Nový portál Vatikánského rozhlasu

V Krédu hned po vyznání „víry v jednu církev“ dodáváme přívlastek „svatou“, tedy vyznáváme svatost církve, a tato charakteristika se již od samého počátku vyskytuje ve vědomí prvních křesťanů, kteří si říkali jednoduše „svatí“ (srov. Sk 9,13.32.41; Řím 8,27; 1 Kor 6,1), protože měli jistotu, že církev je posvěcována Božím působením, Duchem svatým. V jakém smyslu je však církev svatá, vidíme-li, že historická církev zakusila během svojí pouti staletími tolik těžkostí, problémů a temných chvil? Jak může být svatá církev, která je tvořena lidskými bytostmi, hříšníky. Muži hříšníci, ženy hříšnice, kněží hříšníci, sestry hříšnice, biskupové hříšníci, kardinálové hříšníci, papež hříšník? Všichni. Jak může takováto církev být svatou?

1. V odpovědi na tuto otázku bych se chtěl nechat vést úryvkem z listu sv. Pavla křesťanům v Efesu. Apoštol, který si bere za příklad rodinné vztahy, píše, že „Kristus miloval církev a vydal sám sebe za ni, aby ji posvětil“ (Ef 5,25-26). Kristus miloval církev tím, že cele vydal sám sebe na kříži. Co to znamená? Znamená to, že církev je svatá, protože vychází z Boha, který je svatý, je jí věrný a nevydává ji do moci smrti a zla (srov. Mt 16,18); je svatá, protože Ježíš Kristus, Svatý Boží (srov. Mk 1,24), je s ní nerozlučně sjednocen (Mt 28,20); je svatá, protože je vedena Duchem svatým, který očišťuje, proměňuje a obnovuje. Není svatá pro naše zásluhy, ale protože ji Bůh činí svatou. Je to plod Ducha svatého a Jeho darů. My neděláme církev svatou. Bůh, Duch svatý ve Své lásce činí církev svatou.

2. Můžete mi říci: Církev je však tvořena hříšníky, denně to vidíme. A to je pravda. Jsme církev hříšníků. A my hříšníci jsme povoláni nechat se přetvářet, obnovovat a posvěcovat Bohem. V dějinách se vyskytlo pokušení některých, kteří tvrdili, že církev je pouze církví čistých, těch, kdo jsou naprosto koherentní, přičemž ty ostatní je třeba odsunout. To není pravda. To je hereze! Církev, která je svatá, neodmítá hříšníky, neodmítá nás všechny, neodmítá, protože volá všechny, přijímá je a je otevřena i těm nejvzdálenějším, volá všechny, aby se nechali zahrnout milosrdenstvím, něhou a odpuštěním Otce, který všem dává možnost potkat Jej a jít ke svatosti. „Ale, Otče, já jsem velký hříšník, mám velké hříchy, jak se mohu cítit součástí církve?“ Drahý bratře, drahá sestro, právě to Pán chce, abys mu pověděl: „Pane, jsem zde se svými hříchy“. Je tady někdo z vás bez hříchu? Někdo z vás? Nikdo, nikdo z nás. Všichni s sebou neseme svoje hříchy. Pán však chce slyšet, abychom mu řekli: „Odpusť mi, pomoz mi jít, přetvoř moje srdce!“ A Pán může přetvořit srdce. Bůh, s nímž se setkáváme v církvi, není nelítostným soudcem, nýbrž Otcem z evangelního podobenství. Můžeš být synem, který opustil domov a do dna prožil vzdálení se Bohu. Když máš sílu říci: chci se vrátit domů, najdeš dveře otevřené, Bůh ti vyjde v ústrety, protože tě neustále čeká. Bůh tě stále čeká, objímá, líbá a strojí ti hostinu. Takový je Pán, taková je něha našeho nebeského Otce. Pán z nás chce mít církev, která umí otevřít náruč a přijmout všechny a která není domovem málokterých, nýbrž domovem všech, kde všichni mohou být obnoveni, přetvořeni a posvěceni Jeho láskou, ti nejsilnější i ti nejslabší, hříšníci, lhostejní i ti, kteří jsou sklíčeni a zmateni. Církev umožňuje všem, aby se vydali cestou svatosti, jež je cestou křesťana; přivádí nás k setkání s Ježíšem Kristem ve svátostech, zvláště ve zpovědi a eucharistii; předává nám Boží Slovo a umožňuje nám žít v lásce, v Boží lásce vůči všem. Ptejme se tedy: necháme se posvěcovat? Jsme církví, která volá a přijímá s otevřenou náručí hříšníky, která dodává odvahu a naději anebo jsme církví uzavřenou do sebe? Jsme církví, ve které se žije Boží láska a v níž vládne pozornost vůči druhému a v níž se jedni modlí za druhé?

3. Poslední otázka: Co mohu učinit já, který se cítím slabým, křehkým hříšníkem? Bůh ti říká: neměj strach před svatostí, neměj strach mířit vysoko, nechat se milovat a očišťovat Bohem, nemít strach nechat se vést Duchem svatým. Nechme se nakazit svatostí Boží. Každý křesťan je povolán ke svatosti (Lumen gentium, 39-42) a svatost neznamená v první řadě uskutečňovat mimořádné věci, nýbrž nechávat působit Boha. Setkání naší slabosti s mocí Jeho milosti a důvěra v Jeho působení nám umožňuje žít v lásce, konat všechno s radostí a pokorou pro slávu Boží a ve službě bližnímu. Francouzský spisovatel, Léon Bloy, pronesl na sklonku svého života známý výrok: „V životě existuje jediný smutek, že nejsme svatí.“ Neztrácejme naději ve svatost, vydejme se všichni touto cestou. Chceme být svatí? Pán nás všechny očekává s otevřenou náručí, čeká na nás, aby nás na cestě svatosti provázel. Žijme s radostí svoji víru, dovolme Pánu, aby nás měl rád… prosme Boha o tento dar v modlitbě pro sebe i pro druhé.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Generální audience