Drazí bratři a sestry,
Mudrci z Východu, kteří pod vedením hvězdy našli cestu k betlémským jesličkám, jsou pro věřící a modlící se církev pouhým začátkem velkého procesí, které se vine celými dějinami. Liturgie proto spojuje evangelium o putování mudrců s překrásnými prorockými vizemi 60. kapitoly Izaiáše a 72. Žalmu, které pouť národů k Jeruzalému ilustrují pronikavými obrazy. Stejně jako pastýři, kteří přišli jako první navštívit novorozené betlémské Dítě položené v jeslích, zosobňují chudý zbytek Izraele a vůbec pokorné duše, které vnitřně žijí u Ježíše, tak také lidé pocházející z Východu ztělesňují svět národů, církev pohanů, lidi, kteří se během staletí vydávají k Betlémskému Dítěti, ctí v Něm Božího Syna a klaní se mu. Církev nazývá tuto slavnost „zjevením“ – epifánií Božství. Vidíme-li, že lidé každého původu, ze všech kontinentů, různých kultur, nejrůznějšího smýšlení a způsobu života jsou již od začátku na cestě ke Kristu, pak můžeme opravdu říci, že tato pouť a toto setkání s Bohem v postavě Dítěte je Zjevením dobroty Boha a jeho lásky k lidem (srov. Tit 3,4).
Podle tradice započaté bl. Janem Pavlem II. slavíme v den Zjevení Páně také biskupské svěcení, tentokrát čtyřech kněží, kteří ode dneška v různých funkcích budou spolu s papežem sloužit jednotě jediné církve Ježíše Krista v rozmanitosti místních církví. Spojitost mezi biskupskou konsekrací a tématem pouti národů k Ježíši Kristu je evidentní. Biskup má za úkol nejenom putovat spolu s ostatními, ale předcházet je a ukazovat jim cestu. Chtěl bych se proto při této liturgii zamyslet spolu s vámi nad konkrétnější otázkou. Na základě příběhu, který podává Matouš, si můžeme učinit určitou představu o tom, jakým typem lidí mají být ti, kteří se pod vedením hvězdy vydali hledat onoho Krále, jenž ustanovil nový druh království nejenom pro Izrael, ale pro celé lidstvo. Jakým typem lidí byli? A ptejme se, nehledě na rozdílnost dob a poslání, zda u nich lze také vytušit něco z toho, čím má být biskup a jak má plnit své poslání.
Muži, kteří se tehdy vydali do neznáma, byli v každém případě lidmi neklidného srdce. Lidmi podnícenými neklidem hledání Boha a spásy světa. Čekajícími muži, kterým nestačí zajištěná mzda a možná významné společenské postavení. Hledali větší skutečnost. Byli patrně vzdělaní, měli velké znalosti o hvězdách a pravděpodobně obdrželi také filosofickou formaci. Nechtěli však jenom vědět mnoho věcí. Chtěli hlavně jednu, podstatnou věc. Chtěli vědět, jak se stát lidskou osobou. Chtěli tedy vědět, zda existuje Bůh, kde a jak existuje, jestli se o nás zajímá a jak jej můžeme potkat. Chtěli nejenom vědět. Chtěli poznat pravdu o sobě, o Bohu a o světě. Jejich vnější putování bylo výrazem toho vnitřního, niterné pouti jejich srdce. Byli to muži, kteří hledali Boha a byli na cestě k Němu. Byli hledači Boha.
Tím se však dostáváme k otázce: jaký má být muž, na kterého jsou vkládány ruce při biskupské konsekraci v církvi Ježíše Krista? Můžeme říci, že musí být především mužem, jehož zájem se obrací k Bohu, protože jedině pak se opravdu zajímá také o lidi. Mohli bychom také říci opačně, že biskup musí být člověkem, kterému lidé leží na srdci a kterého se dotýkají lidské záležitosti. Musí být člověkem pro druhé. Avšak takovým může být opravdu jedině, je-li mužem, který byl uchvácen Bohem, a pokud je pro něho znepokojení Bohem také znepokojením pro Jeho stvoření, pro člověka. Jako mudrci z Východu nesmí být biskup někým, kdo koná jenom svoje řemeslo a nechce nic jiného. Nikoli, musí být uchvácen neklidem Boha o lidi. Musí jakoby myslet a cítit spolu s Bohem. Nejenom člověk v sobě nosí konstitutivní neklid vedoucí k Bohu, ale tento neklid je účastí na tom, že se o nás znepokojuje Bůh. A poněvadž se Bůh znepokojuje ve vztahu k nám, jde za námi až do jeslí, až na kříž. „Hledal jsi mne do umdlení, křížem zjednals vykoupení: Kéž to pro mne marné není!“, modlí se církev v hymnu Dies irae. Neklid člověka vzhledem k Bohu a neklid Boha vzhledem k člověku, nesmějí dát biskupovi spočinout. To máme na mysli, když říkáme, že biskup musí být především mužem víry. Protože víra není nic jiného než skutečností vnitřního dotyku Boha, podmínkou, která nás uvádí na cestu života. Víra nás vtahuje do takového vnitřního stavu, ve kterém jsme uchváceni Božím neklidem a stáváme se poutníky, kteří niterně putují za pravým Králem světa a za Jeho příslibem spravedlnosti, pravdy a lásky. Na této pouti musí být biskup v čele, musí ukazovat lidem cestu k víře, naději a lásce.
