Nový portál Vatikánského rozhlasu

Dobrý večer vám všem, bratři a sestry,

Apoštol Pavel končil tuto pasáž svého listu našim předkům slovy: „nejste už pod Zákonem, ale pod milostí“ (Řím 6,14). Naším životem je kráčet pod milostí, protože Pán nás má rád, zachránil nás a odpustil nám. Všechno učinil Pán. To je milost, Boží milost. My jsme na cestě pod milostí Boží, která k nám přišla v Ježíši Kristu, jenž nás spasil. To však před námi otevírá obrovský horizont, který je naší radostí. „Nejste už pod zákonem, ale pod milostí.“ Co však znamená „žít pod milostí“? Pokusme se objasnit něco z toho, co znamená žít pod milostí. Je to naše radost, naše svoboda. Jsme svobodní. Proč? Protože žijeme pod milostí. Nejsme už otroci Zákona, jsme svobodní, protože Ježíš Kristus nás osvobodil, daroval nám svobodu, úplnou svobodu Božích dětí, takže žijeme pod milostí. To je poklad! Pokusme se trochu vysvětlit tento tak krásný a obrovský poklad života pod milostí.

Tento rok jste hodně přemýšleli o křtu a také o pastoraci, která následuje po křtu. Křest je přechodem od „bytí pod Zákonem“ k „bytí pod milostí“, je revolucí. V dějinách existuje spousta revolucionářů. Nikdo však neměl onu revoluční moc, kterou přinesl Ježíš a která přetváří dějiny a v hloubi proměňuje lidská srdce. Revoluce změnily v dějinách politická a ekonomická zřízení, ale žádná z nich doopravdy nezměnila lidská srdce. Opravdovou revoluci, která radikálně přetváří život, uskutečnil Ježíš Kristus svým Zmrtvýchvstáním, tedy Křížem a Zmrtvýchvstáním. A Benedikt XVI. říkal, že tato revoluce je „tou největší mutací dějin lidstva“. Přemýšlejme o tom. Je to ta největší mutace dějin lidstva, opravdová revoluce a my jsme revolucionářky a revolucionáři této revoluce, protože se vydáváme cestou té největší mutace dějin lidstva. Není-li v této době křesťan revolucionářem, pak není křesťanem! ( potlesk) Musí být revolucionářem skrze milost! Právě milost, kterou nám dává Otec skrze ukřižovaného, zabitého a vzkříšeného Ježíše Krista, z nás činí revolucionáře, protože je to „největší mutace dějin lidstva“ a proměňuje srdce.

Prorok Ezechiel to říkal: „Odejmu z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa“ (Ez 36,26b). A tuto zkušenost prožívá apoštol Pavel. Po setkání s Ježíšem na cestě do Damašku radikálně mění svůj životní náhled a přijímá křest. Jeho srdce proměňuje Bůh! Pomyslete však, že byl pronásledovatelem církve a křesťanů a stal se světcem, křesťanem až do morku kostí, opravdovým křesťanem. Nejprve byl násilným pronásledovatelem, nyní apoštolem, odvážným svědkem, který hlásá evangelium a svůj život věnuje hlásání evangelia. A to je ta mutace, největší mutace, o níž mluvil papež Benedikt. Mění ti srdce. Hříšníka – a všichni jsme hříšníci – přetváří na světce. Není každý z nás hříšníkem? Jestli je tu nějaký, ať zvedne ruku! Hleďme... Všichni jsme hříšníci. Milost Ježíše Krista nás však zachraňuje z hříchu, všechny nás zachraňuje. Pokud přijmeme milost Ježíše Krista, On změní naše srdce a z nás hříšníků učiní světce. Abychom se stali svatými, není třeba obracet oči vzhůru anebo se tvářit jako svatý obrázek. Abychom se stali svatými, je třeba jen jedno, totiž přijmout milost, kterou nám Otec dává v Ježíši Kristu. A tato milost naše srdce přetváří. Nadále jsme hříšníky, protože jsme všichni slabí. Avšak milost, která nám dává cítit, že Pán je dobrý, milosrdný, očekává nás a odpouští nám, tato milost mění naše srdce.

