Nový portál Vatikánského rozhlasu

V Krédu říkáme „Věřím v jednu církev“, tedy vyznáváme, že církev je jediná a tato církev je sama v sobě celkem. Podíváme-li se však na katolickou církev ve světě, zjistíme, že má skoro 3000 diecézí roztroušených ve všech kontinentech: tolik jazyků, tolik kultur! Tady (na Svatopetrském náměstí) jsou biskupové mnoha rozdílných kultur z mnoha zemí. Je zde biskup ze Sri Lanky, biskup z Jižní Afriky, biskup z Indie. Je jich tu mnoho… biskupové Latinské Ameriky. Církev je roztroušena po celém světě. A přece tisíce těchto katolických společenství tvoří jediný celek. Jak je to možné?

1. Souhrnnou odpověď nacházíme v Kompendiu katechismu katolické církve, který říká, že katolická církev „má jedinou víru, jediný svátostný život, jedinou apoštolskou posloupnost, jednu naději a tutéž lásku“ (č.161). Je to krásná definice, jasná a dobře nás vede. Jednota ve víře, v naději, v lásce, jednota ve svátostech a ve službě – to jsou sloupy, které nesou a drží pohromadě jedinou obrovskou stavbu církve. Kamkoli přijdeme, i v té nejmenší farnosti, v tom nejztracenějším koutu této země je jedna církev; jsme doma, v rodině, jsme mezi bratry a sestrami. A to je obrovský dar Boží. Církev je jedna pro všechny. Není jedna církev pro Evropany, jedna pro Afričany, jedna pro Američany a pak pro Asiaty a obyvatele Oceánie. Nikoli, všude tatáž. Je to jako v rodině. Jednotliví její členové mohou být daleko od sebe, roztroušeni ve světě, ale hluboká pouta, která je spojují, zůstávají pevná, ať už jsou vzdáleni jakkoli. Myslím např. na zkušenost Světových dnů mládeže v Rio de Janeiro. V nezměrném zástupu mladých na pláži v Copacabana byla slyšet spousta jazyků, byly vidět velmi odlišné tváře, setkávaly se různé kultury, a přece tam vládla hluboká jednota, formovala se jediná církev, jednota, kterou bylo možno vnímat. Všichni si položme otázku: jakožto katolík cítím tuto jednotu? Žiji tuto jednotu církve? Anebo mne nezajímá, protože jsem uzavřen do své malé skupinky nebo do sebe sama? Jsem z těch, kteří církev „privatizují“ pro sebe, svoji skupinu, svůj národ, své přátele? Je smutné nalézt církev „privatizovanou“ tímto egoismem a tímto nedostatkem víry. Je to smutné! A když slyším, že mnozí křesťané ve světě trpí, jsem lhostejný anebo je to, jako kdyby trpěl někdo z rodiny? Když přemýšlím nebo slyším o tolika pronásledovaných křesťanech, kteří dávají i vlastní život za svou víru, dotýká se to mého srdce anebo ne? Jsem otevřený onomu bratru či sestře z rodiny, kteří dávají život pro Ježíše Krista? Modlíme se za ty druhé? Položím vám otázku, ale neodpovídejte nahlas, nýbrž jen v srdci: kdo se modlí za pronásledované křesťany? Kolik? Modlím se za onoho bratra a onu sestru, kteří jsou v těžkostech, aby vyznávali a hájili svoji víru? Je důležité dívat se za vlastní ohrádku, cítit se církví, jedinou Boží rodinou!

2. Učiňme další krok a zeptejme se: není tato jednota zraněna? Můžeme tuto jednotu zraňovat? Bohužel, vidíme, že v průběhu dějin - i nyní - nežijeme vždy jednotu. Někdy povstávají nedorozumění, konflikty, napětí a rozdělení, která ji zraňují, a církev ztrácí tvář, kterou bychom chtěli, neprojevuje lásku, jakou chce Bůh. Tato rozdělení vytváříme my! A podíváme-li se na ta, která dosud existují mezi křesťany: katolíky, pravoslavnými, protestanty… cítíme, jak je obtížné tuto jednotu plně zviditelnit. Bůh nám dává jednotu, ale my ji nezřídka stěží žijeme. Je třeba hledat a budovat společenství, vychovávat ke společenství, překonávat nedorozumění v rodině, církevních společenstvích i v ekumenickém dialogu. Náš svět potřebuje jednotu. Je doba, kdy všichni potřebují jednotu, potřebujeme smíření a společenství. A církev je domovem společenství. Svatý Pavel řekl křesťanům z Efesu: „ Povzbuzují vás tedy já, vězněný pro Pána: Žijte způsobem hodným toho povolání, které jste dostali: buďte přitom všestranně pokorní, mírní a trpěliví; snášejte se navzájem v lásce a horlivě se snažte zachovávat jednotu ve smýšlení spojeni poutem pokoje“ (Ef 4,1-3). Pokora, mírnost, velkodušnost, láska kvůli zachování jednoty. Toto jsou cesty, opravdové cesty církve. Stále více je vnímejme. Pokora proti marnivosti, proti pýše, mírnost, velkodušnost, láska kvůli zachování jednoty. A Pavel pokračuje: jedno tělo, to Kristovo, které přijímáme v eucharistii; jeden Duch, Duch svatý, který oživuje a stále znovu vytváří církev; jediná naděje, život věčný; jediná víra, jeden křest, jediný Bůh, Otec všech (srov. Ef 4,4-6). Toto bohatství nás sjednocuje! A toto je pravé bohatství: to co nás sjednocuje, nikoli to, co rozděluje. Toto je bohatství církve! Každý ať si dnes položí otázku: podporuji růst jednoty v rodině, ve farnosti, ve společenství, anebo jsem mluvka, drbna? Působím rozdělení, potíže? Neznáte zlo, které způsobují klevety církvi, farnostem a společenstvím? Působí zlo. Klepy zraňují. Dříve než začne křesťan klevetit, měl by se kousnout do jazyka. Ano či ne? Kousnout se do jazyka, to nám prospěje, protože jazyk napuchne a nelze mluvit, nelze klevetit. Mám pokoru hojit trpělivě a obětavě rány ve společenství?

3. A nakonec poslední krok, více do hloubi. A je to krásná otázka: kdo je hybatelem jednoty církve? Je to Duch svatý, kterého jsme všichni přijali ve křtu a také ve svátosti biřmování. Naše jednota není v první řadě plodem našeho konsensu nebo demokracie uvnitř církve, anebo naší snahy se dohodnout, ale přichází od Toho, který působí jednotu v různosti, protože Duch svatý je harmonie, vždycky působí harmonii v církvi. Je to harmonická jednota mnoha odlišností kultur, jazyků a mentalit. Duch svatý je hybatel. Proto je důležitá modlitba, která je duší snahy nás - mužů i žen - o společenství a jednotu. Modleme se k Duchu svatému, aby přišel a obnovil tvář země.

Prosme Pána: Dej nám, abychom byli stále více jednotní a nebyli nikdy nástroji rozdělení; učiň, ať se snažíme, jak říká jedna krásná františkánská modlitba, nést lásku tam, kde je nenávist, odpuštění tam, kde je křivda, a jednotu tam, kde je nesvár. Ať se tak stane.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Generální audience