Vnitřní pouť víry k Boha se uskutečňuje především v modlitbě. Svatý Augustin jednou řekl, že modlitba není v posledku ničím jiným než aktualizací a radikalizací naší touhy po Bohu. Namísto slova touha bychom mohli užít i slova „neklid“ a říci, že modlitba nás má vytrhnout z našeho falešného pohodlí, našeho uzavřeného přebývání v materiální, viditelné realitě; má nám předat neklid vedoucí k Bohu a právě tak nás také otevřít a propůjčit nám neklid ve vztahu jedněch k druhým. Biskup jako Boží poutník, musí být především mužem, který se modlí. Musí být v neustálém vnitřním kontaktu s Bohem a jeho duše musí být dokořán otevřena Bohu. Svoje těžkosti a těžkosti druhých, stejně jako radosti svoje i těch druhých musí přinášet Bohu a tak navazovat spojení mezi Bohem a světem ve společenství s Kristem, aby Kristovo světlo ozařovalo svět.
Vraťme se k mudrcům z Východu. Byli to také a především muži mající odvahu, smělost a pokoru víry. Bylo třeba mít odvahu přijmout znamení hvězdy jako pokyn vydat se na cestu směrem do neznáma, do nejistoty, na cesty, kde číhala mnohá nebezpečí. Můžeme si představit, že rozhodnutí těchto mužů vzbudilo úsměšek. Výsměch realistů, kteří se fantaziím oněch mužů mohli jenom usmívat. Kdo odcházel za přísliby tak nejistými a riskoval všechno, mohl vypadat jenom směšně. Avšak pro tyto muže, kterých se v nitru dotknul Bůh, byla cesta podle božských pokynů důležitější než lidská mínění. Hledání pravdy bylo pro ně důležitější než zdánlivě inteligentní úsměšek světa.
Jak nepomyslet v takovéto situaci na poslání biskupa v naší době? Pokora víry, úkon věřit společně s vírou církve všech dob se bude opakovaně ocitat v konfliktu s převládající inteligencí těch, kteří spoléhají na zdánlivé bezpečí. Kdo žije a hlásá víru církve, neshoduje se také v naší době v mnoha bodech s dominantními názory. Dnes panující agnosticimus má svoje dogmata a je extrémně netolerantní ve vztahu ke všemu, co jej zpochybňuje a dělá otazník nad jeho kritérii. Odvaha protiřečit panujícím ukazatelům je proto pro dnešního biskupa obzvláště potřebná. Musí být statečný. A tato zdatnost či statečnost nespočívá v zasazování násilných úderů, v agresivitě, nýbrž ve vystavení se úderu a vzdorování panujícím názorům. Odvaha zůstat pevně na straně pravdy je nevyhnutelně Pánem požadována od těch, které posílá jako beránky mezi vlky. „Kdo se bojí Pána, nemá z ničeho strach“, říká Sirachovec (Sir 34,14). Bázeň Boží vymaňuje z obav před lidmi. Osvobozuje!
V tomto kontextu mne napadá jedna epizoda z počátků křesťanství, kterou podává Lukáš ve Skutcích apoštolů. Po promluvě Gamaliela, který odrazoval od násilí proti rodícímu se společenství věřících v Ježíše, velerada zavolala apoštoly a nechala je zbičovat. Potom jim zakázali mluvit ve jménu Ježíšově a propustili je na svobodu. Svatý Lukáš pokračuje: „A oni odcházeli z velerady s radostí, že směli pro to jméno trpět příkoří. Každý den dále učili a hlásali, že Ježíš je Mesiáš“ (Sk 5,40). Také nástupci apoštolů musejí očekávat, že budou opakovaně biti, moderním způsobem, pokud nepřestanou slyšitelně a srozumitelně hlásat evangelium Ježíše Krista. A potom mohou mít radost, že budou smět trpět příkoří pro Něho. Přirozeně chceme jako apoštolové lidi přesvědčit a v tomto smyslu dosáhnout jejich shody. Přirozeně neprovokujeme, ale zcela naopak vybízíme všechny, aby vstoupili do radosti pravdy, která ukazuje cestu. Panující názory však nejsou kritériem, kterému se podrobujeme. Kritériem je On sám: Pán. Pokud bráníme Jeho věc, získáme Božím přispěním vždycky nové lidi pro cestu evangelia. Avšak nevyhnutelně budeme také biti od těch, kteří svým životem evangeliu odporují, a můžeme být potom vděčni, když budeme smět mít účast na Kristových Pašijích.
Mudrcové následovali hvězdu a tak došli k Ježíši, velkému Světlu, které osvěcuje každého člověka, jenž přichází na tento svět (srov. Jan 1,9). Jako poutníci víry se mudrci sami stali hvězdami, kteří svítí na obloze dějin a ukazují nám cestu. Světci opravdu představují Boží konstelaci, která osvěcuje temnoty tohoto světa a vede nás. Svatý Pavel v listě Filipanům řekl svým věřícím, že mají zářit jako hvězdy ve vesmíru (Flp 2,15).
Drazí přátelé, týká se to také nás. Týká se to především vás, kteří nyní budete vysvěceni na biskupy církve Ježíše Krista. Pokud budete žít s Kristem, se kterým budete opětovně svátostně spojeni, pak se také stanete moudrými. Stanete se hvězdami, které budou předcházet lidi a ukazovat jim pravou cestu života. Nyní se všichni modlíme za vás, aby vás Pán naplnil světlem víry a lásky. Aby se vás dotkl onen Boží neklid o člověka, všichni zakusili Jeho blízkost a obdrželi dar Jeho radosti. Modlíme se za vás, aby vás Pán stále obdařoval odvahou a pokorou víry. Prosme Marii, která ukázala mudrcům nového Krále světa (Mt 2,11), aby také vám jako láskyplná Matka ukazovala Ježíše Krista a pomáhala vám být ukazateli cesty, která vede k Němu.
Amen.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie