Nový portál Vatikánského rozhlasu

Ptal jsem se mons. Fisichelly, zda rozumíte italsky a řekl, že všichni máte překlad. To mne trochu uklidnilo.

Děkuji mons. Fisichellovi za jeho úvodní slova a děkuji za jeho práci. Hodně se napracoval nejenom s tímto setkáním, ale se vším, co udělal a ještě bude dělat v tomto Roku víry. Moc děkuji! (potlesk)

Mons. Fisichella řekl něco, o čem nevím, jestli je to pravda, ale předávám to, jak jsem převzal. ( říká jakoby nevěřícně) On řekl, že vy všichni chcete dát svůj život navždy Kristu! (potlesk) Teď aplaudujete, slavíte, protože to je čas svatby... Ale až se ten čas skončí, co přijde potom? Slyšel jsem jednoho velmi dobrého seminaristu, který řekl, že chce sloužit Kristu, ale na deset let a potom bude přemýšlet o tom, že začne jiný život... Toto je nebezpečné! Slyšte dobře, my všichni, také my starší, my také jsme pod tlakem této kultury provizoria a to je nebezpečné, protože tímto způsobem se nežije jednou pro vždy. Ožením se a budu ženatý, dokud potrvá láska. Stanu se sestrou, ale jen na chvilku a pak uvidím. Vstoupím do semináře, abych se stal knězem, ale nevím, jak to skončí. Takto s Ježíšem jednat nelze! Nevyčítávám to vám, ale této kultuře dočasnosti, která doráží na nás všechny. To není dobré, proto je definitivní rozhodnutí dnes velmi obtížné. V mé době to bylo snazší, protože kultura upřednostňovala definitivní volbu jak k manželství, tak k zasvěcenému nebo kněžskému životu. Ale dnes není snadné přijmout definitivní rozhodnutí. Jsme oběťmi kultury dočasnosti. Chtěl bych se zamyslet nad tím, jak být svobodným, jak mohu být svobodná v této kultuře dočasnosti? Musíme se naučit zavřít bránu svojí vnitřní cely zevnitř. Jednou jeden kněz, dobrý kněz, který se nepovažoval za dobrého kněze, protože byl pokorný, a cítil se hříšným, hodně se modlil k Matce Boží a říkal jí… Já to řeknu španělsky, protože je to pěkná báseň. Říkal Matce Boží, že se nikdy, nikdy nevzdálí od Ježíše: „Esta tarde, Senora, la promesa es sincera. Por la dudas, no olvide de lejar la llave afuera“ (Tento večer, Paní, slibuji upřímně. Kdyby však náhodou, nezapomeň venku nechat klíče.) (potlesk)To se říká Panně Marii, Matce Boží, vždycky s myšlenkou na lásku. Ale když se stále nechává klíč venku pro případ, kdyby náhodou k něčemu došlo... Tak to nelze! Musíme se naučit zavřít bránu zevnitř. A nejsem-li si jistý, nejsem-li si jistá, vezmu si čas a když se cítím jistý, rozumí se v Ježíši, protože bez Ježíše nikdo není jistý, když se cítím jistý, zamknu. Pochopili jste, co je kultura dočasnosti? (potlesk)

Když jsem přišel, a díval se, co jsem si napsal... Chtěl jsem vám to říci jedním slovem: radost. Vždycky, tam kde jsou osoby zasvěceného života, seminaristé, řeholníci a řeholnice, mladí, tam je vždycky radost! Svěží radost, radost z následování Ježíše; radost, kterou nám dává Duch svatý, nikoli radost světa. Ale kde se tato radost rodí?... V sobotu večer se vrátím domů a jdu si zatancovat se svými dávnými přáteli? Z toho se rodí radost? V případě seminaristy asi ne. Anebo ano? (volání Ne, potlesk)

Někteří řeknou, že radost plyne z vlastnění věcí, a proto shání poslední model smartphonu, scooteru či auto, které přitahuje pozornost... Já vám ale řeknu, že jsem opravdu špatný z toho, když vidím nějakého kněze nebo sestru s autem nejnovější značky... to nelze! (potlesk) Nelze. Řeknete mi teď, ale Otče, to mám jezdit na kole. Kolo je dobré! Mons. Alfred (papežův osobní sekretář) jezdí na kole!.. (potlesk) Já myslím, že auto je potřebné, protože je spousta práce a je zapotřebí dopravit se na místo... ale vezměte nějaké skromnější, ne? A pokud se ti líbí tamto krásné, pomyslete na to, kolik dětí umírá hladem. Jenom to! (potlesk)Radost se nerodí z věcí, které se vlastní. Jiní říkají, že se rodí z extrémních zkušeností, kdy je možné pocítit mrazení ze silných dojmů. Mladým se líbí chodit po ostří nože, právě to se jim líbí. Ale pozor... Jiní zase mají radost z oblečení podle poslední módy, ze zábavy v oblíbených lokálech, ale to teď neříkám o sestrách, že by tam chodily, ale o mladých obecně. (smích, potlesk)Jiní se zase těší z úspěchu u děvčat nebo u chlapců, možná střídají jednu po druhé. To je vratká láska, nejistá, láska na zkoušku. A mohli bychom pokračovat... I vy se dostanete do kontaktu s touto realitou, kterou nemůžete ignorovat.

