Víra jako svobodná odpověď člověka Bohu je osobním činem. Nikdo tudíž nemůže být k víře donucen. V dějinách jistě nechybějí příklady, kdy bylo náboženství vnuceno jedincům i národům. Uložená náboženská příslušnost však neznamená víru.
Na druhé straně je nutno si povšimnout, že víra není subjektivní a osamocený úkon. V Katechismu čteme: „Nikdo nemůže věřit sám, tak jako nikdo nemůže žít sám. Nikdo si sám nedal víru” (KKC 166). Víru přijímáme od druhých a druhým ji předáváme. Většina křesťanů přijala křest několik týdnů nebo několik měsíců po svém narození. Poté se o jejich náboženskou výchovu staralo církevní společenství, rodiči počínaje. Jestliže tedy někdo řekne “Věřím”, znamená to zároveň “Věříme”.
Dnes se můžeme setkat s hesly “Kristus ano, církev ne”, tedy “Věřím v Krista, ale učení církve mne moc nezajímá”. Takovýto způsob myšlení není příliš rozumný. Ježíše Nazaretského známe pouze díky společenstvím prvních křesťanů, jenom díky prvotní církvi můžeme brát do rukou Nový zákon. Odmítneme-li církev, která už dvacet století podává Ježíšův příběh, jak si můžeme nárokovat možnost víry v onoho Ježíše?
Katechismus nám připomíná, že v římském rituálu se ten, kdo křtí, ptá katechumena: “Co žádáš do Boží církve?”. Odpověď zní: “Víru”. Víru, která dává věčný život. Proto také, přestože spása pochází jen od Boha, věříme v církev jako matku našeho nového zrození (srov. KKC,169 ). Od této Matky dostáváme mnoho věcí – Boží Slovo, svátosti, tradiční zvyklosti, množství přátel a, konečně, věčný život.
Přeložila Jana Gruberová
Další články z podrubriky Víra je ze slyšení
odeslat článek
vytisknout článek
