Nový portál Vatikánského rozhlasu

Mluvilo se o eucharistii. Jeden z účastníků položil tuto otázku: ?Bůh je přece všude. Proč by měl být zvláštním způsobem přítomen v hostii, v posvěceném chlebě. To by znamenalo, že jinde už není přítomen, nebo alespoň ne tak jako v eucharistii. Omezili bychom Boží přítomnost jen na některá místa, a to není správné.? Nebylo to míněno jako námitka proti katolické nauce, ale jako otázka, příspěvek k diskusi. Ukázalo se však, že si s ní mnoho účastníků nevědělo rady. Zdá se, že je těžké na ni odpovědět. To však platí v teologii o každé otázce, která se nesprávně položí: je neřešitelná. Jak se tedy máme postavit k problému Boží přítomnosti v eucharistii? Nemůžeme jej zodpovědět dřív, než si nějak alespoň ujasníme otázku jinou: Co rozumíme slovy, že je Bůh vůbec někde přítomen?

Scholastická filosofie rozlišovala různé druhy přítomnosti. Tu, kterou známe ze zkušenosti, nazýváme fysickou. Stojím na podlaze, sedím na židli, jsem ve světnici. Tato přítomnost se uskutečňuje dotykem. Má-li se o mně říci, že jsem v Praze, musím tam osobně přijet, bydlet tam, chodit po ulici apod.

Tento druh přítomnosti ovšem nemůžeme snadno připisovat Bohu, který je pouhý duch. Nejezdí, nechodí po ulicích, nesedí na židli. Není tedy tímto způsobem ani v Praze, ani v New Yorku, ani v Římě. Není nikde. To poslední však neodpovídá katechismu. Tam se učíme, že je Bůh všude. Musí tam být tedy nějakým jiným způsobem než tím, kterému scholastická filosofie říkala fysický. Aby osvětlili ten jiný druh přítomnosti, uváděli středověcí autoři často příklad s anděly u Božího hrobu. Byl tam anděl, který odvalil kámen. Ale anděl je pouhý duch. Nemá tělo, nemá tedy ruce. Nemohl ani přijít, ani se o kámen opřít. Přesto však má i duch sílu působit na hmotu. Je tedy duch tam, kde působí. Odvalil-li kámen, byl tam. Tak také vysvětluje tomistická filosofie přítomnost duše v těle. Kde sídlí duše. V mozku? V srdci? Odpověď zní: v celém těle, protože na celé tělo působí, oživuje je. Boží moc pak se projevuje ve všem, co existuje, proto je Bůh všude. Sv. Pavel cituje na Areopagu Atéňanům slova jejich básníka Arata o Bohu: V něm žijeme, hýbáme se a jsme (Skt 17,28). Přirovnání s lidským tělem se líbilo starokřesťanským spisovatelům, kteří si představovali kosmos jako něco jednotného, oživeného Božím duchem; ten pak ve všech věcech nejen působí, ale se i zjevuje, mluví.

Ale právě toto přirovnání světa k ?tělu Božímu? vedlo k úvahám o rozlišení a stupních Boží přítomnosti. Lidská duše oživuje lidské tělo celé a přece se to neděje stejně ve všech částech. Není stejně živý nehet a oko, kost nohy a mozková blána. Chirurgové dobře rozlišují, co je naprosto nutné k životu a co patří jen k jeho úplnosti. Ti, kdo si musí dát amputovat ruku, vědí dobře, že to není totéž jako amputovat hlavu. Bez ní by totiž ustal život v celém těle, Duše by je už neoživovala.

Tuto prostou anatomickou zkušenost přenesli Otcové obrazně na Boží přítomnost ve světě. I tu je hlava a údy, části zvláštním způsobem oživené a jiné jakoby umírající. Hlavou světa je bezesporu člověk. On sám a jediný, jak často Otcové zdůrazňují, byl stvořen k Božímu obrazu a podobenství (Gn 1,26). Jedna lidská duše, píše sv. Jan Klimak, je víc než celý vesmír. Proto také člověka naplnil Bůh svou moudrostí, vdechl mu ?ducha?, tj. zvláštní podíl na Božím životě. Bůh je přítomen v celém světě, nemůžeme omezit jeho sílu. Ale nikdo z nás nevěří, že je totéž zabít člověka a zvíře; vidět Boha v bližním, má dalekosáhlejší mravní důsledky než vidět Boha v krásné květině.

