Rádio Vaticana

Vatikán. K dnešní ranní homilii papeže Františka v kapli Domu sv. Marty inspirovaly osudy Tobiáše a Sáry z prvního liturgického čtení. Tito dva spravedliví lidé prožívají životní dramata a nevýslovnou bolest, modlí se k Bohu a vyprošují si smrt. „Jsou to lidé v mezních situacích“, podotkl Svatý otec, „ze kterých se snaží vyjít. Stěžují si, avšak nerouhají se“.

„Naříkat si před Bohem není hřích. Jeden známý kněz se obrátil k ženě, která před Bohem bědovala nad svými pohromami, s těmito slovy: „Ale paní, i to je forma modlitby. Jen v ní pokračujte“. Pán náš nářek slyší a naslouchá mu. Pomysleme na velké postavy – na Joba, když říká: „Zhynout měl den, kdy jsem se narodil“ ( Job 3,3). Nebo Jeremiáše : „Buď proklet den, v němž jsem se narodil“ ( Jer 20,15). Stěžují si a dokonce proklínají – nikoliv Pána, nýbrž onu situaci. To je přeci lidské.“

Mnozí lidé žijí v obdobných mezních situacích – děti trpící podvýživou, uprchlíci, nemocní v konečném stádiu, upozornil papež František. V dnešním evangeliu saduceové staví Ježíše rovněž před krajní případ. Poukazují na záležitost vdovy po sedmi manželích, aniž by její osud nahlédli srdcem.

„Saduceové o této ženě hovořili jako o sterilním laboratorním případu, bez emocí. Byla to pro ně otázka morálky. Když uvažujeme o lidech, kteří trpí, pojímáme je čistě ideově jako mravní případy a vyslovujeme se pak k té či oné kauze? Anebo o nich smýšlíme srdcem a celým svým tělem? Netěší mne, když se o takovýchto situacích nemluví lidsky, nýbrž příliš akademickým způsobem, někdy za použití statistik. V církvi je totiž mnoho lidí v obdobných situacích.“

A odpovědí na ně je to, co činí Ježíš – modlitba, zdůraznil Svatý otec.

„Modleme se za tyto lidi. Musí vstoupit do našich srdcí, jejich situace nás musí zneklidňovat – můj bratr trpí, má sestra trpí. Takové je tajemství společenství svatých – modlit se k Pánu a říci: Pane, pohleď na toho člověka, pláče a trpí. Modlete se – dovolte mi to říci – tělem. Kéž se modlí naše tělo, a nikoliv ideje. Modleme se srdcem.“

Tobiášova a Sářina prosba o smrt nám dodávají naději, zakončil Svatý otec. Pán na ni odpovídá tím, že Tobiášovi dává zdraví a Sáře manžela. „Pokud se modlíme srdcem, naše modlitba vždy dojde do Boží slávy. Je-li však jen mravní kauzou, nikdy k Bohu nedospěje, neboť nevychází z nitra. Není zainteresovaná, je to pouhá intelektuální hra“. Papež v závěru vyzval k modlitbě za všechny, kdo prožívají dramatické situace, trpí a volají jako Ježíš na kříži: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? Modleme se, „aby naše modlitba byla vyslyšena a dodala trochy naděje nám všem“, zakončil Svatý otec své dnešní ranní kázání.

Mše svaté v kapli Domu sv. Marty se účastnili zaměstnanci Vatikánské knihovny a Kongregace pro bohoslužbu a svátosti; kromě jiných koncelebrovali prefekt zmíněné kongregace kardinál Antonio Cañizares Llovera, prefekt Vatikánské apoštolské knihovny mons. Cesare Pasini a arcibiskup Joseph Augustine Di Noia, místopředseda papežské komise Ecclesia Dei.

Další články z podrubriky Kázání z Domu sv. Marty

(jag)