Sešli jsme se na tomto hřbitově, abychom se těsně před západem slunce usebrali a přemýšleli o své budoucnosti. Myslíme na všechny zesnulé, kteří nás v životě předešli a jsou u Pána. Krásná je vize nebe, kterou podává dnešní první čtení. Pán a Bůh, krása, dobrota, pravda, něha, plnost lásky – to vše nás očekává. Ti, kdo nás předešli a spočinuli v Pánu, jsou tam. Prohlašují, že byli zachráněni nikoli pro svoje skutky, i když je také konali, ale Pánem: „Za svou záchranu vděčíme našemu Bohu, který sedí na trůně, a Beránkovi“ (
Zj 7,10). On je tím, kdo nás zachraňuje. On přichází na sklonku našeho života, aby nás uchopil za ruku jako tatínek a převedl do onoho nebe, kde jsou naši předkové. Jeden ze starců klade otázku: „Kdo jsou tihle zde v bílém rouchu a odkud přišli?“ (
Zj 7,13). A odpovídá: „To jsou ti, kdo přicházejí z velikého soužení, roucho si do běla vyprali v Beránkově krvi“ (
Zj 7,14).
Do nebe můžeme vstoupit jedině díky Beránkově krvi, díky krvi Kristově. Právě krev Kristova nás ospravedlnila a otevřela nám nebeské brány. A připomínáme-li si dnes tyto naše bratry a sestry, kteří nás v životě předešli a jsou v nebi, činíme tak proto, že byli zachráněni Kristovou krví. Toto je naše naděje: naděje Kristovy krve! Naděje, která neklame. Jdeme-li v životě s Pánem, nikdy nás nezklame! Ve druhém čtení jsme slyšeli, jak apoštol Jan praví svým učeníkům: „Hleďte, jak velkou lásku nám Otec projevil, že se nejen smíme nazývat Božími dětmi, ale že jimi také jsme. Proto nás svět nezná... Už teď jsme Boží děti. Ale čím budeme, není ještě zřejmé. Víme však, že až on se ukáže budeme mu podobní, a proto ho budeme vidět tak, jak je“ (1 Jan 3,1-2).
Vidět Boha, být podobni Bohu – to je naše naděje. A dnes právě v den slavnosti Všech svatých, v předvečer dne zesnulých, je nezbytné přemýšlet trochu o naději. O té naději, která nás v životě provází. První křesťané znázorňovali naději jako kotvu, jako by život byl kotvou upevněnou v nebeském břehu, my všichni se ubíráme k onomu břehu a držíme se provazu této kotvy. Je to krásný obraz naděje: mít srdce zakotvené tam, kde jsou naši předci, kde jsou svatí, Ježíš, Bůh. Toto je naděje, která neklame. Dnešek i zítřek jsou dny naděje.
Naděje je tak trochu jako kvas, který rozšiřuje duši. V životě jsou obtížné chvíle, ale s nadějí jde duše vpřed a hledí na to, co nás čeká. Dnešek je dnem naděje. Naši bratři a sestry jsou v přítomnosti Boží a také my tam budeme, čistě z milosti Pánovy, půjdeme-li Ježíšovou cestou. Apoštol Jan uzavírá: „Kdo skládá tuto naději v něho, uchovává se čistý, jako je on čistý.“ (1 Jan 3,3). Také naděje nás očišťuje, nadlehčuje. Toto očišťování nadějí v Ježíši Kristu nám umožňuje jít spěšně, pohotově. Při tomto dnešním západu slunce může každý z nás přemýšlet o sklonku svého života: „Jaký bude můj odchod?“ Všichni odejdeme, všichni! Hledíme s nadějí? Hledíme s radostí, že budeme přijati Pánem? To je křesťanské smýšlení, které nám skýtá pokoj. Dnešek je dnem radosti, avšak radosti klidné, pokojné, radosti pokoje. Myslíme na odchod mnoha bratří a sester, kteří nás předešli, myslíme na odchod, až přijde. Přemýšlejme ve svém srdci a ptejme se: „Kde je zakotveno moje srdce?“ Není-li zakotveno dobře, upevněme je na onom břehu a vězme, že naděje neklame, protože Pán Ježíš neklame.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
