Proč se lidé dívají tak rádi na gangsterské filmy? Jistě ne proto, že by schvalovali zločin a zaměňovali tak dobro za zlo. Naopak, kriminální příběhy jsou napínavé právě tím, že se v nich jako v pohádkách utká dobro se zlem, ze začátku jakoby prohrává, ale nakonec zvítězí. Dobré detektivní příběhy obsahují nadto i nějakou životní moudrost.
Jednu takovou moudrost vyzdvihuje i sám Pán Ježíš: že „synové tohoto světa jsou totiž k sobě navzájem prozíravější než synové světla“. (srov. Lk 16,1-13) Stěžujeme si například na to, jak jsou státní instituce stále ještě prolezlé bývalými komunisty, nezřídka najdeme i ve vrcholné politice bývalé estébáky. Lze to vysvětlit pouze tím, že tito lidé jsou spolu v kontaktu, vytvářejí určitou síť a navzájem si pomáhají.
Pomáhají si navzájem podobně i křesťané? Na začátku tomu tak skutečně bylo. „Obec věřících měla jedno srdce a jednu duši. […] A tak nikdo u nich nežil v nouzi. Kdo měli totiž pole nebo dům, prodávali je a peníze za to stržené přinášeli a kladli apoštolům k nohám. Z toho se pak rozdělovalo každému, jak kdo potřeboval.“ (Sk 4, 32a.34n) Ze Skutků apoštolů víme, že právě ochota sdílet mezi sebou všechen majetek, činilo první jeruzalémskou křesťanskou komunitu tak atraktivní. Ani dnes nechybí společenství, jako například německá Katholische Integrierte Gemeinde, kde žijí rodiny, jež sdílejí všechno mezi sebou. Je to ovšem také důkazem toho, že farnosti, které by měly být buňkami vzájemné solidarity a zájmu jeden o druhého, se omezují povětšině na nabídku mše svaté, kam každý přijde a zase odejde. V podstatě to vypadá dnes již tak, že k tomu, aby člověk mohl žít plnohodnotný život jako křesťan, potřebuje být členem nějakého hnutí. Problém to však není nový: sv. František z Assisi nezamýšlel založit nějaký řád, ale pouze žít chudobu. Příčilo se mu však, že aby mohl jednoduše žít evangelium, bylo zapotřebí papežského schválení.
Vraťme se však k těm gangsterským filmům. Vzpomínám si na jeden, který mě ještě za mlada zvlášť zaujal. Šlo o to, že skupina elegantních lupičů ve smokingu pronikla do kasina a zatímco část z nich spokojeně hrála hazardní hry, druhá vyloupila penězi přeplněné trezory herny. To nejzajímavější a vlastně i poučné bylo to, s jakou precizností gangsteři všechno naplánovali a s jakou svědomitostí akci provedli. Možná se někdo pozastaví nad výrazem „svědomitost“. Pak se ale o to víc musí divit, že Ježíš chválí prozíravost nepoctivého správce. Zdá se až pohoršlivé, že náš Pán, zosobnění všech ctností, nám dává za příklad podvodníky, zloděje, kteří se podkopávají do domu, násilníky a válečníky. Například uvádí krále, který táhne do války a kalkuluje chladnokrevně svoje síly, může-li s nimi přemoci protivníka. Proč vybírá tak skandalózní příklady?
Všimněme si, že všechny mají něco společného. Je to nasazení, inteligence, profesionalita, pečlivost, plánování a odvaha v provedení díla. Vidí-li člověk známý film Kmotr, zejména onu scénu, ve které gangsteři jednoho klanu ukryjí zbraň ve splachovacím zařízení toalety, kde ji nikdo netuší, a mohou tak uskutečnit svůj kriminální čin, nemůže se ubránit obdivu k vynalézavosti a důvtipu těchto zlosynů. Nejpůsobivější scéna je však ta, v níž kmotrův syn ubrání svého otce a sám sebe před hrozivou přesilou ozbrojenců pouhým gestem pravé ruky, kterou sahá po revolveru, který vůbec nemá. To je tedy odvaha, a svého druhu i víra, naděje a láska – k svému otci.
Postavme si otázku: Investujeme do svých dobrých děl stejnou odvahu, důslednost a houževnatost? Rozvíjíme srovnatelně svou vlastní fantasii? Trpíme za bezesných nocích přemítáním o tom, jak pomoci bližnímu? Jsme ochotni prokopat se až k srdci člověka, kterého jsme doposud bytostně odmítali? Odpověď asi nebude lehká, ale je jisté, že ji svému Pánu dlužíme.
Jedním, kdo to pochopil, byl Ignác z Loyoly. Když už jako generál nově vzniklého řádu posílá první Tovaryše do Irska, dává jim pozoruhodnou instrukci, jak vést rozhovory: „Musíte postupovat obdobně jako zlý duch, který chce ovládnout duši člověka. Vejít s tím, co je jeho (toho člověka), a vyjít s tím vlastním.“ Neopomene však nakonec dodat: „On, tedy zlý duch, to dělá pro škodu člověka. Vy však pro jeho dobro.“ Je to jedna z konkretizací principu agere contra (jednat proti), pro Ignáce typického: Kdo to nechce pochopit, zůstane pohoršen a bude se cítit potvrzen ve špatném názoru o jesuitech. Ve skutečnosti tu však Ignác dává onu odpověď, kterou Kristus čeká, totiž takový zájem o člověka, že nám stojí za ještě větší nasazení (ono ignaciánské magis) všech svých sil a schopností, než jaké vynaloží zločinci a zlí duchové pro zlo.
Henry Kissinger, dlouholetý ministr zahraničí Spojených států líčí ve svých memoárech, jak musel často jednat se svým sovětským protějškem Andrejem Gromykem. Svou zkušenost shrnuje do těchto slov: „Přišel na jednání vždy pekelně dobře připraven! Nešlo se pouštět s ním do rozhovoru, když člověk nebyl co možná nejlépe připraven. Věděl všechno nazpaměť.“ Společenství křesťanského života vedl v Janově italský jesuita ze Sardinie Enrico Deidda. Každý den přišel s nějakým novým nápadem. Mladí o něm říkali: „Lui sa più del diavolo! – Ten toho ví víc než ďábel.“ To byl největší kompliment, který mu mohli udělat. Byl to vskutku skvělý syn sv. Ignáce, o kterém platila slova Žalmu 1 „Blaze muži […] který rozjímá nad zákonem Hospodinovým ve dne i v noci“.
Možná by to ve světě vypadalo o něco lépe, bylo méně chudých, opuštěných a nešťastných, kdyby křesťané přemýšleli o Hospodinově zákoně dnem i nocí, přicházeli každé ráno s novým nápadem a přitom důvěřovali víc v gesto rukou pozdvižených k nebi (1 Tim 2,1-8) než v nekonečné diskuse, jak by to v Církvi mělo vypadat. Tam, kde se člověk oddá cele Pánu, se v něm probudí nevídané kreativní síly a chuť získat pro Krista celý svět. Sledujeme-li závratné tempo, kterým nás papež František chce vyburcovat z letargie, nemůžeme než společně s ním uvěřit, že jsme toho schopni a že musíme jednat!
Foto Česká spořitelna v Praze Vršovicích.
odeslat článek
vytisknout článek
