Rádio Vaticana

Vatikán. Pohnuté emoce vděčnosti smíšené se smutkem ovládly i účastníky dnešního veřejného vystoupení Benedikta XVI., tentokrát kněze římské diecéze, kteří se tradičně setkávají s papežem den po zahájení postní doby. Neutichající aplaus, který se rozpoutal po příchodu Svatého otce, záhy ukončil Benedikt XVI. krátkým poděkováním za modlitby za církev a papeže a zahájil setkání znamením kříže. Na začátku setkání se nejprve vikář Svatého otce pro město Řím, kardinál Agostino Vallini, obrátil k Petrovu nástupci, aby mu jménem římského kléru vyjádřil své pocity a v samotném závěru své promluvy řekl:

„Mohu Vás ujistit, Svatosti, jménem všech římských kněží, kteří mají papeže opravdu rádi, že se budeme snažit ještě více se modlit za Vás a na Vaše úmysly, aby vděčná láska – je-li možno - ještě více vzrostla. Děkujeme, Svatý otče, požehnejte nám.“

Benedikt XVI. začal hovořit v neformálním a odlehčeném duchu, jak bývá zvykem na setkáních římského biskupa se svými kněžími. Tématem byl „Druhý vatikánský koncil ve vzpomínkách a nadějích jeho svědka“, jak o to sami kněží již dříve požádali. Způsobem sobě vlastním Benedikt XVI. nejprve předeslal, že „vzhledem k situaci svého věku nemohl připravit velkou, opravdovou přednášku, jakou by bylo možno očekávat, a namísto toho jenom krátce povypráví o koncilu, jak jej sám viděl“.
Potom však pronesl spatra tři čtvrtě hodinovou promluvu, ve které tuto církevní událost 20. století podal velice syntetickým a osvěžujícím způsobem. Poněkud pohnutou atmosféru, která se předtím vytvořila, rozptýlil papež úvodní anekdotou vztahující se k události, jež stála na počátku jeho účasti na koncilu.
Těsně po svém jmenování profesorem teologie v Bonnu (1959), začal vyprávět Benedikt XVI., byl totiž kolínským kardinálem Fringsem vyzván, aby mu napsal přednášku pro konferenci, kterou pořádal kardinál Siri v Janově na téma „Koncil a svět moderního myšlení“. Mladý profesor teologie přednášku napsal, kardinálu Fringsovi se líbila a přednesl ji.

„Krátce poté papež Jan XXIII. pozval kardinála Fringse k sobě. Kardinál dosti znervózněl, obával se, že snad řekl něco nesprávného, falešného a byl pozván kvůli napomenutí, možná že ztratí i kardinálský purpur (smích kněží)… Ano.. když jej sekretář oblékal na audienci, řekl: «Možná mám tuhle róbu na sobě naposled» (smích kněží)… Potom vstoupil, papež Jan mu vyšel vstříc, objal jej a řekl: «Děkuji eminence, řekl jste to, co bych rád řekl já, ale nenacházel jsem slov» (aplaus). Z toho kardinál poznal, že je na správné cestě a pozval mne, abych šel na koncil s ním. Nejprve jako jeho osobní poradce, a pak jsem byl během první periody v listopadu 1962 jmenován také oficiálním koncilním poradcem.“

Potom Benedikt XVI. popsal své pocity, s nimiž on i ostatní odcházeli na zahájení koncilu. Byla to atmosféra „neuvěřitelného očekávání“:

