Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. Papež František se v poledne setkal s účastníky desáté mezinárodní konference katolických porodníků a gynekologů, která v těchto dnech probíhá v italském hlavním městě ( 18.-22.9.). Pod titulem „Nová evangelizace, porodnická praxe a péče o matku“ ji organizuje Evropská federace asociací katolických lékařů za podpory Papežské akademie pro život. Zhruba stovka účastníků sympozia pochází ze všech světadílů. Českou republiku zastupovala MUDr. Ludmila Lázničková z Centra naděje a pomoci (CENAP) z Brna.
Svatý otec ve třech bodech nastínil poslání katolického lékaře v současném kontextu:

1. První úvaha, o kterou bych se s vámi chtěl podělit, je tato: v souvislosti s lékařským povoláním dnes zažíváme paradoxní situaci. Na jedné straně – díky Bohu – konstatujeme pokrok v medicíně. Mnozí vědci nelitují námahy, pracují se zanícením a věnují se výzkumu nových léčebných postupů. Na druhé straně ovšem hrozí nebezpečí, že lékař ztratí svou identitu služebníka života. Kulturní ztráta orientace narušila také činnost, která se jevila jako nenapadnutelná – tedy vaši oblast, medicínu! Ačkoliv má ze své přirozenosti povolání zdravotníka být službou životu, je často přiváděno k tomu, aby život nerespektovalo. Encyklika Caritas in veritate nám ovšem připomíná, že „ otevřenost vůči životu je středem pravého rozvoje. (…) Pokud se ztratí osobní a sociální vnímavost k přijímání nového života, ochabují také jiné formy přijetí užitečné v sociálním životě. Přijetí života utvrzuje morální energie a uschopňuje ke vzájemné pomoci.“ (28). Bez této otevřenosti životu neexistuje pravý rozvoj… Paradoxní situace tedy spočívá v tom, že zatímco jsou lidem přisuzována stále nová práva – někdy rovněž domnělá práva, život jako prvotní hodnota a základní lidské právo pokaždé není chráněn. Konečným účelem lékařské činnosti vždy zůstává obrana a podpora života.

2. Druhý bod : v tomto rozporuplném kontextu církev apeluje na svědomí každého zdravotnického odborníka i dobrovolníka, a zejména pak na svědomí vás, porodníků a gynekologů, kteří jste povoláni ke spolupráci při zrodu nového lidského života. Vaše ojedinělé poslání a povolání vyžaduje studium, uvědomělost a lidskost. Dříve se ženám, které pomáhaly při porodu, říkalo „spolumatka“ – jako by se stávaly matkami společně s pravou matkou. Také vy jste tedy „spolumatkami“ a „spoluotci“.
Rozšířená mentalita užitečnosti a s ní spojená „kultura vyřazování“, které dnes zotročují srdce a rozum mnoha lidí, má vysoké náklady. Požaduje, abychom odstranili lidské bytosti, zejména ty, které jsou fyzicky nebo sociálně nejslabší. Naší odpovědí na tuto mentalitu je rozhodné a neváhající přitakání životu. „Prvotním právem lidské bytosti je její život. Člověk má také další dobra, z nichž některá jsou cennější, avšak život je základním statkem a podmínkou všech ostatních.“ (Kongregace pro nauku víry, Deklarace o vyvolaném potratu, 18.11.1974, 11). Věci mají nějakou cenu a jsou prodejné, avšak lidé mají důstojnost. Jejich hodnota je vyšší než hodnota věcí a není na prodej. Mnohokrát se však ocitáme v situacích, kdy vidíme, že to, co stojí nejméně, je právě život člověka. Z tohoto důvodu se lidský život v poslední době stal skutečnou prioritou církevní nauky. Církev upozorňuje zejména na bezbranný život – tedy na postižené, nemocné, nenarozené děti, malé děti a staré lidi.

V křehkosti lidského bytí má každý z nás rozpoznat tvář Pána, který ve svém lidském těle zakoušel lhostejnost a samotu, k níž často odsuzujeme ty nejchudší z nás, jak v rozvojových zemích, tak v blahobytných společnostech. Každé nenarozené dítě, které je nespravedlivě odsouzeno k potratu, má tvář Ježíše Krista, tvář Pána, jenž ještě před narozením a potom ihned po něm zakouší odmítnutí světa. A také každý starý člověk, byť nemocný nebo na konci svých dní, v sobě nese Kristovu tvář. Není možné je odepsat, tak, jak nám to navrhuje „skartační kultura“. Nelze je vyřadit!

3. Třetím aspektem je poslání : buďte svědky a šiřiteli „kultury života“. Vaše katolictví s sebou nese zvýšenou zodpovědnost – především vůči sama sobě, neboť jste zavázání ke koherenci s křesťanským povoláním. A dále pak ve vztahu k současné kultuře, abyste přispívali k rozpoznání transcendentního rozměru lidského života, který mu vtisklo stvořitelské Boží dílo, již od prvního okamžiku početí. Toto úsilí se nazývá novou evangelizací. Často po nás vyžaduje, abychom šli proti proudu a abychom za ně osobně platili. Pán počítá také s vámi, abyste šířili „evangelium života“.
Z tohoto úhlu pohledu jsou nemocniční gynekologická oddělení privilegovaným místem svědectví a evangelizace. Tam, kde se církev stává „nositelkou živoucí Boží přítomnosti“, stává se současně „nástrojem skutečného polidštění člověka a světa“ (Kongregace pro nauku víry, Věroučná nóta o některých aspektech evangelizace, 9, 2007). Dozraje-li v nás vědomí, že středem lékařské péče a asistence je lidská bytost ve své křehkosti, zdravotní zařízení se stane „místem, kde pečovatelský rozměr není řemeslem, ale posláním, kde láska Milosrdného Samaritána je první katedrou a tvář trpícího člověka Tváří samotného Krista“ (Benedikt XVI., Přednáška na lékařské fakultě polikliniky Gemelli, Řím. 3.5.2012).

Drazí přátelé lékaři, vy, kteří jste povoláni, abyste pečovali o lidský život v jeho počáteční fázi, svými slovy a skutky všem lidem připomínejte, že je tento život v každé své fázi a v každém věku posvátný a že je vždy kvalitní. A to nikoliv pouze z hlediska víry, nýbrž z vědeckých a rozumových důvodů! Neexistuje lidský život, který by byl posvátnější či kvalitativně významnější než druhý. Důvěryhodnost zdravotního systému se nepoměřuje jenom jeho účinností, nýbrž hlavně jeho ohledem a láskou vůči lidem, jejichž život je vždy posvátný a nedotknutelný.
Nezanedbávejte nikdy modlitbu k Pánu a Panně Marii, abyste měli sílu vykonávat dobře svou práci a s odvahou svědčit o „evangeliu života“. S odvahou, ano? Dnes je totiž zapotřebí odvahy. Mnohokrát vám děkuji.“

Končil svoji promluvu papež František.

(jag)