Vatikán.
Duch svatý umožňuje křesťanovi mít paměť dějin i darů, které od Boha obdržel. Bez této milosti hrozí sklouznutí do idolatrie - upozornil papež František v homilii při ranní eucharistii v kapli Domu sv. Marty, dnes za účasti zaměstnanců technického a administrativního oddělení Vatikánského rozhlasu a dále zaměstnanců Papežské rady pro pastoraci migrantů v čele s jejím předsedou kardinálem Antonio Mariem Vegliem, sekretářem rady arcibiskupem Josephem Kalathiparambilem a podsekretářem O. Gabrielem Bentogliem, kteří koncelebrovali se Svatým otcem.
Odpověď, které se dostalo svatému Pavlovi od skupiny učedníků z Efesu, jak o tom referuje dnešní čtení ze Skutků apoštolů (19,1-8), je překvapivá: „Ani jsme neslyšeli, že je nějaký Duch svatý“ (Sk 19,2). Svatý otec se zamýšlel ve své homilii nad těmito slovy, nad údivem, který vyvolala u svatého Pavla. Poznamenal přitom však , že nevědomost, kterou projevili křesťané před dvěma tisíci roky není jen „záležitostí počátků církve: Duch svatý – řekl papež – je vždycky tak trochu neznámým naší víry“:
„Ani teď mnozí křesťané nevědí, kdo je Duch svatý, jaký je Duch svatý. A někdy lze slyšet: »Já si vystačím dobře s Otcem a Synem, protože se modlím Otčenáš k Otci a přijímám Syna v eucharistii, ale nevím co si počít s Duchem svatým«. Anebo: »Duch svatý je holubice a rozdává sedmero darů«. Ubohý Duch svatý je tak vždycky poslední a nenachází správné místo v našem životě.“
Avšak, Duch svatý, pokračoval dále papež František, je „Bohem působícím v nás“, „Bohem, který upamatovává“, „probouzí paměť“. „Sám Ježíš to vysvětluje apoštolům před Letnicemi: »Duch, kterého Otec pošle ve jménu mém…,připomene vám všechno, co jsem vám řekl já« (Jan 14,26). A naopak: před křesťanem se vynořuje nebezpečná šikmá plocha“:
„Křesťan bez paměti není pravý křesťan, je mužem či ženou, kteří jsou vězněm okolností, okamžiku, jsou bez dějin. Mají dějiny, ale neví, jak se jich chopit. A právě Duch svatý učí, jak se chopit dějin, je pamětí dějin. Když autor listu Židům připomíná praotce ve víře, původ víry a počáteční odvahu víry, jde o paměť, paměť našeho života, našich dějin, paměť chvíle, kdy jsme obdrželi milost setkání s Ježíšem a všeho toho, co nám Ježíš pověděl.“
„Tato paměť, která vychází ze srdce, je milost Ducha svatého“, opakoval důrazně Svatý otec. A mít paměť, „znamená také pamatovat si vlastní ubohosti, které zotročují a od nichž milost Boží osvobozuje“:
„A když přijde marnivost a někdo si pomyslí, že je tak trochu něco jako nositel Nobelovy ceny za svatost, potom nám prospívá paměť. »Pamatuj odkud jsem tě vzal, z konce stádce. Byl jsi pozadu, za stádcem« Paměť je obrovská milost a když křesťan ztratí paměť – je to tvrdé, ale pravdivé – že přestává být křesťanem. Je modloslužebníkem. Protože se ocitl před nějakým bohem, ke kterému není cesta a který neumí razit cestu. Náš Bůh jde po cestě s námi, vmísil se mezi nás, putuje spolu s námi. Spasí nás, píše dějiny spolu s námi. Pamatuje si všechno a touto milostí paměti činí život plodnějším.“
Papež František končil svou homilii výzvou určenou všem křesťanům, aby žádali o milost paměti, aby byli lidmi, kteří nezapomínají cestu, kterou ušli, „nezapomínají na milosti svého života, nezapomínají na odpuštění hříchů, nezapomínají, že byli otroky, ale že je zachránil Pán.“
Další články z podrubriky Kázání z Domu sv. Marty
(mig)