Předávání Božího zjevení se uskutečňuje dvěma způsoby - skrze tradici a Písmo svaté. Jak nás učí Katechismus, oba tyto způsoby stojí “ve vzájemném těsném spojení a sdílení” (
KKC, 80).
Církev bibli považuje za “nejvyšší normu” víry. Písmo svaté tudíž nejenom považujeme za hluboce náboženský text, nýbrž uznáváme, že je inspirované Bohem. V tom, co se týká naší spásy, je bible jako taková bez chyby. Znamená to, že v biblických textech mohou být například historické nebo geografické nepřesnosti, plynoucí z lidských omezení autora. V pravdě, kterou nám Bůh chtěl zjevit, aby nás spasil, však není žádný omyl.
V bibli nalézáme skutečné Boží Slovo, tlumočené do lidského jazyka. Proto – jak čteme v Katechismu – křesťanská víra není “náboženstvím knihy” (KKC, 108). Nový zákon nespadl z nebe, nýbrž je plodem hlásání prvních křesťanských komunit. Z tohoto důvodu má být písmo čteno a interpretováno v živé tradici celé církve. Tento princip nebrání individuální biblické četbě. Naopak, jsme vyzýváni, abychom se jí systematicky věnovali. Naše osobní chápání však máme srovnávat s učením církve. Při četbě různých knih Písma musíme mít na paměti, že jeho středem je Kristus. Ježíšova smrt a zmrtvýchvstání jsou interpretačními klíči celé bible.
Čtěme tedy Písmo svaté, sami i s církví, a odhalujme množství významů v něm obsažených. Katechismus nás chce k této četbě povzbudit známými slovy sv. Jeronýma: „Vždyť neznat Písmo znamená neznat Krista” (KKC,133).
Přeložila Jana Gruberová
Další články z podrubriky Víra je ze slyšení
odeslat článek
vytisknout článek
