Nový portál Vatikánského rozhlasu

Páni kardinálové,
Vážení bratři v biskupské a kněžské službě,
Vážení představitelé,
Drazí bratři a sestry,

Děkuji za vaši účast na této poslední liturgii hodin roku Páně 2012. Tato chvíle v sobě má zvláštní intenzitu a stává se jakýmsi shrnutím celého roku, který se chýlí ke svému konci. Srdečně zdravím pány kardinály, biskupy, kněze, zasvěcené osoby a věřící laiky, zvláště ty, kteří reprezentují církevní společenství města Řím. Zvláště zdravím všechny představitele, počínaje primátorem města, kterému děkuji za účast na této modlitbě a tomto díkůvzdání Bohu.

Te Deum, které pronášíme k Pánu dnes večer, na závěr kalendářního roku, je děkovným hymnem, který začíná chválou: „Bože, tebe chválíme. Tebe, Pane, velebíme“ a končí vyznáním důvěry „V tebe, Pane, doufám, nebudu zahanben na věky“. Ať už byl průběh roku jakýkoliv, snadný nebo obtížný, sterilní nebo plodný, děkujeme Bohu. Te Deum totiž obsahuje hlubokou moudrost, která praví, že navzdory všemu je ve světě dobro a toto dobro zvítězí díky Bohu, Ježíši Kristu, vtělenému, zabitému a vzkříšenému. Někdy je určitě těžké dobrat se této hluboké skutečnosti, poněvadž zlo dělá větší povyk než dobro; krutá vražda, rozšířené násilí, závažné bezpráví vzbuzují zájem zpravodajství; naproti tomu gesta lásky a služby, věrné snášení každodenní námahy a trpělivost zůstávají často ve stínu a nevyjdou najevo. Také proto se nemůžeme zastavit jenom u zpravodajství, chceme-li chápat svět a život. Musíme být schopni sebrat se v mlčení, meditaci, v klidné a dlouhé reflexi; musíme se umět zastavit k přemýšlení. Tak může naše duše dojít zahojení nevyhnutelných zranění každodennosti, sestoupit do hlubiny faktů, které se dějí v našem životě a ve světě, a dosáhnout oné moudrosti, která umožňuje hodnotit věci novýma očima. Zvláště zpytováním svědomí, kde k nám mluví Bůh, se učíme pravdivě vidět vlastní skutky, i špatnost, která je v nás a kolem nás, a vydávat se na cestu obrácení, která nás činí moudřejšími a lepšími, schopnějšími vytvářet solidaritu a společenství, přemáhat zlo dobrem. Křesťan je člověkem naděje také a zejména uprostřed temnot, které jsou ve světě, ale neplynou z Božího plánu, nýbrž ze špatných rozhodnutí člověka, neboť ví, že moc víry může přenášet hory (srov. Mt 17,20): Pán může osvítit i tu nejhlubší temnotu.

Rok víry, který církev prožívá, má za cíl vzbudit v srdci každého věřícího větší povědomí toho, že setkání s Kristem je zdrojem pravého života a pevné naděje. Víra v Ježíše umožňuje neustálou obnovu v dobru, dává schopnost vybřednout z tekutých písků hříchu a začít nově. Ve Slovu učiněném tělem je vždy znovu možné najít opravdovou totožnost člověka, který zjišťuje, že je adresátem nekonečné lásky Boha a je povolán k osobnímu společenství s Ním. Tato pravda, kterou Ježíš Kristus přišel zjevit, je jistotou, která nás pobízí hledět s důvěrou na rok, který začínáme.

Církev, která od svého Pána dostala poslání evangelizovat, dobře ví, že evangelium je určeno všem lidem, zvláště novým generacím, aby utišilo onu žízeň po pravdě, kterou každý nosí v srdci a která je často zatemněna mnoha věcmi, které činí život těžkým. Toto apoštolské nasazení je o to nezbytnější, když víře hrozí, že bude zastíněna kulturními kontexty, které brání jejímu osobnímu zakořenění a působení ve společnosti. Také Řím je město, kde je třeba křesťanskou víru stále znovu hlásat a věrohodně dosvědčovat. Na jedné straně rostoucí počet věřících jiného náboženského vyznání, těžkost farních společenství přiblížit se mladým lidem, šíření životních stylů prostoupených individualismem a etickým relativismem; na druhé straně množství lidí hledajících smysl vlastního života a naději, která neklame, nemohou nechat lhostejnými. Jako apoštol Pavel (srov. Řím 1,14-15) musí se každý věřící tohoto města ve vztahu k ostatním obyvatelům cítit dlužníkem evangelia!

