Říkáme „Věřím“, či „Nevěřím“. Jak však chápeme slovo věřit? Katechismus nám sděluje, že „věřit“ se vztahuje ke dvěma věcem: k osobě a k pravdě (
KKC, 177). Prvenství tu však vždy náleží osobě – jádro víry spočívá v osobním přilnutí člověka k Bohu , a nikoliv v opakování výroků o Bohu, byť by byly pravdivé. Benedikt XVI. zcela jasně píše: “Na počátku křesťanského života není určité etické rozhodnutí nebo nějaká velká idea, nýbrž setkání s událostí, s Osobou, která otevírá před životem nový obzor” (
Deus caritas est). Víru vyznáváme
apoštolským vyznáním a to znamená, že naše víra má své kořeny v setkání apoštolů s Ježíšem Nazaretským. Ono setkání je základem našeho osobního setkávání s Bohem, který se dává zakoušet skrze stvoření, v životních událostech a v našich srdcích. Druhá souvislost víry, o kterém se zmiňuje Katechismus, tedy odkaz k pravdě, znamená, že víra je také “svobodným souhlasem s celou pravdou, kterou Bůh zjevil” (
KKC, 150). Vyznání víry je celek pravd, zjevených Bohem a uchovávaných církví. Tyto pravdy však nejsou filosofickými formulacemi týkajícími se Boha, nýbrž pocházejí z konkrétní události, z Osoby Ježíše Krista. Křesťanská víry je tedy lidskou odpovědí Ježíši, jeho slovům a skutkům (srov.
KKC, 144). Tato odpověď vyjadřuje na jedné straně lidskou svobodu, na druhé straně představuje úkon poslušnosti ( srov.
Řím 1,5). V Katechismu čteme, že “poslouchat ve víře znamená svobodně se podřídit slyšenému slovu” (
KKC, 144). Poslušnost Bohu tudíž nestojí v rozporu s naší svobodou. Naopak, tato poslušnost, jestliže ji člověk volí svobodně, mu umožňuje být sám sebou. Právě tak, jak to můžeme vidět na příkladu Panny Marie.
Další články z podrubriky Víra je ze slyšení
odeslat článek
vytisknout článek