Víme, že to všechno, může nasytit nějakou touhu, vytvořit nějakou emoci, ale nakonec tato radost zůstává na povrchu, nesestoupí do nitra, není to vnitřní, niterná radost: je to chvilkové opojení, které neučiní doopravdy šťastným. Radost není chvilkovým opojením, je něčím jiným.

Pravá radost neplyne z věcí, z jejich vlastnění. Nikoli. Rodí se ze setkání, ze vztahu s druhými, z přijetí druhými, z porozumění a z lásky, a to nikoli z chvilkového zájmu, ale protože, druhý je osobou. Radost se rodí ze setkání, které je zdarma. Pocítit sdělení, že „Ty jsi pro mne důležitý“. Není k tomu třeba slov. To je krásné! A právě toto nám umožňuje chápat Bůh. Povoláním vám Bůh říká: „Ty jsi pro mne důležitý, mám tě rád, počítám s tebou.“ Ježíš to říká každému z nás. Odtud se rodí radost. Radost z okamžiku, kdy na mne pohlédl Ježíš. Toto chápat a cítit, je tajemstvím naší radosti. Cítit se milováni Bohem, cítit, že pro Něho nejsme čísla, ale osoby... A cítit, že nás volá On. Stát se knězem, řeholníkem, řeholnicí není v první řadě naše volba. Nedůvěřuji seminaristovi či novicce, která říká: „Zvolil jsem si tuto cestu“. To se mi nelíbí. To nejde. (potlesk)Je to přece odpověď na povolání a to na povolání lásky. Cítím něco uvnitř, co mne zneklidňuje, a odpovím ano. Pán nám dá tuto lásku pocítit v modlitbě, ale také mnoha znameními, která můžeme číst ve svém životě, mnoha osobami, které nám postavil do cesty. Radost ze setkání s Ním a z Jeho povolání vede nikoli k uzavřenosti, ale k otevření, vede ke službě v církvi. Svatý Tomáš říkal „bonum diffusivum sui“ – a to není nějak těžká latina. Dobro se šíří. A také radost se šíří. Nemějte strach ukázat radost z odpovědi na Pánovo povolání, na Jeho volbu lásky a dosvědčovat Jeho evangelium ve službě církvi. A radost - ta pravá - je nakažlivá. Přenáší se. Žene vpřed. (potlesk) Když však potkáš příliš seriózního a smutného seminaristu nebo takovou novicku (udělá protáhlou tvář), tak potom něco nehraje. Chybí radost z Pána, radost, která vede ke službě, radost ze setkání s Ježíšem, který tě vede na setkání s druhými, abys Jej zvěstoval. Toto chybí. Není svatost, ve smutku není. (potlesk)Svatá Terezie.. a tady jsou mnozí Španělé, kteří ji dobře znají… (potlesk) říkala: „Svatý smutný je smutný svatý.“ ... Když najdeš seminaristu, kněze, sestru, novicku s protáhlou a smutnou tváří, že se zdá, že na její život hodili nějakou hodně promočenou, těžkou deku... Dej ji dolů. Tu něco nehraje. Prosím vás, nikdy žádná sestra nebo nějaký kněz ať se netváří jako „paprička v octě“, (smích, potlesk)nikdy. Když nějakému knězi či seminaristovi nebo sestře chybí radost, je smutný, lze si pomyslet: „Asi nějaký psychiatrický problém.“… Ne, to je pravda, to může být, to ano. To se již stalo, někteří se roznemohou.. To se může stát. Avšak většinou to není psychiatrický problém. Je to problém nespokojenosti. Ano! Ale v čem spočívá jádro tohoto nedostatku radosti? Je to problém celibátu. Vysvětlím. Vy seminaristé, sestry zasvěcujete Ježíši svojí lásku, velkou lásku. Srdce je pro Ježíše a to vás vede ke slibu zdrženlivosti (čistoty), slibu celibátu. Slib zdrženlivosti a slib celibátu se však nekončí složením slibu, nýbrž pokračuje.. Je to cesta, která postupně dozrává k pastoračnímu otcovství, k pastoračnímu mateřství. A když nějaký kněz není otcem své komunity, když nějaká sestra není matkou všech, s nimiž pracuje, stává se smutnou. Tu je problém. Proto vám říkám: vlastním kořenem smutku v pastoračním životě je nedostatek duchovního otcovství a mateřství, který plyne ze špatného prožívání osobního zasvěcení. Má totiž vést k plodnosti. Není myslitelný kněz nebo sestra, kteří nejsou plodní. To není katolické. Není to katolické. (potlesk)Krásou zasvěcení je radost, radost...