Prorok Ezechiel říkal: kamenné srdce se stane srdcem z masa. Co to znamená? Stane se srdcem, které miluje, srdcem, které trpí, raduje se s druhými, srdcem plným něhy vůči těm, kdo si nesou rány života a cítí se být na okraji společnosti. Láska je nejmocnější silou transformace reality, protože boří přehrady sobectví a zaplňuje příkopy, které oddělují jedny lidi od druhých. Láska, která vychází z proměněného srdce, z kamenného srdce přetvořeného na srdce z masa, na lidské srdce. Působí to milost. Milost Ježíše Krista, kterou jsme my všichni přijali. Ví někdo z vás, kolik stojí milost? Kde se prodává? Kde mohu koupit milost? Nikdo to neví? Jdu si ji koupit do farní kanceláře, kde snad milost budou mít? (smích) Prodává ji nějaký kněz? Poslyšte dobře: milost se nekupuje, ani neprodává. Je darem Božím v Ježíši Kristu. Ježíš Kristus nám dává milost. Je jediný, kdo nám uděluje milost. Je to dar a nabízí nám jej. Přijměme ji! Jaká krása! Ježíšova láska je taková. Obdarovává nás láskou zadarmo. Zadarmo! A my ji máme rozdávat bratřím a sestrám zadarmo. Je smutné setkat se s někým, kdo prodává milost. V dějinách církve k tomu vícekrát došlo a způsobilo to mnoho zla. Milost však nelze prodávat. Zadarmo ji přijmeš a zadarmo ji dáváš. To je milost Ježíše Krista.

Uprostřed tolika bolestí a tolika problémů, které tady v Římě jsou, žijí mnozí lidé bez naděje. Každý z nás může v tichu přemýšlet o lidech, kteří žijí bez naděje a jsou ponořeni do hlubokého smutku, z něhož se snaží vyjít v domnění, že nalezli štěstí v alkoholu, drogách hazardních hrách, moci peněz, bezuzdné sexualitě... Nakonec však pociťují ještě větší zklamání a někdy svoji životní zlost vybíjejí v násilí a v činech nedůstojných člověka. Kolik jen existuje smutných lidí, smutných lidí bez naděje! Pomyslete na početnou mládež, která po mnohých zkušenostech, nenachází smysl života a hledá řešení v sebevraždě. Víte kolik sebevražd dnes ve světě páchají mladí lidé? Je to vysoké číslo. Proč? Nemají naději. Zkusili spoustu věcí a společnost, která je krutá – krutá! – nemůže dát žádnou naději. A naděje je jako milost. Nelze ji koupit, je Božím darem.

A my máme nabízet křesťanskou naději svým svědectvím, svojí svobodou, svojí radostí. Dar, který dostáváme od Boha, přináší naději. Můžeme my, kteří se radujeme, protože vidíme, že nejsme sirotci a máme Otce, můžeme zůstat lhostejní vůči tomuto městu, jež nás bezděky, možná nevědomky žádá o naději, která mu pomůže hledět do budoucna s větší důvěrou a klidem? Nemůžeme být lhostejní. Ale jak na to? Jak můžeme jít a nabízet naději? Vyjít na ulici a říkat: „Haló, já mám naději!“ ? Nikoli. Svým svědectvím a svým úsměvem říkat: „Věřím, že mám Otce“. Zvěst evangelia znamená říci svými slovy a svým svědectvím: „Mám Otce. Nejsme sirotci. Máme Otce.“ A sdílet toto synovství s Otcem i s druhými. „Ano, otče, nyní chápu: Jde o to druhé přesvědčit, přetáhnout je, učinit z nich proselyty!“ Nikoli, nic takového. Evangelium je jako sémě: rozséváš je svým slovem a svědectvím, ale nevedeš potom statistiku, jak se to povedlo. To dělá Bůh. On dává tomuto semeni růst. Musíme však rozsévat s jistotou, že vodu a růst dává Pán. A my také nesklízíme, to učiní jiný kněz, laik či laička, někdo jiný. Máme však radost ze setby svého svědectví. Samotné slovo totiž nestačí. Slovo bez svědectví je jako vzduch. Slova nestačí. Jak říká Pavel, je třeba opravdového svědectví.

