Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. „Napsal jsem si pro vás promluvu, ale je trochu dlouhá, pět stránek… Asi byste se nudili“, prohlásil Svatý otec v úvodu svého pátečního setkání se žáky a pedagogy italských jezuitských škol. Papež dal text rozdat asi osmi tisícům účastníků zvláštní audience a pouze velmi krátce jej spatra shrnul:

„Ve výchově, kterou dáváme jezuitům, je klíčovým bodem velkodušnost. Je velice důležitá pro rozvoj osobnosti. Musíme být velkodušní, mít široké srdce, nebát se. Vsadit na velké ideály a zároveň být velkodušní také v malých, každodenních záležitostech. Je důležité nacházet tuto velkodušnost s Ježíšem – v Jeho kontemplaci. Velkodušnost znamená kráčet s Ježíšem a být pozorný vůči tomu, co nám říká.“

Další papežova slova patřila vychovatelům – a to nejenom vyučujícím, nýbrž také rodičům.

„Ve výchově je nutno zachovávat rovnováhu, dobře vyvažovat její kroky. Jedním krokem zastavit na hranici bezpečnosti, druhým ji překročit do rizikové zóny. Až se ono riziko změní v bezpečnost, následujícím krokem mohu hledat další rizikovou zónu. Nelze vychovávat pouze v bezpečnostním pásmu. Znamenalo by to omezovat růst osobnosti. Na druhé straně není možné vychovávat výlučně v rizikové zóně, bylo by to příliš nebezpečné. Zapamatujte si dobře toto vyvažování kroků.“

V závěru svého shrnutí Svatý otec vyzval ke hledání nekonvenčních forem vzdělávání, odpovídajících lokálním, časovým a personálním požadavkům.

„To je v naší ignaciánské spiritualitě důležité – nezastavit se, usilovat stále o víc, nespojit se s běžným chodem. Rád bych vás povzbudil, abyste hledali nové formy výchovy – v závislosti na potřebách místa, doby i člověka. “

Papež František svým krátkým prologem zcela prolomil veškeré bariéry a zahájil spontánní dialog s dětmi i jejich učiteli. Žáci jezuitských škol mu kladli otázky, které obsahovaly také jejich dopisy, adresované Svatému otci.

„Snažím se, opravdu se snažím věřit. Mám ale s vírou potíže, občas mne přepadají pochybnosti. Ty asi budeš papež, který mi nejvíc zůstane v srdci, protože se s tebou setkávám v období adolescence. Chtěl bych tě požádat o povzbuzení, které by při dospívání pomohlo mně i dalším klukům a děvčatům jako já.“

Ptal se Francesco z milánského jezuitského Institutu Lva XIII. Stejně jako někteří další žáci i dospělí Svatému otci tykal, což není známkou neformálnosti či snad znevážení autority. Je to běžný jazykový úzus ve vztahu žák - učitel na italských základních i středních školách a v italské společnosti vůbec.

Papež František ve své odpovědi životní cestu nazval uměním, které snoubí vůli s odhodláním a únavu s pády. Z možného selhání však nesmíme mít strach.

„Při umění putovat není důležité vyvarovat se pádů. Je však zásadní nezůstat na zemi, nýbrž ihned a rychle vstát a pokračovat v cestě. Tato každodenní práce je na lidské pouti skutečně krásná. Zároveň je nehezké a nudné kráčet v osamění. Společná pouť – s přáteli a těmi, kdo nás mají rádi – nám pomáhá, abychom dorazili právě k tomu cíli, k němuž máme dospět.“

Dalšími tazatelkami byly dvě dívenky – Sofia z Říma se Svatého otce ptala, zda se vídá se svými přáteli.

„Jsem papežem teprve dva a půl měsíce a mí přátelé žijí velmi daleko, 14 hodin letu. Chtěl bych ti ale říci, že tři z nich mně přišli navštívit a pozdravit. S dalšími si píšu a mám je moc rád. Není možné žít bez přátel – přátelství je moc důležité.“

Šestiletá Tereza chtěla vědět, jestli se František chtěl stát papežem...