Nechtěl bych však, aby se styděla ta svatá sestra, která stála přidušená u zábradlí (narážka na jednu příhodu při papežově příchodu), ale byla šťastná. Bylo milé dívat se na její tvář! (potlesk) Možná má za sebou již mnoho let zasvěceného života. Má však krásné oči, usmívala se a nestěžovala si na ten tlak. Vždyť vy jistě také znáte takovéto, příklady mnohých sester, mnohých kněží, kteří jsou radostní, plodní a rozdávají život. A tento život rozdávají, protože jej nacházejí v Ježíši! V Ježíšově radosti. Radost, žádný smutek. A pastorační plodnost. (potlesk)

Abyste byli radostnými svědky evangelia, je třeba abyste byli autentičtí a důslední. A to je další slovo, které chci zdůraznit. Ježíš se často opíral do pokrytců, potměšilců, zkrátka těch kdo mají dvojí tvář. Mluvit o autenticitě k mladým lidem nic nestojí, protože mladí – všichni – mají vůli být autentičtí, být důslední. Vždyť vám všem se oškliví, když mezi námi narazíte na nějaké kněze, kteří nejsou autentičtí anebo sestry, které nejsou autentické!

Za toto jsou zodpovědní především formátoři. Vám, kteří jste zde, podám jeden příklad důslednosti nejmladších. Chceme důslednou, koherentní mládež? Buďme důslední my! A naopak, Pán nám dá totéž, co říkal o farizejích Božímu lidu: „Čiňte, co říkají, nikoli však to, co dělají.“ Důslednost a autenticita!

Ale také vy se snažte jít touto cestou. Stále opakuji, co říkal svatý František: Kristus nás poslal hlásat evangelium také slovem. Věta zní: „Hlásejte evangelium. Bude-li třeba, tak i slovy.“ (potlesk)Co to znamená? Hlásat evangelium autentickým životem, důsledností života. V tomto světě, kde bohatství působí tolik škody, je však nezbytné, abychom my kněží, sestry, a my všichni, byli důslední vůči svojí chudobě! Když zjistíš, že prvním zájmem nějaké výchovné nebo farní instituce jsou peníze, pak to není dobře. Není to dobře. Je to nedůslednost! (potlesk) Máme být koherentní, autentičtí. Na této cestě, čiňme to, co říká svatý František: „Hlásejme evangelium příkladem, potom slovem.“ Především z našeho života musejí mít druzí možnost vyčíst evangelium! Také tady bez bázně, i se svými chybami, které se snažíme napravit, s našimi omezeními, které Pán zná, ale také s velkodušností nechat Jeho, aby v nás jednal. I s pochybeními, omezeními – a řeknu ještě víc – i s hříchy. Rád bych věděl, zda tady v aule je někdo, kdo není hříšník, kdo nemá žádné hříchy?Ať zvedne ruku. Ať zvedne ruku….. Nikdo, nikdo. Odtud až dozadu nikdo. Všichni. Avšak, jak svůj hřích nesu? Jak nesu svoje hříchy? Rád bych vám poradil toto: buďte otevření ke zpovědníkovi. Vždycky. Řekněte vše, nemějte strach. „Otče, zhřešil jsem.“ Pomyslete na Samaritánku, která, aby řekla a dokázala svým krajanům, že nalezla Mesiáše, prohlásila: „Řekl mi všechno, co jsem udělala“, a všichni znali život této ženy. „Ale otče zůstal jsem v tomto, učinil jsem toto, nenáviděl jsem…“ Cokoliv. Říci pravdu bez zakrývání, nejenom napůl, protože v osobě zpovědníka mluvíš s Ježíšem. A Ježíš zná pravdu. Jedině On ti vždy odpustí. A jedině Pán chce, abys mu řekl to, co On už zná. Transparentnost! Je smutné, když narazíte na seminaristu, sestru, který se dnes zpovídá u jedno z něčeho a zítra u jiného z tamtoho a tak dále. ..dělá peregrinatio po zpovědnících, aby skryl svoji pravdu. Transparentnost. Je to Ježíš, kdo naslouchá. Buďte před Ježíšem v osobě zpovědníka vždycky transparentní! To je však milost. Otče, zhřešil jsem, učinil jsem toto a tamto... všemi slovy. A Pán tě obejme, políbí! A když se vrátíš? Znovu. Říkám to ze zkušenosti. Potkal jsem mnoho zasvěcených osob, které upadli do této pokrytecké pasti nedostatku transparentnosti. - „Udělal jsem toto“, pokorně. Jako onen celník vzadu v chrámu... A Pán ti zavře ústa. On ti je zavře! Chápete? Ve vlastním hříchu jsem zahrnut milostí. Touto transparentností otevíráte bránu milosti! (potlesk)

