Nový portál Vatikánského rozhlasu

Děkuji Bohu za příležitost k setkání s natolik kompetentními zástupci, kteří nesou zodpovědnost za politiku, diplomacii, kulturu, náboženství, akademický svět a podnikatelský sektor této rozlehlé země, jakou je Brazílie.

Rád bych k vám promluvil ve vaší krásné portugalštině, avšak k lepšímu vyjádření toho, co mi leží na srdci, dávám přednost španělštině. Prosím vás o laskavé prominutí!

Všechny vás srdečně zdravím a vyjadřuji vám své uznání. Monsignoru Oranimu a panu Walmyru Júniorovi pak děkuji za vlídná slova na uvítanou, za představení a svědectví. Spatřuji ve vás paměť vaší vlasti i její naději – paměť dějinného vědomí a zároveň naději, že se vaše vlast v otevřenosti světlu Kristova evangelia bude dále rozvíjet za plného respektování etických principů, založených na transcendentní lidské důstojnosti.

Paměť minulého a utopie projektovaná do budoucnosti se střetávají v přítomnosti, která není událostí bez dějin a bez příslibů, nýbrž okamžikem v čase, výzvou k přijetí moudrosti a jejímu uplatnění v budoucnu. Lidé, kteří ve svém národě zastávají zodpovědné úlohy, jsou povoláni, aby šli vstříc budoucnosti „s klidným pohledem toho, kdo dokáže vidět pravdu“, jak říkal brazilský myslitel Alceu Amoroso Lima ( Il nostro tempo, in: La vita soprannaturale e il mondo moderno, Rio de Janeiro 1956, str.106 ). Chtěl bych se s vámi podělit o úvahu nad třemi aspekty tohoto klidného, vyrovnaného a moudrého pohledu. Prvním je původnost kulturní tradice, druhým solidární zodpovědnost při tvorbě budoucnosti a třetím konstruktivní dialog při nakládání s přítomností.

1. V prvé řadě je správné docenit dynamickou originalitu, kterou se vyznačuje brazilská kultura ve své mimořádné schopnosti integrovat různé prvky. Všeobecné cítění národa, základy jeho myšlení a kreativity, životní principy, měřítka při posuzování priorit a pravidel jednání se zakládají na celistvém pojetí lidské bytosti, slučují se s ním a spolu s ním rostou.

Tento pohled na život člověka, který je brazilskému lidu tak vlastní, také čerpal z mízy evangelia a obdržel z ní zejména víru v Ježíše Krista, v Boží lásku a bratrský vztah k bližnímu. Bohatství této mízy musí přinést plody v takovém kulturním procesu, který by zachoval věrnost brazilské identitě, a zároveň tvůrčím procesu, který by vedl k lepší budoucnosti pro všechny. Je to proces, který přispívá k růstu celkové humanizace a kultury setkávání a vztahů. Je to křesťanský způsob, jak podporovat společné dobro a radost ze života. Sbíhají se zde víra a rozum, náboženský rozměr s různými hledisky lidské kultury – umění, vědy, práce, literatury...Křesťanství spojuje přesah a vtělení, díky své schopnosti neustále dodávat svěžest myšlení i životu, na rozdíl od hrozícího zklamání a rozčarování, která mohou zaplavit srdce a šíří se ulicemi.

2. Druhým prvkem, jehož bych se chtěl dotknout, je sociální zodpovědnost, která vyžaduje určitý kulturní, a v důsledku rovněž politický vzorec. Jsme zodpovědní za formaci nových pokolení, musíme jim pomoci, aby byla schopna jednat v oblasti politiky i ekonomiky, a zároveň ukotvena v etických hodnotách. Budoucnost vyžaduje očištění politiky – je nutno obnovit politiku, která je jednou z nejvyšších forem lásky. Budoucnost rovněž vyžaduje humánní pohled na hospodářství a politiku, která by stále více a lépe vedla k účasti lidí, vyhýbala se elitářství a vymýtila chudobu. Ať nikdo nepostrádá prostředky nezbytné k životu a ať je všem lidem zaručena důstojnost, bratrství a solidarita. To je cesta, kterou navrhuji. Již v dobách proroka Amose často zaznělo Boží varování: „Za stříbro prodávali spravedlivého a chudáka za pár opánků, hlavy ubožáků drtili v prachu země a křivili právo pokorných“ ( Am 2,6-7 ). A volání po spravedlnosti dosud trvá.

