mondo globalizzato, Lev, 2013). Více než pětisetstránkový svazek shrnuje sedmileté působení kard. Bertoneho v úřadě státního sekretáře Svatého stolce. Přináší celkem 43 promluv, pronesených v této diplomatické pozici v letech 2006-2013. Na dnešní prezentaci knihy dnes kromě autora vystoupil sekretář pro vztahy se státy arcibiskup Dominique Mamberti, bývalý předseda Evropského parlamentu Hans-Gert Pöttering a znalec mezinárodního práva, profesor římské Lateránské univerzity Vincenzo Buonomo. Jak uvedl kard. Bertone, papež František sám spontánně nabídl, že ke knize napíše předmluvu. Text Svatého otce, datovaný ve svátek Povýšení svatého kříže, publikoval nedělní Osservatore Romano (10.11.2013). Citujeme část, v níž se papež věnuje úloze diplomacie.

„V této dějinné fázi před mezinárodním společenstvím, jeho pravidly a institucemi vyvstává povinnost zvolit si směřování, které by se navrátilo k příslušným ustavujícím kořenům a které by lidskou rodinu vedlo do budoucnosti, jež nejenom hovoří jazykem míru a rozvoje, nýbrž je skutečně schopna všechny zahrnout, aniž by někoho ponechala na okraji. Znamená to překonat současný stav v životě států a mezinárodní komunity, který se vyznačuje absencí pevného přesvědčení a dlouhodobých programů, provázaný s hlubokou krizí oněch hodnot, na kterých se odjakživa zakládaly sociální svazky.

Tváří v tvář této negativní a ochromující globalizaci je diplomacie povolána k tomu, aby se zasadila o obnovu. Musí opětovně odhalit svou prorockou dimenzi, vymezit to, co bychom mohli nazvat utopií dobra, a v případě nutnosti se jí dožadovat. Nejde o to vzdát se zdravého realismu, který je ctností, a nikoli metodou každého diplomata. Jedná se o to překonat nadvládu nahodilosti a omezenost pragmatické akce, která má často příchuť involuce. Tedy takového způsobu myšlení a jednání, který, pokud převáží, omezuje jakoukoliv sociální a politickou akci a brání tvorbě společného dobra.

Pravá utopie dobra, jež není ideologií ani pouhou filantropií, může prostřednictvím diplomatické činnosti vyjadřovat a upevňovat ono bratrství, které je přítomné v základech lidské rodiny a které je povoláno k růstu, aby se šířilo a neslo své plody. Obnova diplomacie znamená přítomnost nových diplomatů, schopných mezinárodnímu životu opětovně dodat smysl pro společenství a schopných skoncovat s logikou individualismu, nečestné soutěživosti a touhy po prvenství. Tito diplomaté mají naopak podporovat etiku solidarity, která je s to nahradit etiku moci, dnes zredukovanou na myšlenkový vzorec, ospravedlňující užití síly. Právě oné síly, která přispívá k tomu, že se lámou sociální a strukturální spojitosti mezi různými národy a současně se ničí pouta, která váží každého z nás k jiným lidem až do té míry, že sdílíme tentýž osud. Nasměrování mezinárodních vztahů se pak bude pojit s obrazem, který si vytváříme o druhém - člověku, národu, státu.

Zde spočívá klíč k tomu, aby se opětovně zrodila ona jednota mezi národy, která nečiní rozdíly, aniž by odhlížela od historických, politických, náboženských, biologických, psychologických a sociálních prvků, které jsou výrazem různosti. I když stojíme před omezením, podmíněností a překážkami, je možné sloučit a propojit postoje, hodnoty a pravidla, které se postupem času utvořily.

Křesťanské hledisko umí docenit jak to, co je ryze lidské, tak to, co pramení ze svobody člověka, z jeho otevřenosti novému, a konečně z jeho ducha, který spojuje jeho lidský rozměr s transcendentní dimenzí. Toto je jeden z přínosů, který papežská diplomacie poskytuje celému lidstvu, neboť pracuje na obnovení morální dimenze v mezinárodních vztazích. Dimenze, která lidské rodině umožňuje společný život a rozvoj bez vzájemného nepřátelství. Jestliže člověk své lidství projevuje v komunikaci, ve vztahu, v lásce vůči svým bližním, různé národy se mohou spojit v souvislosti se sdílenými cíly a postupy a dát tak zrod pevně zakořeněnému smyslu pro společné. A ještě spíše tak mohou v rámci mezinárodní komunity vznikat jednotné instituce, které jsou schopny prokazovat službu, aniž by popíraly identitu, důstojnost a zodpovědnou svobodu každé země. Služba těchto institucí pak bude pokleknutím před potřebami různých národů. Odhalí totiž schopnosti a potřeby druhého. Stane se odmítnutím lhostejnosti a takové mezinárodní spolupráce, která je plodem utilitaristického egoismu. Tyto společné organismy naopak budou dělat něco pro druhé.

Takováto služba není pouhým etickým úsilím či formou dobrovolnické práce, ani není ideálním cílem. Je to naopak volba, která se rodí ze sociální vazby, založené na lásce, schopné budovat nové lidstvo, nový způsob života. Když dáme převážit národním zájmům nebo individualismu, neodstraníme konflikty ani správně nezařadíme lidská práva. Nejdůležitější právo národa či osoby nespočívá v tom, že mu není upíráno realizovat své touhy, nýbrž že je může realizovat skutečně a celistvě. Nestačí se vyhnout nespravedlnosti, když se nepodporuje spravedlnost. Není dostatečné chránit děti před opuštěním, zneužíváním a týráním, pokud se mladí lidé nevychovávají k naplněné a nezištné lásce k lidské bytosti v jejích různých fázích, pokud se rodinám neposkytnou veškeré zdroje, kterých mají zapotřebí, aby vykonávaly své nevyhnutelné poslání, jestliže se v celé společnosti nepodpoří postoj přijetí a lásky k životu jejích členů – všech společně a každého jednotlivě.

Zralé společenství států se bude vyznačovat svobodou svých členů, která nese plnou zodpovědnost za svobodu druhých; na základě lásky, jež je činnou solidaritou. Takovéto společenství však nevyroste spontánně, nýbrž s sebou nese nezbytnou investici práce, trpělivosti, každodenního úsilí, upřímnosti, pokory a profesionality. Nevede snad tudy hlavní cesta, po které se má ubírat diplomacie jedenadvacátého století?

- dotazuje se papež František ve své předmluvě ke knize promluv bývalého státního sekretáře kard. Tarcisia Bertoneho.

(jag)