Jedním z nejpěknějších jezer v jižním Tyrolsku je Lago Braies. Však je také v létě kolem něho mnoho turistů z celého světa. Mohou se v něm lovit pstruzi, může se obejít dokola, kdo se nebojí ledové vody, může se i vykoupat. Ale přesto tu nikdo dlouho nepobude. Celá ta krása za nějaký čas působí stísněně. Jezero je totiž ze všech stran obklopeno vysokými horami. Odvážnější se tedy hned ptají: Na kterou z nich se dá vystoupit? Poměrně snadno to jde na vrchol zvaný Croda del Becco. Ze strany jezera je to příkrá stěna, ale z opačné strany je to jenom namáhavá vycházka. Ale stojí za to. Je odtud pohled na celé horské pásmo, na rakouské ledovce, na údolí.
Proč vlastně lidé tak rádi vystupují na hory a na věže? Vždyť odtud vidí krajinu a věci, které znají zespodu! Ale z vrchu se vidí jakýmsi jiným pohledem, v daleko širší souvislosti. Musí být ovšem jasné počasí. I z letadla je pěkný pohled na krajinu, ale vzletí-li nad mraky, kouzlo se ztratí.
Tyto všecky zážitky jsou symbolem výstupu duchovního. Ten pak je různého druhu. Banálním, ale pravým duševním výstupem je i čtení novin. Člověk, který vidí ze svého okna jenom do ulice a na protější domy, prostřednictvím novin dohlédne na události v Americe, v Africe, v Asii. Neuniknou mu nejdůležitější události ve světě. Tím víc rozšíří náš horizont vážné studium. Nová vidění nám odkrývají svými výtvory umělci.
Nejdokonalejším výstupem duše však je podle Platona filosofie. Ta povznáší mysl až k samému Bohu. I za časů Platonových chodili lidé ke svatyním, které bývaly na kopci. Vystupovalo se k nim. Platon však nevěřil tuze v účinnost takového výstupu. K Bohu, k nejvyšší ideji dobra a krásy, se nedojde nohama, ale čistou myslí. Ta je k tomu určena od přirozenosti. Její pravá vlast není zde na zemi. Vzpíná se tedy stále k nebi.
Ten však, kdo vystoupil na nebe, i když to bylo jenom myslí, má ještě zájem o to, co se děje na zemi? Platon a mnoho jiných po něm si myslí, že by byl zájem o zemi, po takovém výstupu na nebe, škodlivý. Proto také ateisté šmahem odsuzují všecka náboženství. Jsou škodlivá, protože ukazují lidem nebe a ti pak ztrácejí zájem o práci na zemi. To vede k zapomenutí povinností, k lenosti, k zaostalosti.
I Ježíš vystoupil na nebe. Jaký je od té doby postoj k zemí? Už samo místo, kde apoštolové a učedníci jej takto viděli, je charakteristické. Bylo to na Olivové hoře. Na vršku je klášter pravoslavných sester, který má věž. Z vrcholku té věže pak je překrásný pohled na Jeruzalém, na Judsko, na velkou část Palestiny. Ježíš tu tedy spatřil celé své dílo, svůj život od Betléma až po Kalvárii. Tomu všemu požehnal a slíbil, že se vrátí nazpět, aby království Boží dokončil, přivedl do dokonalosti.
Křesťanský výstup, myšlenka na nebe, na budoucí život tedy není útěk ze světa, ale snaha o to, aby se lidská práce na zemi ukončila, aby dostala věčnou hodnotu. Tím se náboženství křesťanské zásadně liší od náboženství nekřesťanských, ve kterých se hlásá zásadní rozpor mezi nebem a zemí. Proto má hlásání budoucího světa obyčejně mnoho neúspěchu. Člověk má totiž rád zemi ve které se narodil, kterou si oblíbil, se kterou srostl: ?zemi krásnou, zemi milovanou, kolébku mou i hrob můj, vlasti mou?, jak čteme u Máchy. Proč bychom se toho všeho měli zříkat?
Říká se, že zapomínají na nebe požitkáři, ti, kdo chtějí co nejvíce užít světských radostí. Je to pravda. Ale přidejme k tomu i jinou zkušenost. Nepospíchají do nebe ani lidé pracovití a počestní. Zemědělec, který celý život obdělával svou půdu, se s ní při smrti těžce loučí, možná hůř, než se svou rodinou.
Ale to vše podle Solověva pochází z toho, že často i křesťanští kazatelé nedovedou svým posluchačům dát správný názor o nebi. Příliš je oddělují od země. Není pochybnosti, že mezi nimi je propast. To však se nepotřebuje hlásat v kostele, to lidé vědí ze zkušenosti. Křesťanské poselství se má soustředit na druhou stránku. Už dva tisíce let evangelium dosvědčuje, že je tato propast překlenutá, že se nebe a země spojují v Kristu.
Na Olivetské hoře jej sice apoštolové viděli, jak vystoupil na nebe. Ale krátce předtím je ujistil: ?Já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa? (Mt 28,20). Jak máme ty dvě věci sloučit? Není to těžké. Ve Skutcích apoštolů čteme, že se ztratil jejich zraku (Skt 1,9). Přestali jej tedy vidět. Taková je tedy jeho přítomnost v církvi, v nás, ve svátostech. Je tu mezi námi, ale očima ho nezachytíme. V jeho přítomnost však věříme. Eucharistie je chléb, který je plod země a plod lidské práce. A přece je to současně ?chléb z nebe?. Církev je společnost lidí, které známe, vidíme, kteří jsou spojeni navzájem podle pravidel a církevních zákonů. A přece je současně Kristovo tělo, toho Krista, který vystoupil na nebe.
Ale je tu i skutečnost opačná, z druhé strany. Naši příbuzní a známí, kteří zemřeli, jsou, jak doufáme, v nebi. Nevidíme je, neslyšíme je. A přece věříme, že jsou nám blízko, že jsou s námi, že se účastní našich modliteb a pomáhají nám v práci.
A my sami? Žijeme na zemi, pracujeme na poli, v továrně, v úřadě, v domě. A přece nás církev vyzývá, abychom myslí bydleli v nebi. Každá naše modlitba je totiž výstup až k Otci světel, od něhož všechno dobré sestupuje na zemi skrze Syna a v Duchu svatém.
odeslat článek
vytisknout článek