Kdo má vůdčí úlohu – dovolte mi říci, koho život pomazal jako vůdce – musí mít konkrétní cíle a hledat specifické nástroje k jejich dosažení. Existuje tu však také nebezpečí, že pokud se tužby nenaplní, člověk upadne do deziluze, zahořklosti a lhostejnosti. Apeluji proto na dynamiku naděje, která nás podněcuje k neustálému přesahu, k vynaložení veškeré energie a schopností ve prospěch lidí, pro něž pracujeme. Přijímáme tak dosažené výsledky, vytváříme podmínky pro nové cesty, vydáváme své síly, aniž bychom leckdy viděli výsledky. Naději však udržujeme stále živou, s onou stálostí a odvahou, které vyvstávají, přijme-li své vůdčí poslání.

Vedoucí vrstva dokáže po úvaze zvolit nejsprávnější z daných možností, pokud je vedena vlastní zodpovědností a zájmem o společné dobro. Touto cestou vstupuje do středu problémů dané společnosti a smělostí odvážných a svobodných činů je dokáže překonat. Naší zodpovědností, byť stále ohraničenou, je pochopit celou realitu jejím pozorováním, zvažováním a hodnocením, abychom dokázali učinit rozhodnutí v přítomnosti, avšak zároveň rozšířit pohled i do budoucnosti a přemýšlet nad důsledky svých rozhodnutí. Kdo jedná zodpovědně, konfrontuje své skutky s právy druhých a předkládá je Božímu soudu. Tento etický smysl se dnes jeví jako bezprecedentní dějinná výzva. Musíme o něj usilovat a začlenit jej do společnosti. Kromě vědecké a technické racionality je dnes požadován také morální závazek, který obnáší sociální a hluboce solidární zodpovědnost.

3. Kromě integrálního humanismu, dbajícího na původní kulturu, a kromě solidární zodpovědnosti, doplním tuto reflexi o třetí prvek, který považuji v přítomnosti za zásadní. Je to konstruktivní dialog. Mezi sobeckou lhostejností a násilným protestem vždy existuje ještě jedna volba – dialog. Dialog mezi generacemi, dialog v rámci národa, aby všichni utvářeli jeden lid; schopnost dávat a přijímat a zachovat si přitom otevřenost vůči pravdě. Stát roste, pokud spolu rozmanité oblasti jeho kulturního bohatství zahájí činorodý dialog – lidová kultura, univerzitní kultura, mladé kultury, kultura umění a technologie, ekonomická a rodinná kultura, kultura sdělovacích prostředků. Je nemožné myslet si, že by mohla mít budoucnost společnost, do níž by výraznou měrou nepřispívaly morální síly; v takové demokracii, která by zůstala uzavřena do pouhé logiky vyvažování a zástupnictví ustavujících zájmů. V rámci tohoto dialogu považuji rovněž za zásadní přínos významných náboženských tradicí, které sehrávají plodnou roli ve kvasu společenského života a oživení demokracie. Laicita státu podporuje pokojné soužití různých náboženství. Stát, aniž by přijal za vlastní jedno z vyznání, ctí a doceňuje přítomnost náboženské dimenze ve společnosti a umožňuje její konkrétnější vyjádření.

Když se mne leadeři různých sektorů dotazují na radu, dávám jim stále tutéž odpověď: dialog, dialog, dialog. Jediný způsob, jak růst jako osobnost, rodina, či společnost, jak pokročit v životě národů, je kultura setkávání. Kultura, do níž může každý něco dobrého vložit a z níž na oplátku může něco dobrého získat. Druhý člověk mi vždy může něco dát, pokud se k němu dokážu přiblížit v otevřeném a ochotném postoji, bez předsudků. Tento otevřený a ochotný postoj bez předsudků bych definoval jako „sociální pokoru“ . Právě ona podporuje dialog. Pouze takto se může dobře rozvíjet porozumění mezi kulturami a náboženstvími a jejich vzájemná úcta, bez předsudků a za oboustranného respektování příslušných práv. Buď dnes vsadíme na dialog a na kulturu setkávání, anebo všichni prohrajeme. Tudy vede cesta, přinášející plody.

Excelence, dámy a pánové!

Děkuji za vaši pozornost. Přijměte tato slova jako výraz starostlivosti církevního pastýře a jako vyjádření úcty a sympatií, které chovám k brazilskému národu. Bratrství mezi lidmi a spolupráce při tvorbě spravedlivější společnosti nejsou smyšleným snem, nýbrž jsou výsledkem spojeného úsilí ve prospěch společného dobra. Povzbuzuji vás ve vaší snaze o společné dobro, která vyžaduje ze strany každého člověka moudrost, rozvahu a velkorysost. Svěřuji vás nebeskému Otci a žádám jej, aby na přímluvu Naší Paní z Aparecidy naplnil svými dary každého z přítomných, vaše rodiny, lidská i pracovní společenství. Ze srdce prosím Boha, aby vám požehnal. Mnohokrát děkuji.

Jana Gruberová

Další články z podrubriky Promluvy