Zvěst evangelia je určena chudým, těm, kterým často chybí to, co je nezbytné k důstojnému životu. Jim je nejprve zvěstováno radostné poselství, že si je Bůh zamiloval a přichází je navštívit ve skutcích činorodé lásky, kterou jim Kristovi učedníci prokazují v Jeho jménu. Nejprve tedy jít za chudými, to je priorita. Ve chvíli posledního soudu, jak můžeme číst ve 25. kapitole Matoušova evangelia, budeme všichni souzeni podle toho. Někteří si pak pomyslí, že Ježíšovo poselství je určeno těm, kdo nemají kulturní průpravu. Nikoli! Apoštol důrazně tvrdí, že evangelium je pro všechny i pro vzdělané. Moudrost, která vyplývá ze Zmrtvýchvstání, se nestaví proti lidské moudrosti. Naopak, očišťuje ji a pozvedá. Církev byla vždycky přítomna v místech, kde vzkvétala kultura. Avšak první kroky vedly vždycky k chudým. Máme jít však také na hranice rozumu, kultury, do výšin dialogu, který působí pokoj, dialogu intelektuálního a rozumného. Evangelium je pro všechny! Jít k chudým neznamená, že máme zchudnout nebo se stát nějakými duchovními bezdomovci. Nikoliv. Znamená to, že máme přistoupit k Ježíšovu tělu, které trpí a to i v těch, kteří jej nepoznali při svém studiu svojí inteligencí a ve své kultuře... Tam musíme jít! Proto se mi líbí výraz „jít na periferie“, existenciální periferie. Všude, všude, kde je skutečná fyzická chudoba i ta intelektuální, která je také skutečná. Všechny periferie, všechny křižovatky máme vyhledávat. A rozsévat tam evangelium slovem a svědectvím.

A to znamená, že musíme mít odvahu. Pavel VI. říkával, že nechápe malomyslné křesťany. Ony smutné, úzkostné křesťany, u nichž se neví, zda věří v Krista nebo v bohyni Bědování. Ustavičně si stěžují a naříkají... kam spěje ten svět, pohleďte na ty kalamity... Ale svět není horší než před pěti stoletími! Svět je světem, vždycky byl světem. A když někdo naříká, že se nedá nic dělat, a ta dnešní mládež apod. – Zeptám se vás: znáte takovéto křesťany? (sborové volání »ano!«) Jsou takoví, jsou, jak by ne. Křesťan však musí být odvážný a před problémy a sociální i náboženskou krizí musí mít odvahu jít vpřed, odvážně jít kupředu. A když nelze dělat nic, je třeba to trpělivě snášet. Odvaha a trpělivost jsou dvě ctnosti svatého Pavla. Odvaha jít vpřed, jednat a svědčit. Snášet, nést břemena, která zatím nelze sejmout. Jít však trpělivě vpřed, jít vpřed s trpělivostí, která nám uděluje milost. Co však musíme dělat odvážně a trpělivě? Vycházet ze sebe, vycházet ze sebe samých. Vycházet z našich komunit a jít tam, kde muži a ženy žijí, pracují a trpí; zvěstovat jim Otcovo milosrdenství, které se dalo poznat lidem v Ježíši Kristu Nazaretském. Zvěstovat tuto milost, která nám byla Ježíšem darována.

Na Zelený čtvrtek jsem žádal kněze, aby byli pastýři, kteří jsou cítit ovcemi. Vám, drazí bratři a sestry, říkám: neste Slovo života do všech našich čtvrtí, na pracoviště a kamkoli, kde jsou lidé a pěstují vztahy. Musíte jít ven. Nechápu křesťanská společenství, která jsou uzavřena ve farnosti... Ale ještě jedno vám chci říci. V evangeliu je krásná pasáž, která mluví o pastýři, který si všimne, že mu chybí jedna ovce, nechá těch devadesát devět a jde hledat tu jedinou. My však, bratři a sestry, máme tu jednu a chybí nám jich devadesát devět! ( bouřlivý potlesk) Musíme jít za nimi! V této kultuře, řekněme si po pravdě, v této kultuře je pouze jediná ovce, jsme menšinou, a nepociťujeme zápal, apoštolskou horlivost vydat se, jít a najít těch devětadevadesát?

