Nový portál Vatikánského rozhlasu

Dnes na Popeleční středu začínáme novou postní dobu, etapu, která potrvá čtyřicet dní a dovede nás k radosti Pánových Velikonoc, k vítězství Života nad smrtí. Shromáždili jsme se ke slavení eucharistie podle starobylé římské tradice stationes quaresimali. Tato tradice stanoví, že místem konání prvního statio je bazilika svaté Sabiny na Aventinském vršku. Okolnosti chtěly, abychom se shromáždili ve vatikánské bazilice. Dnes večer je nás kolem hrobu svatého Petra mnoho také proto, abychom jej prosili o přímluvu za církev v této zvláštní chvíli a obnovili svoji víru v Nejvyššího Pastýře, Krista Pána. Pro mne je to vhodná příležitost, abych dříve než ukončím petrovskou službu, poděkoval všem, zvláště věřícím římské diecéze, a poprosil o zvláštní vzpomínku v modlitbě.

Čtení, která jsme slyšeli, nám dávají podněty, které jsme s milostí Boží povoláni během této postní doby proměnit v konkrétní postoje a skutky. Církev nám především znovu dává mocnou pobídku, se kterou se prorok Joel obrací k Izraelskému lidu: „Nyní – praví Hospodin – obraťte se ke mně celým svým srdcem, v postu, nářku a pláči!“ (Jl 2,12-18). Budiž zdůrazněn výraz „z celého srdce“, což znamená ze středu našeho smýšlení a cítění, od kořenů našich rozhodnutí, voleb a skutků, tedy gestem naprosté a radikální svobody. Je však takovýto návrat k Bohu možný? Ano, protože existuje síla, která nesídlí v našem srdci, ale vyvěrá ze srdce samotného Boha. Je to síla Jeho milosrdenství. Prorok dále říká: „Obraťte se k Hospodinu, svému Bohu, neboť je dobrotivý a milosrdný, shovívavý a plný lásky, slituje se v neštěstí“ (v.13). Návrat k Pánu je možný jako „milost“, protože je dílem Božím a plodem víry, kterou vkládáme do Jeho milosrdenství. Tento návrat k Bohu se však stane konkrétní skutečností v našem životě jedině, když Pánova milost pronikne do nitra, otřese jím a dá nám sílu „roztrhnout svá srdce“. A prorok nám od Boha předkládá dále tato slova: „Roztrhněte svá srdce a ne pouze šaty“ (v.13). I v našich dnech jsou vskutku mnozí ochotni „roztrhnout si šaty“ při skandálech a nespravedlnostech, přirozeně dopouštějí-li se jich druzí, ale zdá se, že je málo těch, kteří by byli ochotni naložit tak se svým „srdcem“, svým vlastním svědomím a vlastními úmysly a dovolit Pánu, aby je přetvořil, obnovil a obrátil.

Pokyn „obraťte se ke mně celým srdcem“ se týká nejenom jednotlivce, ale také společenství. Slyšeli jsme opět v prvním čtení: „Na Siónu zatrubte na polnici, nařiďte půst, svolejte shromáždění, svolejte lid, zasvěťte obec, sezvěte starce, shromážděte děti i kojence: ženich ať vyjde ze svého pokoje, nevěsta ze své ložnice“ (vv. 15-16). Komunitní dimenze je ve víře a v křesťanském životě podstatným prvkem. Kristus přišel, „aby rozptýlené Boží děti shromáždil vjedno“ (srov. Jan 11,52). Ono církevní „my“ je společenstvím, ve kterém nás Ježíš shromažďuje (srov. Jan 12,32): víra je nezbytně církevní. A to je důležité připomenout a žít právě v této postní době. Každý ať si uvědomí, že se na tuto kající pouť nevydává sám, nýbrž spolu s mnoha bratry a sestrami, v církvi.