„Doufali jsme, že všechno bude obnoveno a že opravdu přišly nové Letnice, nová éra církve, protože církev tehdy v té době byla ještě poměrně mohutná. Účast na nedělní mši ještě vysoká, také povolání ke kněžství a řeholnímu životu byla ještě dostačující, i když už jich trochu ubývalo. Nicméně bylo cítit, že církev nevzkvétá, ale redukuje se. Zdálo se, že je spíše skutečností minulosti a nikoli nositelkou budoucnosti. A nyní jsme měli naději, že se tato situace změní, že církev bude znovu silou zítřka a silou dneška. Věděli jsme, že vztah mezi církví a moderní dobou byl zpočátku poněkud rozporný, počínaje pochybením církve v případě Galilea a myslelo se, že tento špatný začátek se napraví a dosáhne se znovu uceleného vztahu mezi církví a těmi nejlepšími silami světa, aby se lidstvu otevřela budoucnost a opravdový pokrok. Byli jsme plni naděje, nadšení a také odhodlání přičinit se o to.“

Benedikt XVI. poté popsal samotné zahájení koncilu, nečekané, ale pochopitelné odmítnutí připravených seznamů členů koncilních komisí koncilními Otci, kteří chtěli členy těchto komisí sami navrhnout a hlasovat o nich. Začal proces vzájemného seznamování koncilních Otců a vytvářela se zkušenost všeobecnosti církve a její konkrétní reality.

„Všichni, jak jsem řekl, jsme přišli s velkým očekáváním. Nikdy dříve se nekonal koncil takových dimenzí, ale ne všichni věděli, co dělat. Těmi nejpřipravenějšími, tedy těmi, kteří měli nejvíce vyhraněné úmysly, byli francouzské, německé, belgické, holandské episkopáty , takzvaná „Rýnská aliance“. V první etapě koncilu právě oni určovali cestu, potom se aktivita rychle rozšířila a všichni se začali podílet na kreativitě koncilu. Francouzi a Němci měli vícero úmyslů společných, byť se značně odlišnými odstíny. Prvním – jednoduchým, zdánlivě jednoduchým úmyslem byla liturgická reforma, kterou zahájil Pius XII., který již reformoval Svatý týden; druhým byla eklesiologie; třetím Boží Slovo, Zjevení, a nakonec ekumenismus. A Francouzi mnohem dříve než Němci chtěli projednávat problematiku vztahu mezi církví a světem.“

Benedikt XVI. se pak věnoval obsáhle tématu posvátné liturgie, kterou koncil projednal a ke které vydal první dogmatickou konstituci. Papež znovu osvětlil, proč pokládá za šťastné, že právě liturgie byla prvním tématem. Zůstal tak totiž potvrzen primát Boha a klanění se Bohu jakožto nejvyšší regule koncilu, po vzoru svatého Benedikta. K samotné problematice liturgické reformy pak Svatý otec mimo jiné poznamenal:

„Byl zde princip srozumitelnosti, namísto uzavřenosti v neznámém jazyce, kterým se nemluví. A také aktivní účast. Tyto principy byly bohužel také chápány špatně. Srozumitelnost neznamená banalitu. Velkolepé liturgické texty, třebaže jsou pronášeny, díky Bohu, také v mateřském jazyce, nejsou srozumitelné snadno a vyžadují od křesťana neustálou formaci, aby vrůstal a stále více vstupoval do hlubin tajemství a mohl jej chápat. A také Boží Slovo – mluvíme-li o denní četbě Starého zákona, ale i Pavlových listů a evangelií – kdo může říci, že jim hned rozumí jen proto, že znějí v jeho vlastním jazyce? Jedině neustálá formace srdce a mysli může skutečně dát vzniknout porozumění a účasti, která je něčím víc než jen vnější činností. Je vstupem osoby, mého bytí do společenství církve a tím do společenství s Kristem.“

Benedikt XVI. se pak obsáhle věnoval tématu církve jako mystického Těla Kristova, Božího lidu a zvláště pojmu společenství, který – jak řekl – zůstal na koncilu spíše ve stínu, ale dostal své místo v pozdějším, pokoncilním magisteriu. Svatý otec potom také hovořil o dogmatické konstituci o Božím zjevení a nakonec o ekumenismu, mezináboženském dialogu a náboženské svobodě.

Z nedostatku času přinášíme zatím jen výňatky, později bude na internetových stránkách zveřejněn celý text.