Ano, toto je obrovská zodpovědnost a musíme prosit Pána o milost velkorysosti, odvahy a trpělivosti, abychom vyšli zvěstovat evangelium. Je to obtížné. Snadnější je zůstat doma s tou jednou ovečkou, že? To je snadnější, česat tuto ovečku a vískat... ale z nás kněží a křesťanů vůbec chce Pán mít pastýře, nikoli kadeřníky ovcí, ale pastýře. Když je však společenství uzavřené a tvoří je stále stejní lidé, kteří spolu mluví, pak toto společenství není životné, je společenstvím sterilním a neplodným. Plodnost evangelia plyne z milosti Ježíše Krista, avšak skrze nás, naše kázání, naši odvahu a naši trpělivost.

Je to už trochu zdlouhavé, že? (potlesk) Ne? … Musíme si říci popravdě: práce na šíření evangelia, roznášení milosti zadarmo není snadné. Protože tu nejsme jenom my s Ježíšem Kristem. Je tu také protivník, nepřítel, který chce lidi oddělit od Boha, a proto zasévá do srdcí zklamání, když nevidíme hned odezvu svého apoštolského snažení. Ďábel denně zasévá do našich srdcí sémě pesimismu, hořkosti a malomyslnosti a my klesáme na mysli. „Nejde to, udělali jsme toto a nejde to, udělali jsme tamto a taky to nejde. Podívej, jak tamto náboženství lidi přitahuje, a my nic...“ A toto působí ďábel. Musíme se připravit na duchovní boj. To je důležité. Nelze šířit evangelium bez duchovního boje, každodenního boje proti smutku, hořkosti, pesimismu... každodenního boje. Rozsévat není snadné. Hezčí je sklízet. Rozsévat je nesnadné a v tom spočívá každodenní boj křesťanů.

Pavel prohlásil, že pociťuje naléhavé nutkání kázat a zakouší duchovní boj; říkal: „Byl mi dán do těla osten, posel to satanův, který denně pociťuji“ (srov. 2 Kor 12,7). Také my máme satanovy ostny, které nás trápí, působí nám těžkosti a často nás odrazují. Připravme se na duchovní boj: evangelizace od nás žádá opravdovou odvahu i k tomuto vnitřnímu boji v našem srdci, abychom v modlitbě a sebezapření, ve snaze následovat Ježíše, ve svátostech, skrze něž se setkáváme s Ježíšem, říkali: Děkuji, děkuji za Tvou milost. Chci ji nést druhým. To je však namáhavá práce. Nazývá se to – nenechte se zastrašit – nazývá se to mučednictví. Toto je mučednictví. Bojovat každý den o svědectví. To je mučednictví. Od některých Pán žádá, aby v mučednictví položili život. Existuje však mučednictví každého dne a každé hodiny, svědectví proti zlému duchu, který nechce, abychom šířili evangelium.(potlesk)

Chtěl bych nyní skončit jednou věcí. V této době, kdy je v mezilidských vztazích otupována darovanost, protože všechno se prodává a kupuje a těžké je najít něco zadarmo, zvěstujeme my křesťané Boha, který, aby se stal naším přítelem, nežádá nic jiného než přijetí. Jediná věc, kterou Ježíš žádá, je přijetí. Pomysleme na ty, kdo žijí v beznaději, protože nepotkali nikdy nikoho, kdo by jim projevil pozornost, potěšil je, dal jim pocítit, že jsou cenění a důležití. Můžeme my, učedníci Ukřižovaného, odmítnout jít do míst, kam nechce nikdo ze strachu, že se zkompromituje a bude posuzován druhými a odepřít tak těmto svým bratřím Boží Slovo? Zadarmo. Obdrželi jsme tuto milost zadarmo, musíme ji dávat zadarmo. (potlesk) A to je to, co vám chci říci závěrem. Nemít strach, nemít strach. Nemít strach z lásky, lásky Boha, našeho Otce. Nemít strach přijmout milost Ježíše Krista, nemít strach z naší svobody, která je dána milostí Ježíše Krista neboli – jak říkal Pavel: „nejste už pod Zákonem, ale pod milostí“. Nemějte strach z milosti, nemějte strach vyjít ze sebe, nemějte strach vyjít ze svých křesťanských společenství, jít a hledat oněch devětadevadesát oveček, které nejsou doma. A jít s nimi navázat dialog, říci jim, co myslíme, jít jim ukázat naši lásku, která je láskou Boží.

Drazí bratři a sestry, nemějme strach. Jděme vpřed a řekněme svým bratřím a sestrám, že jsme pod milostí a že Ježíš nám dává milost, která nic nestojí, jenom se přijímá. Kupředu!

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Promluvy