Nový portál Vatikánského rozhlasu

Cagliari. Na půdě teologické fakulty v Cagliari se v neděli odpoledne uskutečnilo setkání papeže se světem kultury. Přítomni však byli i akademici z ostatních vysokoškolských učilišť Sardinie a další místní kulturní činitelé.
Papež František hned v úvodu předeslal, že nebude mít přednášku, ale nabídne na základě svých lidských a pastoračních zkušeností pár úvah o nynější krizi na základě evangelní epizody o zklamaných emauzských učednících odcházejících po Ježíšově smrti z Jeruzaléma. Své úvahy shrnul do třech klíčových slov: rozčarování, rezignace a naděje.

Pocity rozčarování emauzských učedníků přirovnal papež k těm současným způsobených „krizí týkající se dějinné a existenciální přítomnosti i budoucnosti člověka v naší západní civilizaci“.

„Když říkám krize, nemyslím tragédii. Číňané píší slovo krize za použití dvou znaků. Jeden znamená nebezpečí a druhý příležitost. Mluvíme-li o krizi, mluvíme o nebezpečích, ale také o příležitostech. V tomto smyslu tedy toto slovo užívám. Každá doba v sobě má kritické prvky, ale během posledních čtyřech století, nebyly zásadní jistoty života lidských bytostí otřeseny tolik jako v naší době.“

Tato krize může vést k rezignaci, pokračoval dále papež, k pesimismu vůči jakékoli účinné intervenci.

„V určitém smyslu jde o jakési „vystoupení“ z dynamiky nynější dějinné peripetie poukazováním na její nejvíce negativní aspekty se smýšlením podobajícím se duchovnímu a teologickému hnutí z 2. století po Kristu, které bývá označováno jako „apokalyptické“. Nemáme my také toto pokušení přemýšlet apokalypticky? Toto pesimistické pojetí lidské svobody a historických procesů vede k jakési paralýze inteligence i vůle. Rozčarování vede také k jakémusi útěku a hledání „ostrůvků“ či momentů klidu.“

Tento postoj, řekl dále papež, je vlastně postojem Piláta myjícího si ruce. Jeví se jako pragmatický, ale de facto ignoruje volání po spravedlnosti, lidskosti a sociální odpovědnosti a vede k individualismu, pokrytectví, ne-li k určitému cynismu. Toto pokušení je před námi, vydáme-li se cestou rozčarování a zklamání.

Právě nynější dějinný moment však nutí hledat i nalézat stezky naděje, v čemž je právě role univerzity velmi cenná. Papež pak v této souvislosti nabídnul tři podněty k zamyšlení nad významem univerzit jakožto míst: a) rozlišování, b) vytváření kultury setkání a c) formace k solidárnosti.

„Je důležité číst v realitě a dívat se jí do tváře. Ideologická či stranická čtení neposlouží, živí jenom iluze a rozčarování. Číst v realitě, ale také ji žít beze strachu, bez útěků a bez katastrofismů. Každá krize i ta nynější je přechodem, porodní bolestí, která nese soužení, těžkosti a utrpení, ale která má v sobě horizont života a obnovy, nese sílu naděje.“

Krize, pokračoval Svatý otec, se může stát momentem očištění a přehodnocení našich ekonomicko-sociálních modelů a určitého pojetí pokroku, které živilo iluze, aby se obnovila lidskost ve všech dimenzích.

„Když se neznámý pocestný, kterým je Vzkříšený Ježíš, připojí ke dvěma smutným a sklíčeným emauzským učedníkům, nesnaží se zakrývat realitu Ukřižování, zdánlivé porážky, která způsobila jejich krizi, ale naopak je vybízí ke čtení v této realitě a dovádí je ke světlu Svého Zmrtvýchvstání: „Jak jste nechápaví a váhaví uvěřit... Což to všechno nemusel Mesiáš vytrpět, a tak vejít do své slávy?“ (Lk 24,25-26). Rozlišovat znamená neutíkat, ale seriózně a bez předsudků číst v realitě.“

Izolace a uzavřenost do sebe a do vlastních zájmů není nikdy cestou naděje, řekl dále papež. Tou je kultura sblížení a setkání.

„Univerzita je privilegovaným místem, kde se prosazuje, učí a žije tato kultura dialogu, který neklade diference a pluralismy nekriticky na stejnou rovinu, což je jedno z rizik globalizace, ale ani je nevyhrocuje, aby z nich činil důvod ke střetu, nýbrž otevírá ke konstruktivní konfrontaci. Znamená to chápat a zhodnocovat bohatství druhého, brát jej v úvahu nikoli lhostejně či bázlivě, nýbrž jako faktor růstu.“

Když se Ježíš přiblíží ke dvěma učedníků, poukázal papež znovu na epizodu s emauzskými učedníky, naslouchá jejich čtení v realitě, jejich deziluzím a vede s nimi dialog.

„A právě takto roznítí v jejich srdci naději, otevře nové horizonty, které už byly přítomny, ale dává je poznat teprve setkání se Zmrtvýchvstalým. Nemějte strach ze setkání, z dialogu, z konfrontace i mezi univerzitami na všech úrovních. Tady jsme v sídle teologické fakulty. Dovolte mi, abych vám řekl: nebojte se otevřít také horizontům transcendence, setkání s Kristem či prohloubení vztahu k Němu. Víra nikdy neredukuje prostor rozumu, ale otevírá jej k integrální vizi člověka a reality, a brání před nebezpečím redukce člověka na „lidský materiál“.“

V této nynější krizi totiž hrozí, řekl dále papež, že slovo solidarita bude vyškrtnuto z lidského slovníku.

„Rozlišování reality, přijetí krize, prosazování kultury setkání a dialogu orientuje k solidaritě jakožto základnímu prvku obnovy naší společnosti. Setkání, dialog mezi Ježíšem a dvěma emauzskými učedníky, který opět rozžíhá naději a obnovuje jejich životní cestu, vede ke sdílení: poznali Jej při lámání chleba. Je to znamení eucharistie, Boha, jenž se stává v Kristu blízkým natolik, že se zpřítomňuje trvale a dává účast na Svém vlastním životě. A tím říká všem, i těm, kdo nevěří, že právě v solidaritě - nikoli verbální, ale žité - se vztah považující druhého za „lidský materiál“ nebo „číslo“, mění na vztah vůči člověku. Není budoucnost pro žádnou zemi, pro žádnou společnost a pro náš svět, pokud všichni nebudeme solidárnější. Solidarita je tudíž způsob vytváření dějin, vitální prostor, ve kterém konflikty, napětí i protějšky dosahují harmonie, která rodí život.“

PLNÉ ZNĚNÍ promluvy Svatého otce je ZDE

Řekl mimo jiné papež František na univerzitě v Cagliari.

K závěrečnému bodu pastorační návštěvy Svatého otce na Sardinii, totiž k nedělnímu setkání papeže s mládeží se ještě vrátíme.

Další články z podrubriky Cesty v Itálii

(mig)