Prorok se nakonec pozastavuje nad modlitbou kněží, kteří se obracejí se slzami v očích k Bohu a říkají: „«Nevydávej své dědictví v potupu, aby ním nevládli pohané». Proč se má mezi národy říkat: «Kdepak je ten jejich Bůh?»“ (Jl 2,17). Tato modlitba nás vede k zamyšlení jednak nad důležitostí svědectví víry a křesťanského života každého z nás i našich společenství, aby vyjevovalo tvář církve, a jednak nad tím, jak je tato tvář někdy hyzděna. Myslím zvláště na viny proti jednotě církve, na rozdělení církevního těla. Žít postní dobu v intenzivnějším a zřetelnějším církevním společenství, překonávat individualismy a rivalitu, je pokorným a cenným znamením pro ty, kteří jsou víře vzdáleni anebo jsou k ní lhostejní.

„Hle, teď je ta «doba příhodná», hle, teď je ten «den spásy»!“ (2 Kor 6,2). Slova apoštola Pavla křesťanům v Korintě znějí i nám s naléhavostí, která nepřipouští absenci či netečnost. Několikrát opakovaný výraz „teď“ říká, že tuto chvíli si nemůžeme nechat utéci. Je nám nabídnuta jako jedinečná a neopakovatelná příležitost. A pohled apoštola Pavla se soustředí na sdílení, kterým chtěl Kristus charakterizovat svůj život, když přijal celé lidství a vzal na sebe hřích lidí. Věta svatého Pavla je velmi silná: „Bůh z Něj kvůli nám učinil hřích“. Ježíš, nevinný a Svatý, „Ten, který byl bez hříchu“ (srov. 2 Kor 5,21), vzal na sebe tíži hříchu a sdílel s lidstvem úděl smrti, a to smrti na kříži. Smíření, které je nám nabízeno, stálo tu nejvyšší cenu, totiž na Golgotě vztyčený kříž, na kterém byl přibit Syn Boží učiněný člověkem. V tomto ponoření Boha do lidského utrpení a propasti zla spočívá kořen našeho ospravedlnění. „Návrat k Bohu celým srdcem“ vede naší postní dobou skrze Kříž, následováním Krista cestou, která vede na Kalvárii, k naprostému sebedarování. Je to cesta, na níž je třeba se učit každý den vycházet z našeho egoismu a naší uzavřenosti, abychom dávali prostor Bohu, jenž otevírá a přetváří srdce. A svatý Pavel připomíná, jak má znít zvěst Kříže kázáním Slova, kterého je apoštol vyslancem. Je to pokyn pro nás, aby se tato postní cesta vyznačovala pozornějším a usilovnějším nasloucháním Božímu Slovu, světlu, které osvěcuje naše kroky.

V úryvku z Matoušova evangelia, který je součástí takzvaného horského kázání, Ježíš odkazuje na tři základní praktiky stanovené mojžíšskými zákonem: almužnu, modlitbu a půst. Jsou to také tradiční indikace k tomu, jak odpovědět v postní době na pozvání „vrátit se k Bohu celým srdcem“. Ježíš však zdůrazňuje, že autenticitu každého náboženského gesta má označovat kvalita a pravdivost vztahu k Bohu. Proto pranýřuje náboženskou přetvářku, jednání, které chce vypadat, postoje, které hledají potlesk a souhlas. Pravý učedník neslouží sobě samému či „publiku“, nýbrž Pánu, v jednoduchosti a velkorysosti: „A tvůj Otec, který vidí i to, co je skryté, ti odplatí“ (Mt 6,4.6.18). Naše svědectví pak bude tím pronikavější, čím méně budeme hledat svoji slávu a budeme si vědomi, že odměnou spravedlivého je Bůh sám, sjednocení s Ním tady dole, na cestě víry, a na konci života, v pokoji a světle setkání s Ním, tváří v tvář, navždy (srov. 1 Kor 13,12).

Drazí bratři a sestry, začínáme s důvěrou a radostí postní dobu. Kéž se v nás výzva „obraťte se k Bohu celým srdcem“ mocně ujme přijetím Jeho milosti, která z nás činí nové lidi onou překvapivou novostí, která je účastí na samotném životě Ježíšově. Nikdo z nás ať tedy není hluchý k této výzvě, která je nám adresována také tímto strohým, prostým a zároveň působivým obřadem udělování popelce, ke kterému za okamžik přistoupíme. Kéž nás v tomto čase provází Panna Maria, Matka církve a vzor každého autentického učedníka Páně.
Amen!

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Homilie