Svatí a mistři duchovního života nám říkají, že pro autentický růst našeho života napomáhá, ba je skoro nepostradatelná, každodenní praxe zpytování svědomí. Co se děje v mojí duši? Takto otevřeně. S Pánem, a potom se zpovědníkem, se spirituálem. Toto je důležité!

(Papež se obrací do strany): Mons. Fisichello, jak dlouho máme čas? (smích)

Mons. Fisichella (přichází k papeži a s úsměvem): Když mluvíte takto, tak určitě až do zítřka... (mons. Fisichella odchází)

Papež (opět k publiku udiveně): On říká, že až do zítřka (směje se)... Tak to ať nám každému přinese alespoň nějakou žemli a Coca Colu, jestli až do zítřka.. (smích a potlesk).

Koherence je základem věrohodnosti našeho svědectví. Ale nestačí to. Je třeba také kulturní přípravy, zdůrazňuji kulturní přípravy, aby byly podávány důvody víry a naděje. Kontext, ve kterém žijeme, nepřetržitě vybízí k „podávání důvodů“, a to je dobré, protože nám to pomáhá, abychom nic nepokládali za samozřejmé. Dnes nemůžeme pokládat za samozřejmé nic! Tuto civilizaci, tuto kulturu... nemůžeme. Je to však jistě náročné, vyžaduje to dobrou, vyváženou formaci, která spojuje všechny dimenze života: lidskou, duchovní, intelektuální a pastorační dimenzi. Ve vaší formaci existují čtyři základní pilíře: duchovní formace, tedy duchovní život, intelektuální život, tedy studovat, aby se mohlo odůvodňovat, apoštolský život, tedy začít hlásat evangelium, a za čtvrté komunitní život. Čtyři! A k tomuto poslednímu je zapotřebí, aby formace probíhala v komunitě, v noviciátu, v semináři... Vždycky si říkám, že je lepší špatný seminář než žádný. (potlesk) Proč? Protože komunitní život je nezbytný. Pamatujte na tyto čtyři pilíře: duchovní, intelektuální, apoštolský a komunitní život. Tyto čtyři. Na těchto čtyřech pilířích musíte stavět svoje povolání. (potlesk)

A tady bych chtěl zdůraznit význam komunitního života, přátelských a bratrských vztahů, které jsou součástí formace. Přicházíme tady k dalšímu problému. Proč říkám přátelské a bratrské vztahy? Mnohokrát najdu komunitu seminaristů, řeholníků, kde se tlachá jako na kolovrátku. (potlesk) To je strašné! Drbou jeden o druhém... A to je náš klerikální, řeholní svět. Promiňte. Je to ale všeobecné: žárlivost, závist, špatně mluvit o druhém. Nejenom mluvit špatně o představených, to je klasické. (potlesk) Chci jen říci, ( výkřik z publika: »Ať žije papež! «), že je to velmi rozšířené, všeobecně. Já jsem do toho také spadl. Mnohokrát, mnohokrát jsem to dělal. (potlesk) A stydím se za to. Stydím. Není dobré to dělat, chodit a klevetit: „Slyšel jsi tohle... a slyšel jsi tamto“. (potlesk) Taková komunita je peklem! To nedělá dobře. A proto jsou důležité přátelské a bratrské vztahy. Přátel je málo. Říká to Bible. Přítel je jeden, dva... ale bratrství je mezi všemi. Pokud mám něco proti sestře nebo bratrovi, řeknu mu to přímo nebo to řeknu tomu, kdo může pomoci, ale neříkám to druhým, abych ho „špinil“. Klevety jsou hrozné! Za klevetěním se skrývá závist, žárlivost, ambice. ... Jednou jsem slyšel o jedné osobě, která po duchovních cvičeních – byla to jedna sestra... (smích v části publika) Ale ne, teď to je dobrý příklad! (smích, potlesk) Tato sestra slíbila Pánu, že nebude nikdy mluvit špatně o druhé. To je krásná, krásná cesta ke svatosti! Nemluvit špatně o druhých. „Ale, otče, existují problémy...“ – Řekni to představenému, pověz to představené, řekni to biskupovi, který může pomoci. Neříkej to tomu, kdo pomoci nemůže. Toto je důležité: bratrství. Řekni mi: copak mluvíš někdy špatně o své mamince, o svém tatínkovi, o svých bratřích? Nikdy. A proč to děláš v zasvěceném životě, v semináři, v kněžském životě. Myslete pouze na bratrství. Na bratrskou lásku. (potlesk)