Právě proto je naše diecéze již několik let zapojena do probouzení misijní dimenze řádné pastorace, aby se věřící mající oporu zvláště v nedělní eucharistii mohli stát důslednými učedníky a svědky Ježíše Krista. K této důslednosti života jsou povoláni zvláště křesťanští rodiče, kteří jsou pro své děti prvními svědky víry. Komplikovanost života v tak velkém městě jako Řím a kultura, která se zdá lhostejnou ve vztahu k Bohu, ukládají, aby v tak důležitém a rozhodujícím poslání rodiče nezůstali osamoceni. Proto je zapotřebí je v jejich duchovním životě podporovat a doprovázet. V této souvislosti vybízím všechny, kdo působí v pastoraci rodin, aby uváděli do praxe pastorační ukazatele, jež vyplynuly z minulého diecézního sympózia, které bylo věnováno křestní přípravě a pastoraci, která následuje po křtu. Je zapotřebí velkorysého nasazení při rozvíjení duchovní formace, která po křtu dětí pomáhá rodičům pečovat o plamen víry nabídkou konkrétních kroků, aby jim již od nejútlejšího věku hlásali Ježíšovo evangelium. Vznik rodinných společenství, ve kterých se naslouchá Božímu Slovu a sdílejí se zkušenosti křesťanského života, pomáhá posílit smysl pro příslušnost k církevnímu společenství a růst v přátelství s Pánem. Stejně tak je důležité pěstovat vztah srdečného přátelství také s těmi věřícími, kteří poté co pokřtí svoje dítě nejeví velký zájem o prožívání této zkušenosti. Měli by tak zakusit sympatie církve, která je jim nablízku jako starostlivá matka, která chce usnadňovat jejich duchovní život.

Aby bylo možné hlásat evangelium a umožnit těm, kteří dosud nepoznali Ježíše nebo jej opustili, a pomoci jim překročit znovu práh víry a žít ve společenství s Bohem, je nezbytné mít hluboké poznání významu pravd, obsažených ve Vyznání víry. Úsilí o systematickou formaci pastoračních asistentů, která probíhá v různých částech římské diecéze, je cenný prostředek vyžadující stálé nasazení i v budoucnu, aby tak byli formováni laici, kteří dovedou být ozvěnou evangelia v každém domě a v každém prostředí, včetně kontaktních středisek, která přinesla četné plody během městských misií. „Dialogy v katedrále“, které se již léta pořádají v bazilice sv. Jana na Lateránu, představují v této souvislosti více než vhodnou příležitost pro setkání obyvatel města a dialogu s těmi, kteří hledají Boha a pravdu a kladou si velké otázky lidského života.

Stejně jako v minulých staletích je církev v Římě také dnes povolána neúnavně hlásat a dosvědčovat bohatství Kristova evangelia. A zároveň podporovat ty, kteří žijí v situaci nouze a na okraji společnosti, jakož i rodinám, které mají těžkosti, zvláště musejí-li pečovat o nemocné a nemohoucí. Pevně věřím, že instituce na různých úrovních neodmítnou pomoc, aby všichni obyvatelé města měli přístup k tomu, co nezbytné pro důstojný život.

Drazí přátelé, poslední večer roku, který se chýlí ke konci a před prahem nového roku, chvalme Pána! Před „Tím, který je, který byl a který přijde“ (Zj 1,8), projevme lítost a prosme o odpuštění za pochybení, kterých jsme se dopustili, ale také upřímně poděkujme za milost a pravdu, kterých se nám dostalo skrze Ježíše Krista. V Něm spočívá plnost každého lidského času. V Něm je uchovávána budoucnost každého člověka. V Něm se plní naděje církve i světa.
Amen.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Homilie