„Věřím v Boha“ – toto je první tvrzení z vyznání víry, protože Bůh je počátek a konec všeho, je „první a poslední“ (
Iz 44,6). Katechismus zdůrazňuje, že „celé vyznání mluví o Bohu, a mluví-li také o člověku a o světě, pak jen ve vztahu k Bohu" (
KCC 199). Všechny další články Kréda závisí na prvním a jsou jeho vysvětlením.
Vyvstává zde však problém, týkající se samého slova "Bůh". Když například vyslovíme slovo "strom", víme, o čem mluvíme. Řekneme-li však " Bůh ", o čem, o kom hovoříme ? Filosof Buber poznamenal, že " Bůh " je významově nejzatíženější slovo lidské řeči. Žádné jiné slovo nebylo tolik pošpiněno a potupeno. Proto se stává, že když někdo vyzná svou nevíru v Boha, má pravdu. Bůh, kterého má na mysli, totiž skutečně neexistuje.
Katechismus se odvolává na dvě biblická zjevení Božího jména. První pochází ze Starého Zákona. "Jsem, který jsem" (Ex 3,14), řekl Bůh Mojžíšovi. Toto jméno lze interpretovat dvěma způsoby – existenciálním a filosofickým. "Já jsem" značí věrnost Boha, který je "vždy přítomen u svého lidu, aby ho spasil" (KKC, 207). Avšak dále ono "Já jsem" znamená, že Bůh existuje sám od sebe, odjakživa a navždy (srov. KKC, 212).
V Novém zákoně máme jiné Boží jméno : "
Bůh je láska " (1 Jan 4,8.16). Vyjadřuje se jím nejenom Boží láska k nám, nýbrž, jak čteme v Katechismu, také skutečnost, že samo bytí Boha je láska (KKC, 221).
Přestože se Bůh zjevuje, " zůstává nevýslovným tajemstvím " (KKC, 230). Svatý Augustin poprávu prohlásil : " Kdybys ho pochopil, nebyl by to Bůh ". Pokud tedy při myšlence na vše, co existuje, zakoušíme tajemství reality, v podstatě zakoušíme to, co nazýváme " Bohem ".
Další články z podrubriky Víra je ze slyšení
odeslat článek
vytisknout článek