Existují však dva extrémy, pokud jde o přátelství a bratrství. Jednak osamocenost a jednak rozptýlenost. Přátelství je bratrstvím, které mi pomáhá, abych neupadl ani do osamocenosti, ani do rozptýlenosti. Pěstování přátelství je cenným dobrem, musí vás však vychovávat nikoli k uzavřenosti, ale k vyjití ze sebe sama. Kněz, řeholník, řeholnice nemůže být nikdy ostrovem, ale vždycky osobou ochotnou k setkání. Přátelství se pak obohacuje také o různá charismata vašich řeholních rodin. To je obrovské bohatství. Pomysleme na krásná přátelství mnoha svatých.

(probírá archy stránek, které drží v rukou) Myslím, že to budu muset trochu zkrátit, protože... Seminaristé volají: „Neee!“

Vaše trpělivost je obrovská. Chtěl bych vám říci, abyste vycházeli ze sebe a hlásali evangelium, ale k tomu je třeba, abyste vyšli ze sebe a setkali se s Ježíšem. Jsou dva východy: jeden na setkání s Ježíšem, k transcedenci, druhý směrem k ostatním a ke hlásání evangelia. Oba dva spolu souvisejí. Jestli užíváš jenom jeden, nejde to. Myslím na Matku Terezu z Kalkaty. To byla dobrá řeholnice, že. (potlesk) Neměla strach z ničeho, vycházela do ulic. Tato žena však také neměla strach klečet dvě hodiny před Pánem. Nemějte strach vycházet ze sebe v modlitbě a v pastoraci. Buďte odvážní v modlitbě i při hlásání evangelia.

Chtěl bych církev více misionářskou, ne tak poklidnou. Krásnou církev, která jde vpřed. V těchto dnech přicházelo na ranní mši sem do Domu sv. Marty mnoho misionářů a misionářek, a když mne zdravili říkali mi jedna řeholnice: „Jsem už čtyřicet let v Čadu..“ Jaká krása! Chápej, že tato sestra prožila tyto roky tímto způsobem, protože se nikdy nepřestala setkávat s Ježíšem v modlitbě, vycházet ze sebe vstříc transcedenci, k Ježíši v modlitbě, vstříc transcendenci k druhým v apoštolátu, v práci. Přispějte k takovéto církvi, která je věrná cestě, jakou chce Ježíš. Neučte se od nás, od nás, kteří nejsme nejmladší, neučte se od nás onomu sportu, který často pěstujeme, sportu naříkání, (potlesk) neučte se od nás kultu bohyně nářků. Ano, to je taková bohyně… ustavičných nářků a stížností... Buďte pozitivní, pěstujte duchovní život a zároveň jděte a setkávejte se s lidmi, zvláště těmi pohrdanými a znevýhodněnými. Nemějte strach vyjít ze sebe a jít proti proudu. Buďte kontemplativní a misionářští. Dbejte stále na Matku Boží a modlete se, prosím vás, růženec... Nepolevujte! Mějte u sebe doma stále Matku Boží jako apoštol Jan. Ona vás bude provázet a chránit. Modlete se také za mne, neboť já také potřebuji modlitby, abych šel dál, protože jsem ubohý hříšník. (potlesk)

Moc děkuji a zítra na viděnou. A kupředu, radostně, důsledně a vždy s odvahou říkat pravdu; s odvahou vyjít ze sebe na setkání s Ježíšem v modlitbě, vyjít ze sebe na setkání s druhými a předávat jim evangelium. S pastorační plodností! Nebuďte prosím staré panny a staří mládenci! Kupředu. (potlesk)

A nyní Mons. Fisichella říkal, že jste včera recitovali Krédo, každý ve svém jazyce. Jsme všichni bratři, máme téhož Otce. Nyní se tedy každý ve svém jazyce pomodlíme Otče náš.

přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Promluvy