Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. Velkopáteční liturgii zahájil Svatý otec v bazilice svatého Petra v pět hodin odpoledne nejvýmluvnějším gestem liturgického roku – prostrací, kdy se kněz vleže, tváří k zemi, sklání před Božím majestátem. Homilii, jak je zvykem v tento den, pronesl papežský kazatel O. Raniero Cantalamessa:

„V tento den máme možnost přijmout nejdůležitější životní rozhodnutí, které otevírá brány věčnosti: věřit! Věřit, že Ježíš «byl vydán na smrt pro naše hříchy, a vstal z mrtvých pro naše ospravedlnění» (Řím 4,25).“

Je to něco mimořádného, pokračoval dále o. Cantalamessa. Velký pátek Roku víry za přítomnosti nového Petrova nástupce, by mohl být, chceme-li, počátkem nového života. Hilarius z Poitiers, který v dospělosti konvertoval na křesťanství, rozjímaje o svém minulém životě, prohlásil: „Dokud jsem tě nepoznal, neexistoval jsem“. Jediné, co je třeba, dodal papežský kazatel, je neskrývat se jako Adam po svém provinění a uznat, že potřebujeme odpuštění.

„Dnes jsou ze satelitů k dispozici fotografie, které nám v infračervených paprscích skýtají pohled na celé regiony, ba celou planetu. Jak odlišné je toto panorama shůry, ve světle oněch paprsků ve srovnání s tím, co vidíme v přirozeném světle, když jsme dole! Vzpomínám si na jednu z prvních satelitních fotek, která zachycovala Sinajský poloostrov. Pestré barvy, viditelnější vyvýšeniny i nížiny. Je to symbolické. Také lidský život, nahlížený v infračervených paprscích víry, z výšin Kalvárie, jeví se jinak než to, co je vidět «pouhým okem».“

O. Cantalamessa pokračoval na jiném místě odkazem na slova, kterými Ježíš naznačoval svou nadcházející smrt: „Nyní nastává soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vypuzen. A já, až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny k sobě“ (Jan 12,31-32).

„Viděno očima víry, jeví se jinak především jedna věc: smrt. Kristus vstoupil do smrti jako do temné kobky, ale vyšel z ní druhou stranou. Nevrátil se nazpět tam, odkud vešel, jako Lazar, který se vrátil k životu, aby znovu zemřel. Vytvořil průrvu k životu, kterou nikdo už nemůže zahradit a kterou Jej všichni mohou následovat. Smrt už není stěnou, na níž troskotá každá lidská naděje, nýbrž mostem do věčnosti. Možná „mostem vzdechů“, protože nikomu se nelíbí umírat, ale je mostem a nikoli propastí, která vše pohlcuje. „Láska je jako silná smrt, říká Píseň písní (6,8). V Kristu je láska silnější než smrt.“

Papežský kazatel pak připomněl epizodu z „Církevních dějin národa Anglů“ z přelomu 7. a 8. století, kde sv. Beda Ctihodný vypráví o příchodu křesťanské víry na sever Anglie. V Northumberlandu místní král sezval starší, aby rozhodli, zda vpustit do země misionáře z Říma. Někteří byli pro, jiní proti tomu. A jeden z nich předložil králi tento argument:

„Pokud nám tito lidé dokáží odhalit něco z tajemství našeho života, je třeba jim naslouchat. Křesťanská víra by se mohla vrátit na náš kontinent a do sekularizovaného světa z téhož důvodu, pro který přišla, tedy jako jediné učení, která nám dává seriózní odpověď na problém smrti.“

Odtud se rodí naléhavost šířit toto evangelium, vyvodil dále O. Cantalamessa, a v souvislosti s tím poukázal na „silnou náboženskou symboliku“ a „téměř prorocký význam“ povídky nazvané „Císařské poselství“, v níž její autor Franz Kafka podává vysněný příběh o císaři, který na smrtelné posteli pošeptal poslovi poselství, na kterém mu tak velice záleželo, že si je nejdříve nechal zpět opakovat do ucha, a potom posla odeslal ke čtenáři:

„«Posel se ihned vydal na cestu; silný, nezdolný muž; napřahuje před sebe hned jednu, hned druhou paži, klestí si cestu zástupem; narazí-li na odpor, ukáže na prsa, jež nesou znamení slunce; postupuje též bez nesnází kupředu jak nikdo druhý. Avšak zástup je převeliký; jeho příbytky neberou konce. Jak by letěl, kdyby se před ním otevřelo volné pole, a brzy bys asi na svých dveřích uslyšel nádherné bušení jeho pěstí. Avšak místo toho, jak nadarmo se lopotí, stále ještě se prodírá komnatami vnitřního paláce; nikdy je nezdolá; a i kdyby se mu to podařilo, nic by se tím nezískalo; musil by se probojovat dolů po schodech; a i kdyby se mu to podařilo, nic by se tím nezískalo; bylo by třeba přejít dvory; a za dvory druhý palác, který obemyká první; a opět schody a dvory; a opět palác; a tak dál skrze tisíciletí -; a kdyby nakonec vyrazil poslední branou ven a - to však se nikdy, nikdy nemůže stát -, leží před ním teprve sídelní město, střed světa, zaplavené svou sedlinou. Tudy nepronikne nikdo, natož s poselstvím nebožtíkovým, - Ty však sedíš u svého okna a sníš o něm, když se blíží večer» (Z cyklu Venkovský lékař 1918, česky Povídky 1990).
Ze svého smrtelného lůžka také Kristus svěřil své církvi poselství: „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu“ (Mk 16,15). Je ještě tolik lidí, kteří sedí u okna a sní, aniž to tuší, o Jeho poselství.“

„Evangelizace má mystický původ; je to dar, který proudí z Kristova kříže, z Jeho otevřeného boku, z krve a vody. Kristova láska, trojiční láska, jíž je Kristus historickou manifestací, se šíří sama sebou „diffusivum sui“, a tíhne k celému tvorstvu. Evangelizace není dobýváním, ani propagandou. Je to dar Boha světu v jeho Synu Ježíši. Je to sdílení radosti z proudu života, který vychází z Jeho srdce, jde do celého těla a oživuje ty nejvzdálenější údy.“

Kdo je však na výši takovéhoto úkolu? – tázal v závěru své homilie O. Cantalamessa slovy sv. Pavla, jehož odpověď je platná i dnes:

„Ne že bychom byli schopni vymyslet něco takového sami od sebe. On nám dal schopnost sloužit nové smlouvě, která nespočívá v liteře, ale v duchu. Neboť litera zabíjí, ale duch oživuje“ (2 Kor 2,16; 3,5-6). Kéž v této chvíli, kdy se otevírá pro církev nová doba, plná naděje, Duch svatý znovu vzbudí očekávání v lidech, kteří sedí u okna, a v poslech vůli předat jim toto poselství i za cenu života.“

Končil ve Svatopetrské bazilice za přítomnosti Svatého otce velkopáteční homilii papežský kazatel O. Raniero Cantalamessa.

(mig)