Nyní následuje závěrečná část papežovy promluvy, ve které podal celkové shrnutí významu koncilu a poukázal na jedno důležité rozlišení, které je třeba přitom mít na paměti:

„Chtěl bych nyní ještě dodat jednu věc. Byl Koncil Otců (biskupů) – pravý koncil, ale byl také koncil mediální, který sám byl něco jako koncil a svět vnímal koncil skrze média. Koncil, který s okamžitou účinností dosahoval k lidem, byl mediální koncil, nikoli koncil Otců. Koncil Otců se uskutečňoval v rámci víry a byl koncilem víry, která hledá porozumění, která hledá porozumění sobě samé a snaží se chápat Boží znaky své doby, snaží se odpovědět na výzvu Boží v této chvíli a najít slova pro dnešek i zítřek, a tedy byl to koncil fides quaerens intellectum. Naproti tomu koncil žurnalistů se přirozeně neuskutečňoval v rámci víry, nýbrž v rámci dnešních mediálních kategorií, tzn. mimo víru a v odlišné hermeneutice. Byla to politická hermeneutika. Pro média byl koncil politickým zápolením, bojem o moc mezi různými proudy v církvi. Bylo jasné, že média zaujmou takovou pozici, která se jim jeví jako slučitelná s jejich světem. Byli takoví, kteří usilovali o decentralizaci církve, o moc biskupů a potom také - za pomoci výrazu „Boží lid“ - o moc lidu, laiků.
Byla to trojí otázka: moc papeže a její přenesení na biskupy a na všechny, tedy svrchovaná moc lidu. Přirozeně, že podle médií měl tento přístup být schválen, prosazen a posílen. A totéž platí pro liturgii. Média se nezajímají o liturgii jako o úkon víry, nýbrž jako o něco, kde se dělá něco srozumitelného, jako o nějakou činnost společenství, profánní záležitost. A víme, že existovala také určitá tendence, která byla podložena i historicky, totiž tvrzení, že „Sakrálnost je záležitost pohanů, popřípadě Starého zákona, zatímco v Novém zákoně platí pouze fakt, že Kristus zemřel za hradbami, tzn. v profánním světě.“ Posvátnost (sakrálnost) má tedy údajně vyústit do světskosti, profánnosti také na poli náboženského kultu. Bohoslužba, kult již není kultem, nýbrž úkonem společenství, společnou účastí a účast je aktivita. A tyto výklady, banalizace idejí koncilu, byly zhoubné v praxi a při aplikaci liturgické reformy, zrodily se ve vizi, která stála mimo koncil a jeho klíč, kterým je víra. A podobně tomu bylo v otázce Písma: Písmo je historickou knihou, s níž je třeba zacházet pouze z historického hlediska atd.
Dobře víme, jaký vliv měl na všechny tento mediální koncil. Byl dominantní a účinný, způsobil četné kalamity, mnohé problémy, mnoho reálného ochuzení: zavřené semináře a řeholní konventy, banalizovaná liturgie… Pravý koncil se při své konkretizaci a realizaci potýkal s těžkostmi. Virtuální koncil byl silnější než ten reálný, avšak reálná síla koncilu byla přítomna a postupně a stále více se uskutečňuje a stává se pravou silou, která je také pravou reformou, pravou obnovou církve.

Zdá se mi, že 50 let po koncilu vidíme, že se tento virtuální koncil hroutí, vytrácí a ukazuje se v celé své duchovní síle pravý koncil. A je naším úkolem právě v tomto Roce víry, aby se mocí Ducha svatého uskutečnil a církev byla skutečně obnovena. Věříme, že nám pomůže Pán. Já svou modlitbou v ústraní budu stále s vámi a společně půjdeme vpřed spolu s Pánem, v jistotě, že zvítězí Pán.“

PLNÉ ZNĚNÍ promluvy Benedikta XVI. je ZDE

Řekl Benedikt XVI. v improvizované promluvě na dnešním setkání s přibližně 4 tisíci kněžími římské diecéze.

(mig)