Z víry ve zvlášť intensivní přítomnost Boha v člověku se však může formulovat další námitka proti eucharistii. Nejde tu konec konců o kousek chleba a trochu vína? Žádný kostel a nic svěceného, jak kdosi povídal, se nemůže stavět na roveň člověku, který je jediný povolán k tomu, aby byl Božím synem. ?Neklekejte před svatostánkem? ? zvolal jeden humanista ? ?Klekejte jeden před druhým, uctívejte Boha přítomného v živém člověku, ne v kameni anebo ve chlebu!? Tato námitka není v jádře tak bezbožná, jak by se zdálo. Vychází ze správného principu, ale nerozumí podstatě křesťanských svátostí, proto dochází k nesprávnému závěru. Bůh skutečně bydlí na prvním místě v lidech. ?Cožpak nevíte, že jste Boží chrám??, píše sv. Pavel Korinťanům (1 Bor 3,16), ?že Duch Boží přebývá ve vás??. Nepíše však ta slova apoštol všem lidem bez rozdílu, ale věřícím, kteří byli pokřtěni a přijali Boží slovo. Duch sv. je přítomen v nás, působí v našich skutcích. Ale i tu rozlišujeme různé stupně. Jinou intensitu mají skutky lásky, vroucí modlitba. Vysokou duchovní životnost předpokládáme u toho, kdo obětoval svůj život pro druhé a naopak málo moci a síly Boží hledáme u toho, kdo nevrle a nedbale dělá jen ty nejnutnější povinnosti denního života. Svaté lidi prosíme o modlitbu, předpokládáme totiž, že je silnější než naše vlastní. Jsou totiž Bohem víc spojeni, a i oni ne všichni stejně.

?Hvězda se od hvězdy liší třpytem?, píše sv. Pavel (1 Kor 15,41). Ovšem nejvíc se leskne samo slunce. Tím pak je křesťanům Kristus, ?slunce spravedlnosti?. V něm bydlí Boží moc a síla ve vší plnosti, on je proto coby hlava celého mystického těla církve, ohnisko Boží milosti pro celý vesmír. Máme-li klekat před člověkem, Božím obrazem, pak klekáme ovšem na prvním místě před tím, o němž je psáno, že v něm přebývá plnost Božství.

Katolík věří tomu, co se kněz modlí při mši: ?Toto je mé tělo?, to je má krev?. Nepotřebuje tedy další důkazy k tomu, aby vyznal, že je eucharistii Kristem a tedy, Bůh přítomen způsobem docela zvláštním, jedinečným. Nedává přednost ?věci? před člověkem, jak tvrdila námitka, ale setkává se tu s člověkem ? Bohem.

Můžeme tedy považovat za vyřešenou námitku, kterou jsme začali svou úvahu. Ale fakt sám, že se v katolickém prostředí vyskytla, prozrazuje jistou mentalitu, kterou Berdjajev nazývá objektivizací, odosobňováním a kterou považuje za nejzhoubnější následek hříchu. Je to oddělování skutků od člověka, který je dělá, jejich osamocené hodnocení.

Tam, kde jde o Kristovo dílo spásy světa, je toto ?odosobňování? přímo rouháním. Svátosti nejsou ?věci?, svátosti jsou činnost Krista samého, která proniká do našeho života skrze osobní styk s Bohočlověkem. Tento styk se uskutečňuje prostřednictvím symbolů a ty nám pomáhají překlenout vzdálenosti časové a prostorové. I u našich oltářů mluví Kristus docela blízko: ?Vezměte a jezte, toto je mé tělo!? Je to tedy místo setkání, privilegované místo Boží přítomnosti ve světě.

Není to ovšem místo jediné. Je pravda i to, že se s Kristem máme setkávat v každém bližním, při čtení Písma, v každém dobrém skutku, v bohoslužbě i v práci. Rozdíl mezi přítomností Boží, která je v denním životě a přítomností Boží svátostnou, se má dokonce stále umenšovat. Neděje se to snad tím, že by svátosti postupně ztrácely na ceně. Má se stát pravý opak. Posvěcení člověka a celého světa má dorůstat do plnosti Kristovy, do plnosti svátostné. V líčení nebeského Jerusalema, jak je čteme v Apokalypse, nás překvapí malá poznámka: ?Chrámu jsem tam neviděl? (Ap 21,22). V dokončeném vývoji posvěcení světa už není privilegovaných míst setkání s Bohem. Kristus bude pak opravdu všude a ve všem (Kol 3,16).