Itálie.
„Uvěznili jsme Ježíše v církvi – On teď tluče na dveře, protože chce vyjít ven“. Tato slova buenosaireského arcibiskupa při generálních kongregacích, předcházejících poslední konkláve, předznamenala budoucí pontifikát. Krátkou, avšak hutnou promluvu kard. Bergoglia, italskému týdeníku
L´Espresso (29.10.2013) tlumočil jeden z jejích posluchačů, lyonský arcibiskup, kard. Philippe Xavier Ignace Barbarin.
„Jeho naléhavá slova všechny zasáhla“, vzpomíná francouzský kardinál. „Mluvil o tom, že církev je nemocná a že o sebe musí začít pečovat. Neodkladně vyzýval k tomu, aby církev vyšla ze sebe, aby upřela pohled směrem ven. Použil přitom velmi tvrdý výraz: uvěznili jsme Krista. Požadoval také, aby biskupové byli skutečnými pastýři, a nikoliv pouhými správci“.
Nejenom tato promluva při shromáždění kardinálů před konkláve však přispěla k volbě argentinského arcibiskupa: „Jméno kardinála Bergoglia bylo ve sboru často slyšet. Oslovila jeho schopnost řídit argentinskou jezuitskou provincii v nelehkých časech vojenské diktatury. Upoutal jeho misionářský elán, pravý duch chudoby, blízkost všem svěřeným duším. Jevil se jako muž uznávaných kvalit, který dokáže vytýčit vlastní cestu a podstoupit správná rozhodnutí“, vysvětluje francouzský kardinál a dodává: „Již za pár měsíců zjišťujeme, jak všechny tyto vlastnosti uplatnil. Jednoduchý, leč jasný styl jeho kázání dokáže tnout do živého. Spolu s obsáhlým programem reformy římské kurie je právě toto proměna, kterou církev očekává a které má nezbytně zapotřebí.
Lyonský arcibiskup, který se v období uprázdněného papežského stolce pohyboval po Vatikánu na kole, souzní se sebekritikou posledních dvou papežů. Kardinál Ratzinger ve své velkopáteční meditaci ke křížové cestě v římském Koloseu (2005) neváhá upozornit na častou „špinavost, pýchu a soběstačnost těch, kteří by měli být Kristu nejblíže, tedy kněží“. Papež František mluví o zlu, které církev ochromuje v jejím nitru. „To je smutná skutečnost“, uznává kard. Barbarin. „Církev od nejprostšího věřícího až po špičky hierarchie poškozují a diskretují hříchy a pohoršující chování jejích členů. Všichni jsme hříšníci – pokud ale ve svém hříchu zapomeneme na Krista a nepodvolíme se Božímu milosrdenství, škoda může být velká. Zejména tehdy, nese-li tento hříšník zodpovědnost v církvi…Navzdory mnoha papežům v dějinách, ze kterých si nelze brát vzor, církev stále podporuje Duch svatý, který má slova věčného života“, míní lyonský arcibiskup.
Podle kardinála Barbarina dnešní společnost prochází stále se stupňujícím utrpením, z něhož jedině církev nabízí východisko: „Jak v církvi, tak v rodině a společnosti vůbec je situace stále tíživější. Jakoby společnost dospívala k vlastnímu zneplatnění. Probíhá téměř žádaný rozklad, naprogramovaný tak, aby mladé lidi odtrhl od kořenů a někdy rozvrátil celé rodiny. V církvi ovšem má každý své místo, jak vícekrát opakoval Benedikt XVI. Pán jako dva pilíře své církve vybral člověka, který jej zapřel a zbaběle jej opustil, a druhého, který na církvi parazitoval. Dokáže tedy využít každého z nás, navzdory našim slabostem a hříchům. Musíme se postupně – a to je princip graduality, často zmiňovaný Janem Pavlem II. – přesunout na cestu, kde milosrdenství a pozornost vůči každému člověku jsou nekonečné. A kde je Boží slovo přijímáno ve své absolutnosti jako pravda a světlo, které – byť nás vede momenty utrpení a úzkosti – jistě dospívá ke štěstí“, uzavírá kard. Philippe Barbarin pro italský týdeník.
(jag)