Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. Láska ke Kristu, láska k církvi, láska k člověku – tuto trojici postojů papež Pavel VI. plně stvrzoval svým životem. A tuto trojí lásku by si měl osvojit také každý dnešní katolík, zdůraznil Svatý otec dnes v poledne ve Vatikánské bazilice. Papež František oslovil asi pět tisíc poutníků ze severoitalské diecéze Brescia, kteří v bazilice slavili mši svatou se svým biskupem, při níž vzpomínali na svého rodáka Giovanniho Battistu Montiniho půl století od jeho nástupu na Petrův stolec.

„Pavel VI. dokázal ve velmi těžkých letech dosvědčovat víru v Ježíše Krista.(...) Skutečně hluboce miloval Krista – nikoliv vlastnicky, nýbrž proto, aby jej zvěstoval. Vzpomeňme si, s jakým zanícením pronesl ve své homilii v manilské katedrále: „Kristus! Ano, potřebuji jej hlásat, nemohu o něm mlčet...“(...) Jsou to velká slova plná zápalu. Svěřím se vám, že promluvy Pavla VI. z Manily, ale také z Nazaretu, mi velmi pomohly a duchovně mne posílily. Stále se k těmto slovům Pavla VI. vracím. A co my? Milujeme Krista toutéž láskou? Je Kristus středem našeho života? Dosvědčují to naše každodenní skutky?“

Také láska Pavla VI. k církvi byla strhující, radostná a zároveň protrpěná, láska na celý život, pokračoval Svatý otec v druhém bodě své promluvy. Papež Montini tuto lásku vyjádřil ihned svou první encyklikou Ecclesiam Suam.

„Pavel VI. naplno prožíval trýzeň církve po II. Vatikánském koncilu, její nadějné a světlé okamžiky, jakož i utrpení. Církev miloval a bezvýhradně se jí vydal. „Chtěl bych jí obejmout, pozdravit a milovat v každé bytosti, která ji tvoří, v každém knězi a biskupovi, který ji vede, v každé duši, která s církví žije a usiluje o její slávu“, píše (Pensiero alla morte). Tak hovoří srdce pravého pastýře, ryzího křesťana, člověka schopného milovat! Pro Pavla VI. bylo zcela zřejmé, že církev je Matka, která přináší Krista a přivádí ke Kristu.“

V apoštolské exhortaci Evangelii nuntiandi (1975), kterou Svatý otec František označil za nejvýznamnější dosud napsaný pastorační dokument, se Pavel VI. dotazuje na schopnost pokoncilní církve hlásat evangelium (srov. Evangelii nuntiandi,4,76).

„Stejné otázky platí pro naši dnešní církev. Každý z nás nese zodpovědnost za odpověď, na otázku: Jsme skutečně církví sjednocenou s Kristem, abychom mohli vyjít a hlásat Krista každému člověku, především v místech, která nazývám „existenciálními periferiemi“? Nebo jsme uzavřeni sami do sebe, do svých skupin, do svých titěrných církví . Milujeme opravdu velkou církev, církev Matku, církev, která nás vysílá na misie a která nás vyzývá, abychom vycházeli ze sebe?“

Při posledním veřejném zasedání Druhého Vatikánského koncilu, pokračujícím koncelebrovanou mší svatou, pronesl Pavel VI. homilii, která dodnes dokáže zasáhnout. Zejména v těch místech, kdy papež Montini shrnuje práci koncilu a mluví o pozornosti, jakou církev věnuje modernímu člověku, upozornil Svatý otec.

„»Náboženství Boha, který se stal člověkem, se setkalo s náboženstvím člověka, který ze sebe dělá Boha (...) Veškeré bohatství křesťanské nauky bylo dáno do služeb člověka, církev se prohlásila za služebnici lidí. Koncil chtěl znovu dokázat jednotu katolického náboženství s lidským životem« ( Homilie, 7.12.1965). Tato slova jsou pro nás také dnes světlem – ve světě, který popírá člověka, kde se preferuje gnosticismus a pelagianismus, či Bůh bez těla – tedy nevtělený Bůh – anebo vůbec žádný Bůh, nýbrž prométeovský člověk, kráčející kupředu. V tomto čase opakujeme s Pavlem VI. – církev je služebnice lidí, věří v Krista, který se stal tělem, a proto slouží člověku, věří v něj a miluje ho. To je vnuknutí velkého papeže Pavla VI.“

Zakončil Svatý otec František vzpomínku na svého předchůdce, který nastoupil na Petrův stolec 21. června 1963.

(jag)