Vatikán.
Dnešní vydání deníku
Il Messaggero přináší rozhovor s bývalým osobním sekretářem Benedikta XVI., arcibiskupem Georgem Gänsweinem. Současný prefekt Papežského domu vytváří most mezi emeritním papežem a jeho nástupcem. Jak přiznává, tento bezprecedentní úkol leckdy vyžaduje značné úsilí.
„Řekněme, že je to – kromě řady organizačních záležitostí – skutečná výzva. Občas bych se rád poradil se svým předchůdcem v úřadě, avšak nikdo takový tu není. Snažím se denně uvádět do praxe slova papeže Františka: neuzavírat se do sebe a nemít strach“,
vysvětluje německý kněz a dodává:
„Pozornost se nejprve soustředila na Benedikta XIV., nyní je upnuta na papeže Františka, avšak naše práce a služba patří Pánu a církvi.“
Don Giorgio, jak se v kurii mons. Gänsweinovi říká, přiznává, že se na počátku nynějšího dvojpapežství vyskytly obtíže, neporozumění a závist; postupně však nastal klid. V žádném případě ovšem neexistuje riziko, že by dnes ve Vatikánu soupeřil papež s protipapežem.
„Kdo zná Benedikta XVI., ví, že takové nebezpečí nehrozí. Emeritní papež se nikdy nevměšoval do otázek církevní vlády; není to jeho styl. Jako teolog Joseph Ratzinger ví, že každé jeho slovo, pronesené na veřejnosti, by mohlo přitáhnout pozornost. Cokoliv by řekl, by vzápětí mohlo být interpretováno proti jeho nástupci nebo pro něho. Proto již nikdy nevystoupí veřejně. Naštěstí vládne mezi ním a papežem Františkem vztah upřímné úcty a bratrského citu.“
Tento velice lidský vztah vznikl ihned po konkláve, poznamenává prefekt Papežského domu, a to navzdory tomu, že osobnosti obou papežů jsou velmi odlišné. Někdo by tuto různost chtěl vykládat jako protikladnost, avšak mýlí se, míní. mons. Georg, který nadále zůstává s emeritním papežem v jedné domácnosti.
„Josephovi Ratzingerovi se daří dobře. Modlí se, čte, poslouchá hudbu, vyřizuje korespondenci, které je hodně. Přicházejí za ním návštěvy. Každé odpoledne jdeme na procházku do lesíka za klášterem a modlíme se růženec. Každý den má přesný program.“
V souvislosti s papežem Františkem nehodlá O. Georg mluvit o revoluci. Tento termín je zavádějící, soudí, revoluce totiž začala již dříve.
„Jedna věc je zřejmá – nosným pojmem petrovského úřadu papeže Bergoglia je „chudá církev“, což v prvé řadě není sociologický, nýbrž teologický výraz. Středem je chudý Kristus a z něj vše vychází. Tato skutečnost se bezpochyby dotýká životního stylu každého křesťana, a v užším slova smyslu vyžaduje zvláštní pozornost vůči nemocným a chudým. Zkoumáme-li minulost papeže Františka, zjistíme, že v Římě dělá totéž, co dělal v Buenos Aires. Kladl bych důraz někam jinam – na cenné osobní svědectví současného papeže. Osobní příklad je jeho pastorační metoda.“
Je normální, že změna pontifikátu s sebou nese organizační změny. Arcibiskup Gänswein je nepovažuje za revoluci, nýbrž za prostý úkon vládní zodpovědnosti. Reformy vyžadují čas, upozorňuje, nicméně je zvědav na jejich výsledek. Co se redukce personálu týče, je nutné zvážit, že Svatý stolec zaměstnává méně lidí než kupříkladu jednotlivé německé diecéze, konstatuje bývalý osobní sekretář papeže Benedikta XVI.
V závěru rozhovoru pro italský list se O. Georg ještě vrací k méně šťastným momentům bývalého pontifikátu – aféře Vatileaks a zejména odvolání ředitele vatikánské banky, profesora Gotti Tedeschiho.
„Na ten den se dobře pamatuji – byl to 24. květen. Téhož dne byl také zatčen náš papežský komorník Paolo Gabriele. Na rozdíl od převažujícího mínění tyto dvě události nejsou nijak propojeny, nanejvýš je to nešťastná, až ďábelská, souhra náhod. Benedikt XVI. povolal profesora Gottiho do Institutu náboženských děl (IOR), aby zde uskutečňoval politiku transparentnosti. Papež byl velmi překvapen, když mu dozorčí rada banky vyslovila nedůvěru. Papež si profesora Gottiho vážil a měl ho rád. Zároveň však ctil příslušné kompetence a zodpovědnosti a rozhodl se, že v daný okamžik nezasáhne. Ačkoliv papež Gottiho Tedeschiho po jeho odvolání už nikdy nepřijal, udržoval s ním vhodným a diskrétním způsobem stálý kontakt.“
Uvedl bývalý osobní sekretář emeritního papeže pro italský deník.
(jag)