Nový portál Vatikánského rozhlasu

Sešli jsme se tuto sedmou neděli velikonoční, abychom s radostí slavili svátek svatosti. Děkujeme Bohu, že dal zazářit svojí slávě, slávě Lásky na mučednících z Otranta, na matce Lauře Montoyae a matce Marii Guadalupe Garcíi Zavalaové. Zdravím vás, kteří jste přišli na tuto slavnost z Itálie, Kolumbie, Mexika i dalších zemí a děkuji vám!

Chceme hledět na nové světce ve světle slyšeného Božího Slova. Slova, které nás vyzvalo k věrnosti Kristu až k mučednictví, připomnělo naléhavost a krásu spojenou se šířením Krista a Jeho evangelia všem a promlouvalo k nám o svědectví lásky, bez níž by i mučednictví a misie ztratily křesťanskou chuť.

Skutky apoštolů nám vyprávějí o jáhnu Štěpánovi, prvomučedníkovi, a zdůrazňují, že byl mužem „plným Ducha svatého“ (6,5; 7,55). Co to znamená? Znamená to, že byl plný Boží Lásky a že celá jeho osoba, celý jeho život byl inspirován Duchem Vzkříšeného Krista natolik, že následoval Ježíše s naprostou věrností a k darování sebe samého.

Dnes nám církev nabízí k úctě zástup mučedníků, kteří byli společně povoláni vydat nejvyšší svědectví evangeliu v roce 1480. Přibližně 800 lidí, kteří přežili obléhání a dobytí Otranta, byli sťati poblíž tohoto města. Odmítli zapřít svoji víru a zemřeli vyznavše zmrtvýchvstalého Krista. Kde našli sílu zachovat věrnost? Právě ve víře, která umožňuje vidět za hranice našeho lidského pohledu, pozemského života, a umožňuje rozjímat „otevřená nebesa“ – jak říká svatý Štěpán – a živého Krista po pravici Otcově. Drazí přátelé, zachovejme víru, kterou jsme obdrželi a která je naším pravým pokladem, obnovme svoji věrnost Pánu i uprostřed překážek a nedorozumění. Bůh nikdy nedopustí, aby nám chyběla síla a klid.

Když uctíváme mučedníky z Otranta, prosíme Boha, aby byl oporou mnoha křesťanů, kteří právě v těchto časech v tolika částech světa nyní, doposud trpí násilím, a dodal jim odvahu, aby byli věrní a odpovídali na zlo dobrem.

Druhou myšlenku můžeme vzít z Ježíšových slov, která jsme slyšeli v evangeliu: „Prosím nejen za ně, ale také za ty, kdo pro jejich slovo uvěří ve mne: ať jsou všichni jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou v nás“ (Jan 17,20). Svatá Laura Montoya byla nástrojem evangelizace nejprve jako učitelka a potom jako duchovní matka indiánů, kterým vlévala naději, přijímala je láskou, kterou se naučila od Boha, ke kterému je přiváděla účinnou pedagogikou respektující a nepopírající jejich kulturu. Během evangelizace se matka Laura stala doopravdy všem vším, podle slov svatého Pavla (srov. 1 Kor 9,22). Dodnes její sestry žijí a šíří evangelium v těch nejodlehlejších a nejpotřebnějších místech jako avantgarda církve.

Tato první světice z krásné kolumbijské země nás učí být velkorysými vůči Bohu a nežít víru osamoceně – jakoby bylo snad možné žít víru izolovaně - nýbrž sdílet ji a šířit radost evangelia slovem a svědectvím života v každém prostředí, ve kterém se nacházíme. Kdekoli žijeme, vyzařujme život evangelia! Učí nás vidět Ježíšovu tvář vystupující v druhém, přemáhat lhostejnost a individualismus, jež rozleptávají křesťanská společenství a rozleptávají i naše srdce; učí nás přijímat všechny bez předsudků, bez diskriminací, bez zdráhání, s upřímnou láskou jim dávat to nejlepší z nás a sdílet s nimi především to nejcennější, co máme, což nejsou naše skutky nebo naše organizace, nikoli! To nejcennější, co máme je Kristus a Jeho evangelium.

A nakonec třetí myšlenku. V dnešním evangeliu Ježíš žádá Otce těmito slovy: „Dal jsem jim poznat tvé jméno a dám poznat, aby láska, kterou jsi mě miloval, byla v nich a abych byl i já v nich“ (Jan 17,26). Věrnost mučedníků až k smrti a hlásání evangelia všem jsou zakořeněny v Boží lásce vylité do našich srdcí působením Ducha svatého (srov. Řím 5,5) a ve svědectví, které máme vydat této lásce svým všedním životem. Svatá Maria Guadalupe Garcia Zavala to dobře věděla. Zřekla se pohodlného života. Jak velké škody působí blahobyt a pohodlný život; paralyzuje nás maloměšťáctví srdce! Ona se však zřekla pohodlného života, aby následovala Ježíšovo povolání, učila lásce k chudobě, aby bylo možno více milovat chudé a nemohoucí. Matka Lupita klekala na podlahu nemocnice před nemocnými a opuštěnými, aby jim sloužila něhou a soucitem. A tomu se říká „dotýkat se Kristova těla“. Chudí, opuštění, nemocní, vytlačovaní na okraj jsou tělem Kristovým. A matka Lupita se dotýkala Kristova těla a učila nás jednat tímto způsobem: nestydět se, nemít strach, nemít odpor před „dotýkáním se Kristova těla“! Matka Lupita chápala, co znamená „dotýkat se Kristova těla“. Její duchovní dcery se dodnes snaží nechat zářit Boží lásku v charitativních dílech, nešetří oběťmi a s mírností, apoštolskou vytrvalostí (hypomone) a odvahou se vyrovnávají s jakoukoli překážkou.

Tato nová mexická světice nás vybízí milovat, jako nás miloval Ježíš, což vyžaduje, abychom se neuzavírali v sobě samých, ve vlastních problémech, ve vlastních idejích, ve vlastních zájmech, v tomto malicherném světě, který nám působí takové škody, ale abychom vycházeli a šli vstříc tomu, kdo potřebuje pozornost, porozumění a pomoc a přinášeli mu vroucí blízkost Boží lásky prostřednictvím jemnocitných gest a upřímných sympatií a lásky. Věrnost Kristu a Jeho evangeliu za účelem Jeho hlásání slovem i životem, dosvědčováním lásky Boží naší láskou a dobročinností vůči všem – to jsou zářivé příklady a ponaučení, které nám nabízejí dnes kanonizovaní světci, kteří ale v našem životě také vyvolávají otázku: Jak jsem já věrný Kristu? Odnesme si tuto otázku, abychom nad ní během dne přemýšleli: jak jsem já věrný Kristu? Jsem schopen „dát vidět“ svoji víru s úctou, ale také odvahou? Jsem pozorný vůči druhým? Všimnu si toho, kdo je v nouzi? Spatřuji ve všech láskyhodné bratry a sestry? Prosme na přímluvu blahoslavené Panny Marie a nových světců, aby Pán naplnil náš život radostí svojí lásky. Ať se tak stane.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Homilie