1. „Běda těm, kdo si zpupně žijí na Sióně, bezstarostně na samařské hoře...léhají na ložích ze slonoviny“ (
Am 6.1.4), jedí, pijí, zpívají, baví se a nestarají se o problémy druhých.
Tvrdá jsou slova proroka Amosa, ale varují nás před nebezpečím, kterému jsme vystaveni všichni. Co tento Boží posel pranýřuje? Co staví před zraky svých současníků i před naše zraky? Riziko zpohodlnění, komfortu a světáctví v životě a v srdci; situaci, kdy se vlastní blahobyt stává středem. Je to tatáž zkušenost boháče z evangelia (
Lk 16,19-31), oděného do luxusních šatů, který denně pořádal skvělou hostinu; to bylo pro něho důležité. A žebrák, který byl u jeho dveří a neměl co jíst? To nebyla jeho starost, to se jej netýkalo. Pokud klademe věci, peníze, světáctví do středu svého života, uchvátí nás, ovládnou a ztratíme svoji lidskou identitu. Všimněte si, že boháč v evangeliu nemá jméno, je prostě „boháč“. Věci a jeho majetek mu dávají tvář, nemá jinou.
Zkusme se však zeptat: jak se to stane? Jak je možné, že lidé, možná i my, podléhají riziku uzavřít se do sebe, vkládat svoji jistotu do věcí, které nám v posledku ukradnou tvář, naši lidskou tvář? Dojde k tomu, jakmile nedbáme na paměť Boží. „Běda těm, kdo si zpupně žijí,“ praví prorok. Chybí-li Boží paměť, všechno se zploští a váže na ego, na můj blahobyt. Život, svět i druzí ztrácejí konzistenci, nemají už vliv. Všechno je redukováno na jediný rozměr, jímž je vlastnění. Ztratíme-li paměť Boží, sami ztratíme konzistenci, budeme prázdní, ztratíme svoji tvář jako boháč z evangelia! Kdo se žene za nicotnostmi, zničí sám sebe – říká jiný velký prorok, Jeremiáš (srov. Jer 2,5). Jsme učiněni k obrazu a podobě Boha, nikoli k obrazu a podobě věcí či idolů!
2. Hledím-li tedy na vás, ptám se: kdo je katecheta? To je ten, kdo opatruje a živí paměť Boží; střeží ji v sobě a umí ji probouzet v druhých. Je krásné upamatovávat se na Boha jako Panna Maria, která tváří v tvář podivuhodnému Božímu jednání ve svém životě, nemyslí na pocty, prestiž, bohatství a neuzavírá se do sebe. Naopak. Co činí po přijetí Andělova zvěstování a početí Božího Syna? Vydává se na cestu za starší příbuznou Alžbětou, také těhotnou, aby jí pomáhala, a první, co učiní při setkání s ní, je to, že se upamatuje na Boží jednání, Boží věrnost ve vlastním životě, v dějinách svého lidu, v našich dějinách: „Velebí má duše Hospodina, ...neboť shlédl na svou nepatrnou služebnici... jeho milosrdenství trvá od pokolení do pokolení“ (Lk 1,46.48.50). Maria má paměť Boží.
Tento Mariin chvalozpěv obsahuje také paměť jejích osobních dějin, Božích dějin s ní, její vlastní zkušenost víry. A tak je tomu u každého z nás, u každého křesťana: víra obsahuje paměť Božích dějin s námi, paměť setkání s Bohem, který jedná jako první, tvoří a zachraňuje, proměňuje nás; víra je pamětí Jeho Slova, které rozehřívá srdce, Jeho skutků spásy, kterými nám dává život, očišťuje nás, opatruje a živí. Katecheta je křesťan, který dává tuto paměť do služeb zvěstování, nikoli aby byl viděn, nikoli aby mluvil o sobě, ale aby mluvil o Bohu, Jeho lásce a Jeho věrnosti. Říkat a předávat všechno, co Bůh zjevil, tedy učení víry v jeho úplnosti, bez zkracování či doplňování.
Svatý Pavel radí svému učedníkovi a spolupracovníkovi Timotejovi především jedno: Pamatuj na Ježíše Krista Zmrtvýchvstalého, kterého jsem hlásal a pro kterého trpím (2 Tim 2,8-9). Apoštol tak může mluvit proto, že sám pamatoval na Krista, který jej povolal, když byl pronásledovatelem křesťanů, dotknul se jej a proměnil Svojí milostí.
Katecheta je tedy křesťanem, který si uchovává paměť Boží, nechává se v celém svém životě vést Boží pamětí a dovede ji probouzet v druhých. A to je náročné! Vyžaduje to celý život! Čím jiným je Katechismus, ne-li pamětí Boží, pamětí Jeho jednání v dějinách, Jeho přebývání s námi v Kristu, přítomném v jeho Slovu, ve svátostech, v jeho církvi, jeho lásce? Drazí katecheté, ptám se vás, jsme my pamětí Boha? Jsme opravdu jako hlídky, které probouzejí v druhých paměť Boží, která rozehřívá srdce?
3. „Běda zpupným na Sióně,“ říká prorok. Jakou cestou se ubírat, abychom nebyli zpupnými, těmi, kteří kladou svoji jistotu sami do sebe a do věcí, nýbrž muži a ženami Boží paměti? V druhém čtení poskytuje svatý Pavel Timotejovi několik indikací, jež mohou určovat cestu také katechetovi, naši cestu: usilovat o spravedlnost, zbožnost, víru, lásku, trpělivost a mírnost (srov. 1 Tim 6,11).
Katecheta je člověk Boží paměti, pokud má trvalý, životný vztah k Němu a k bližnímu; pokud je člověkem víry, který opravdu důvěřuje Bohu a v Něho skládá svou jistotu; pokud je člověkem charity, lásky a ve všech vidí bratry; pokud je člověkem hypomoné, trpělivosti a vytrvalosti, který umí čelit těžkostem, zkouškám a neúspěchům klidně a s nadějí v Pánu; pokud je člověkem mírným, schopným porozumění a milosrdenství.
Prosme Pána, abychom všichni byli muži a ženami, kteří opatrují a živí paměť Boží ve vlastním životě a dovedou ji probouzet v srdci druhých.
Amen
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