„Víš, co to znamená, když člověk nemá sám sebe rád? Komu by se zachtělo být papežem, ten nemá rád sám sebe. Bůh mu totiž nepožehná. Proto ti odpovím – ne, nechtěl jsem být papežem...“

Nicméně jezuitou se Jorge Bergoglio chtěl stát zcela určitě. Svěřil se s tím ve své následující odpovědi.

„To, co mi dalo sílu k tomu, abych se stal jezuitou, byl misijní ráz Tovaryšstva. Vyjít ven, hlásat Ježíše Krista na misiích. Myslím, že to vycházení ven je naší spiritualitě vlastní. Nesmíme zůstávat uzavření ve vlastních strukturách, které jsou častokrát chatrné.“

Papež dále reagoval na otázku, proč se vzdal luxusního bydlení či přepychové limuzíny. Jak zdůraznil, tato volba nesouvisí výlučně s jeho pojetím chudoby.

„Pro mne je to otázka osobnosti. Potřebuji žít mezi lidmi. Kdybych žil sám a tak trochu v izolaci, nedělalo by mi to dobře. Tu samou otázku – tedy proč nejdu bydlet do paláce – mi položil jeden profesor. Řekl jsem mu: Víte, pane profesore, mám k tomu své důvody. Psychiatrické. (smích, potlesk) Jsem už zkrátka takový, prostě nemůžu být sám... A pak – byt v Apoštolském paláci zas není tak přepychový, v tom vás mohu uklidnit...(...) Máte však pravdu v tom, že chudoba dnešního světa je skandální, volá o pomoc. Každý z nás by se měl zamyslet nad tím, jak se trochu uskrovnit, jak se v chudobě lépe podobat Ježíši, chudému Mistru. Avšak to, že nebydlím v paláci a nemám auto, není otázka mé osobní ctnosti. “

Také další dotaz byl osobní – týkal se duchovního povolání a nutnosti vše opustit. Svatý otec nezastíral osobní obtíže a okamžiky vnitřního temna. Je nutné je akceptovat a plně důvěřovat Pánu, upozornil a věnoval se dále všeobecným tématům. První z nich, které doléhá i na mládež, je krize.

„Ona krize, kterou dnes prožíváme, je krize člověka. Člověk nic neznamená, váhu mají jen peníze. Bůh však svěřil vše stvořené člověku – muži a ženě, aby jej uchovávali, nikoli penězům! Dobře mne poslouchejte – krize člověka pochází z jeho zotročení. To je skutečná pravda. Musíme se osvobodit z ekonomických a sociálních struktur, které nás zotročují.(potlesk) A to bude vaše úloha.“

Jak této úloze dostát?, zamýšlel se Svatý otec v reakci na další otázku. Politickou angažovaností!

„Zapojit se do politiky musí být pro každého křesťana povinností. Nemůžeme se tvářit jako Pilát a mýt si ruce. Musíme se angažovat v politice, neboť politika je ve svém hledání společného dobra jedním z nejvyšších projevů milosrdné lásky. Křesťanští laici musí politicky pracovat. Namítnete: To není nic jednoduchého! Také kněžství však není nic snadného. V životě vůbec neexistují nenáročné věci. Není lehké vstoupit do politiky, protože je příliš špinavá. Proč se ale zašpinila? Kvůli nám, křesťanům, kteří jsme do ní nevnesli evangelního ducha. Je příliš snadné říci – můžou za to jiní. Co jsem pro to ale udělal já? Politická angažovanost je povinností a práce pro společné dobro je závazkem pro každého křesťana.“

Nedejte se okrást o naději, opětovně připomínal mladým lidem Svatý otec v závěru páteční audience pro italské jezuitské školy. Obírá nás o ní duch tohoto světa, bohatství a blahobyt, marnivost a pýcha. Naději naopak nacházíme v těle trpícího Krista a ve skutečné chudobě – nikoli té abstraktní, ze statistik, nýbrž té, které se dotýkáme rukama, zakončil papež František.

(jag)